Oregon Coast (říjen 2016)

Výběr fotografií z náramně fotogenického pobřeží Oregonu zde: https://goo.gl/photos/3aeCYzVosLFcsWoq7

Náš další plán byl vcelku prostý. Autobusem se z Portlandu nechat odvézt na pobřeží Pacifiku a po slavné Highway 101 dostopovat do San Francisca, pár dní před očekávaným odletem na Havaj. Času jsme si na cestu vyhradili dostatek a chtěli jsme se pozastavit u některých přírodních krás jak Oregonu, tak Kalifornie. Díky dobrotě Johna a Stevea jsme si mohli o jeden den prodloužit pobyt ve městě a vyčkat si tak na zdánlivě lepší počasí pro začátek naší další cesty. Busem jsme se svezli do Cannon Beach, kde na nás k našemu překvapení čekalo slunečné počasí a první famózní výhledy na oceán a nekonečné písečné pláže. Po svačince jsme se vydali na silnici a s nápisem 101 SOUTH jsme se po dvou měsících nečinnosti zase dali do díla. Byli jsme zpočátku trochu nervózní, protože několik lidí nás trochu odrazovalo od stopování v USA a sami jsme měli jisté předsudky o ochotě Američanů brát stopaře. Na druhou stranu jsme slyšeli i četli dost pozitivních příběhů o stopování v těchto končinách. Nakonec se vše ukázalo být lepší, než jsme čekali.

První lift nám poskytl mladík ve velikém trucku, který byl sám zdatným cestovatelem a dříve též stopařem. Nalil nám krev do žil nejen tím, že nás svezl a po cestě nám zastavil na parádních výhledech a místních zajímavostech, ale také informací, že kdysi dostopoval z LA do Portlandu za pouhý den. Klobouk dolů. Dalším hodným řidičem byl šedesátiletý pán, který nám po cestě se zaujetím vyprávěl, jak dvakrát prožil klinickou smrt, jednou po autonehodě a po druhé po tuším srdeční zástavě, kvůli níž mu kdykoliv mohlo bez varování selhat srdce. Přesně to potřebuje každý stopař slyšet. A zmínil jsem, že řídil pořádně nadupaný Ford Mustang? Nu ale přežili jsme a ve zdraví a s přáním všeho dobrého byli vysazeni v Tillamooku, díře, ve které jsme určitě zůstat nechtěli. Přešli jsme tedy město na jeho druhý konec a doufali v další odvoz. Nenechal na sebe dlouho čekat. Ve starším sedanu se vezla paní, která nám během následujících pár hodin stihla odvyprávět část svého života, a chlapík - rybář, s kterým se nedávno seznámila a nyní spolu brazdili západní pobřeží USA v honbě za sezónní rybářskou prací. K našemu štěstí měli namířeno až do San Francisca a mohli nás vysadit kdekoliv po cestě. Steven byl rybář, kterého před nedávnem opustila přítelkyně a ujela mu neznámo kam se vším včetně auta a osobních věcí. Nedlouho na to zjistil, že loď, na které rybařil v Astorii, je porouchaná a má si jít hledat práci jinde. Bronwin, knihovnice vystudovaná na slavné univerzitě v Berkeley, jej poznala jen krátce před tím a protože jí čímsi imponoval, rozhodla se všeho nechat, své dvě dcery svěřit dočasně do péče své matce a vydat se z jižní Kalifornie na samotný sever západního pobřeží USA a podpořit Steva v hledání práce. Bronwin o sobě tvrdila, že měla jakousi chronickou potřebu pomáhat druhým. I proto přemluvila Stevea, aby zastavil a vzali nás s sebou. Cestou jsme hodně poslouchali, protože Bronwin ráda mluvila, ale také jsme odpovídali na dotazy o nás, naší domovině a našem cestování. Opět jsme se jednou dozvěděli, že Praha je nejkrásnější město na světě. Po drobných peripetiích nás již za tmy vyložili u kempu u města Newport a v objetí jsme si vzájemně popřáli šťastnou cestu. Za svitu čelovek jsme postavili stan, nemnoho povečeřeli a uložili jsme se ke spánku.

Následující den bohužel nevypadal nejlépe. Střídavě mrholilo a pršelo, foukal vítr od oceánu a celkově to bylo počasí na velkou depku - zkrátka takové, na jaké nás mnozí v těchto končinách a v tuto roční dobu připravovali. Odvážili jsme se jít na procházku k oceánu, ale foukal takový vichr, který zvedal oblaka písku, že ani nebylo možné se na něj podívat. Vydali jsme se do města, které nás nijak neohromilo (pošmourné počasí ale jistě sehrálo roli v našem úsudku) a usadili se na pár hodin do knihovny, kde bylo teplo, sucho a wifi. Po návratu jsme si dali večeři a doufali v lepší zítřky.

Ráno nevypadalo nejnadějněji. Ve skutečnosti vypadalo stejně jako většina předchozího dne. Se smutkem jsme radši zůstali ve stanu co nejdéle a nespěchali do deště. Ten ale po poledni začal ustávat a nejen to, obloha se jako zázrakem začala vybarvovat do modra. Brali jsme to jako signál. Po snídaňo-obědě jsme se začali balit a zanedlouho se vydali na silnici pokusit se dostopovat o další kus dlouhé cesty. Po asi čtyřiceti minutách se slitoval šedesátiletý pán z Portlandu, který se nedávno přestěhoval na pobřeží, protože prý už nemohl snést hluk a shon velkoměsta. Ve svém novém postupně rekonstruovaném domě měl prý spoustu místa a nabídl nám přenocování a teplou večeři. To byla nabídka velkorysá a pochopitelně lákavá, ale po kratším váhání jsme se rozhodli s díky odmítnout a pokusit se ještě týž den dostat přeci jenom dál. Ostatně, zatím stále nepršelo, takže bylo třeba toho využít. Pán nás ve své dobrotě svezl až do dalšího města a tam nás na vhodném místě zanechal svému osudu.

Naše rozhodnutí pokračovat téhož dne v cestě se zanedlouho ukázalo jako správné. Zastavila nám milá slečna - hasička - z Toronta, toho času na delší dovolené, která měla opět namířeno do San Francisca. Znovu jsme si tedy mohli vybrat, jak daleko po pobřeží se necháme odvézt. Zvolili jsme jeden z kempů v oblasti vyhlášených pobřežních dun v blízkosti krásného majáku Umpqua, kam nás hodná Kanaďanka ochotně zavezla. Postavili jsme stan na nepříliš pěkném spotu určeném pro nemotorizované turisty a seběhli jsme se podívat na západ slunce, který se nakonec kvůli oblačnosti nekonal. Na konci října se už stmívalo docela brzo. Kemp byl temný, skoro neosvětlený a ke sprchám vedla dlouhá cesta. Vedle stanu jsme měli k dispozici dřevěnou skříňku na uložení potravin před lesními nenechavci. Po bohatých zkušenostech z Kanady jsme tuto samozřejmě naplnili. Po návratu ze sprchy jsme však zjistili, že příroda nás znovu přechytračila. Jeden z nejběžnějších severoamerických škůdců (trochu obdoba našich kun, řekl bych), mýval, je zvíře mazané a má velmi dobře vyvinutý čich. Jeho pozornosti neušla ani neotevřená instantní nudlová polévka, kterou jsem měl v krosně vedle stanu. Pěkně si jí odnesl, zatímco jsme se sprchovali, a skoro po sobě nezanechal stopy. Naštěstí. Narozdíl od potvory z Naramaty (viz příspěvek Okanagan podruhé - Naramata) měl docela vybrané způsoby a nezpůsobil žádnou škodu, kromě ukradených nudlí za půl dolaru. Byl to ale jasný signál, že u stanu nesmí zůstat prostě vůbec nic, co zavání jídlem (v originálním obalu či nikoliv). Mývalové kolem nás běhali hned dva a byli pěkně drzí. Nebáli se ani trochu a zastrašit se nenechali. Nezbývalo než se uložit ke spánku a doufat, že už si na nás nemají co vzít. Až na pár nočních funění a chrochtání nás naštěstí nechali vyspat v klidu.

Ráno bylo polojasné a jako stvořené na průzkum dun a pláží. Vydali jsme se po místních stezkách skrze úžasně bujné lesy do oblasti písečných dun (které jsou bohužel oblíbeným místem jezdců na motorkách a čtyřkolkách) a na krásnou rozlehlou pláž s typickou dekorací v podobě hald naplaveného dřeva. Dopolední procházku jsem si zpestřil několika keškami, ale pak už bylo načase balit a jet dál. Setrvávat dlouho na jednom místě jsme si mohli dovolit jen v případě deště, což bylo sice blbé, ale naše časové možnosti předurčené nedobrovolně dlouhým pobytem v Kanadě nám více nedovolily. Vyšli jsme z lesa a zanedlouho chytli prvního stopa. Místní dvojice nás svezla kus cesty za Coos Bay. Tam nás po také nepříliš dlouhém čekání nabral pán z Bandonu, který byl velkým milovníkem jihovýchodní Asie, a když jsme řekli, že se za pár měsíců do těchto končin chystáme, začal nám vykládat spoustu informací, tipů a doporučení stran Thajska, Laosu a Kambodži. Cesta takto utekla velmi rychle a v Bandonu s výhledem na krásné útesy a skály jsme se rozloučili. Bylo krásně a přírodní scenérie byla takřka dechberoucí, takže jsme si dopřáli procházku po pláži s výhledy na kamenné velikány tyčící se z oceánu. Na vyhlídce nad pláží se s námi místní dávali do řeči a jednomu páru z Kalifornie jsme asi přišli dost otrhaní na to, aby nám nabídli celou čerstvě zakoupenou pizzu se slovy, že si jí koupili moc a už nemůžou. No ano, přijali jsme a výtečně jsme si pochutnali.

Den se krátil a chtěli jsme se ještě dostat do jednoho z nedalekých kempů na pobřeží. Došli jsme na konec města, ale nedařilo se nám najít vhodné místo. Až když se nám zdálo, že už je na stopování skoro příliš pozdě, jsme přišli na vhodné místo a první auto, které jelo kolem, zastavilo. Za volantem seděla sympatická slečna a v autě byla cítit tráva (jako ostatně v každém druhém, které jsme potkali). Přes ultimátní nepořádek se nám podařilo naskládat nás i zavazadla do auta a vydat se na cestu. Slečna se vracela z práce domů do městečka Port Orford a nevadilo jí zavést nás několik kilometrů od hlavní silnice do kouzelného státního parku Cape Blanco. Dalo by se říct, že byla modelovým typem člověka, kteří nám zastavovali. S nefunkční vlastní rodinou, s příchylností k hulení, s kritickým pohledem na americkou společnost a politiku a se smutkem ze skutečnosti, že oblíbený prezidentský kandidát mladých liberálů Bernie Sanders to nedotáhl na jedničku na demokratické kandidátce. Líbilo se jí, co děláme, a ochotně nás zavezla k dalšímu lesnímu kempu, kde jsme se rozloučili. Už za tmy jsme postavili stan, odháněli dalšího mývala, preventivně pověsili všechno jídlo mezi kmeny stromů a šli spát.

Ráno Míša vyspávala, zatímco mě slibně vypadající nebe vyhnalo na výšlap na nedalekou pláž, útesy a k dalšímu malebném majáku. Bylo nádherné ráno. Nechám za sebe radši mluvit fotografie.

Po mém návratu jsme se sbalili a s věcmi ještě udělali několikakilometrovou túru s fantastickými výhledy na oceán a ústí místní řeky.

Následujícím úkolem bylo dostat se zpět na highway 101 a pokračovat na jih. Znamenalo to jít několik kilometrů po asfaltce a cestou se pokoušet zastavit těch pár aut, co kolem projelo. Poštěstilo se až skoro na konci cesty, kdy nás pán svezl na kryté korbě svého trucku do Port Orford. Zde jsme se na nějakou dobu zasekli, protože jsme jej museli projít na druhý konec a pak se potýkat s velmi slabým sobotním provozem. Zachránil nás až dobrovolník z jednoho z nedalekých státních parků a popovezl nás pár kilometrů na pěkné místo, kde jsme velmi rychle chytli jeden z nejzábavnějších stopů naší výpravy. Aaron a Aaron byli chlapíci z Kalifornie, toho času na cestě z Oregonu zpět na jih, konkrétně na lesní taneční party kdesi u města Sebastopol (zajímavé jméno, že?). Ochotně nás nabrali na palubu a podělili se o spoustu pozoruhodných vědomostí a reálií týkajících se zejména Kalifornie. Nevím přesně z jakého důvodu, ale většina těchto informací se týkala drog a jejich uživatelů a míst, kterým je radno se vyhýbat. Když jsme projížděli městy, ochotně nám ukazovali feťáky potácející se po ulicích a vysvětlovali, jakou drogou si svůj pokles na dno přivodili. Aaron byl mimochodem vystudovaný historik a měl obdivuhodné znalosti nejen svého regionu, ale též středoevropských dějin. Druhý Aaron byl z LA, byl novinářem a část jeho světa se odehrávala na sociálních sítích, kam v reálném čase postoval i informaci o tom, že nabrali stopaře z Česka. Kromě toho měl ženu původem z Íránu, věnoval se urbexu a měl výtečný hudební vkus. Slovem výtečný mám na mysli stejný jako já, takže asi ne každý čtenář bude souhlasit :) Když se ukázalo, že vyznáváme stejný hudební proud a obdivujeme stejné interprety, konverzace se teprv rozproudila. Proč jich sem tedy pár nedat, ať je při čtení co poslouchat:

Jízda s oběma Aarony byla skvělá a zábavná (cestou jsme stihli navštívit i jeden garážový minipivovar), ale (snad nechtěně) mi přivodila pocit, že Kalifornie je stát plný feťáků a kriminálníků, takže když jsme se ve tmě a dešti loučili, měl jsem radost ze skvělé vzdálenosti, kterou jsme ten den ujeli a z veselé společnosti, ale také mi trochu vrtalo hlavou, co nás tu vlastně čeká, i když jsem věděl, že Aaronové pro zajímavost jistě vybírali ty nejbizarnejsi reálie. Nechali jsme se dovézt do prostého kempu uprostřed krásných vysokých redwoodů a doufali, že déšť, kterým nás Kalifornie uvítala, nebude trvat věčně. 

Vancouver, Seattle, Portland (říjen 2016)

Cesta autobusem z Calgary do Vancouveru trvala dobrých patnáct hodin. Nebyla z nejzábavnějších, ale dala se přežít. Cestou jsme se dozvěděli o velikých bouřích a jimi napáchaných škodách po celém západním pobřeží. Při pohledu na krásné podzimní počasí ve vnitrozemí BC se skoro nechtělo věřit, že jedeme do deště a plískanic. Přesně tak bohužel náš příjezd vypadal. Z rodinné pohody a zázemí jsme se zase octli v divokém světě mezi spoustou cizích lidí a bez samozřejmosti, kterou se nám stala střecha nad hlavou a postel. Přesně takové pocity jsme prožívali, když jsme vystupovali z autobusu na nádraží ve Vancouveru, zhruba padesát dní poté, co jsme ze stejného místa vyráželi na východ.

Ve Vancouveru jsme však zároveň měli kliku s ubytováním. Naši známí Russell a Sadie, které jsme potkali na autostopu koncem srpna, nás sice aktuálně ubytovat nemohli, ale dohodili nám ubytování u otce Sadie ve velkém starém domě ve východním Vancouveru. Na danou adresu jsme se vydali brzy po našem příjezdu, abychom tam mohli složit náš tradiční krosnový náklad. Z otce Sadie se vyklubal sotva padesátiletý chlapík s potetovanymi pažemi a se sklony mluvit jako o generaci mladší týpek. Byl to ale veliký dobrák. Ve velkém domě bydlel se svojí druhou dcerou a mladíkem Shanem. Matt byl a je velký organizátor komunitního života ve své čtvrti, založil několik úspěšných neziskovek a během svého dosavadního života pomohl desítkám dětí ze spirály chudoby a zločinu. Mnoho z jím a jeho dlouholetou partnerkou adoptovaných dětí prošlo jejich domem a mnozí žijí v domě ve stejné ulici. Za svojí práci si neříká o žádnou odměnu a bydlí v domě, ze kterého se bude muset brzy vystěhovat, protože nájemce mu nechce prodloužit smlouvu, aby mohl pozemek v čím dál lukrativnější části města výhodně zpeněžit.

Dům to byl věru starý a velmi vyžilý a měl daleko jakéhokoliv luxusu, měl však své specifické  kouzlo. Nacházel se v trendy čtvrti obklopený stejně starými (rozuměj cca sto let) domy a mnoha kavárnami a šik obchůdky. Toho času v něm také bylo dost místa, protože Mattova partnerka a matka obou dcer nedávno nastoupila na nové místo na univerzitě v Edmontonu. Byli jsme ubytováni v otlučeném, ale útulném proskleném prostoru pro hosty s výhledem na zahradu a sousedovic obývák. Matt byl výborný hostitel a společník. Hodně se vyptával, ale sám o sobě mnoho neřekl. Hodně jsme se dozvěděli až později z jiných zdrojů. Z Matta se vyklubal veleuznávaný univerzitní pedagog, autor několika knih a poměrně vlivný intelektuál. Inspirovat se můžete zde: 

www.matthern.ca

Prvního dne jsme vyrazili na průzkum opravdu jedinečného okolí, městské části běžně zvané East Van a večer jsme byli přizváni ke společné večeři. Další dva dny měly být ve znamení procházek po městě a poznávání. Dělali jsme v tomto směru, co jsme mohli, ale počasí hrálo silně proti nám. Celé dva dny víceméně propršely a tak jsme z prohlídky města buď moc neměli, nebo jsme se radši zavřeli do nějaké budovy, jako třeba do skvělého muzea antropologie v areálu UBC (University of British Columbia). I tak jsme si neodpustili procházku po pobřeží a skrze bujný a rozlehlý Stanley Park. Náš dojem z města byl počasím trochu pokažen a místa, která bychom si jinak pravděpodobně užili, působila často šedivě a ušmudlaně. Jinak má ale Vancouver své nepopiratelné kouzlo. Je obklopen horami a oceánem, je v něm spousta skvělých parků, downtown je živoucí a plný mrakodrapů a veřejná doprava je funkční. Na druhou stranu jsme právě zde poprvé viděli spoustu bídy a špíny, které se opakovaly ve všech dalších severoamerických městech, která jsme navštívili.

Druhý večer ve městě jsme byli pozváni k Russellovi a Sadie na večeři a pokec. Bydlí v pěkném opraveném domě s dalšími dvěma spolubydlícími nedaleko od místa, kde bydlí Matt. S oběma byla velká zábava a zajímavé povídání. Sadie strávila celé léto sázením stromů nedaleko Kamloops (vedle sběru ovoce jeden z nejoblíbenějších letních jobů cestovatelů i mladých Kanaďanů) a právě začínala s experimentem, během kterého chtěla celý týden utratit pouhých 18 dolarů za jídlo, což je prý průměrná částka, která zbyde nejchudším Kanaďanům na podpoře po zaplacení nájemného a dalších nezbytností. Russell strávil část léta na turné se svojí kapelou a aktuálně stále přemýšlí, kam dále směřovat svůj tvůrčí potenciál. Nakonec nás Sadie vzala do nedaleké zmrzlinárny, kde jsme si mohli vybrat z 250 příchutí a kde bylo i po desáté večerní pořádně plno.

Třetího večera (a na první výročí naší svatby) jsme zůstali u Matta a uvařili pro osazenstvo domu náš obligátní večerní pokrm, který opět sklidil úspěch. Další den ráno jsme se vydali na nádraží a v deštivém dopoledni nasedli na bus do Seattlu. Vtipný řidič s komediálními sklony nás po cestě na hranice s USA připravil na to, co nás může čekat na hraniční kontrole a ujistitl nás, že se nemáme snažit nic zatajit, že na všechno stejně přijdou. Hlavní kontrolovanou komoditou mělo být jídlo. Nakonec však vše proběhlo rychle a bez velkého vyptávání. Důslednou kontrolou prošly jen dvě instantní nudlové polévky, které jsme přiznali, ale i ty nám nakonec celníci povolili převést přes hranice. Cesta pokračovala v podmračeném a později vydatně deštivém duchu, který se naštěstí před Seattlem začal konečně rozpouštět. Do Seattlu jsme dorazili kolem čtvrté odpolední a měli jsme spoustu času před tím, než jsme se mohli uchýlit k našemu místnímu hostiteli.

V Seattlu jsme měli domluvené ubytování přes Couchsurfing. Poté, co Míša vyvěsila náš public trip na webu, se nám ozval chlapík Hassan, že by nás mohl na tři noci ubytovat, ale chtěl se s námi napřed sejít v kavárně nedaleko svého bydliště. Hassan byl noční pták a tak setkání připadlo až na desátou hodinu večerní. Do té doby jsme bloumali po setmělém městě, což jinak nemusí být špatné, ale s omezeným rozpočtem a zejména těžkými krosnami na zádech to žádná velká zábava není. Nakonec jsme se všichni tři na smluveném místě sešli a bylo to příjemné setkání. Hassan byl sympatický chlapík původem z Íránu, který vystudoval UBC ve Vancouveru a našel si job v obří centrále Microsoftu nedaleko Seattlu. Byl to docela renesanční člověk a věděl dost o Česku a co nevěděl, chtěl se dozvědět od nás. Zároveň se zajimal o kreativní psaní, rád chodil do přírody a nedávno uběhl svůj první maraton. Jeho dny byly tedy dost nabyté a spát chodil po půlnoci, z čehož pro nás plynulo, že jsme se nemohli domů vracet dříve než v deset večer. I v tuto hodinu si však s námi rád sedl do křesla a u čaje jsme rozprávěli o Česku, Íránu a všem možném.

Dny a večery jsme se snažili prožívat co nejaktivněji. Počasí nám naštěstí přálo a Seattle na nás udělal dobrý dojem. Je to bohaté město, které těží z příjmů několika masivních korporací, které zde sídlí. Nejvíce času jsme strávili v Downtownu, který je rušný, upravený, přecpaný auty a hezky kopcovitý, protože se zvedá přímo od oceánu (resp. jeho zálivu), a dále ve čtvrti Capitol Hill, kde bydlel Hassan a která je v současné době velmi trendy a platí za centrum nočního života a LGBTQ komunity ve městě. Výlet do Seattlu pak nemohl být kompletní bez historického momentu (alespoň pro mě) v podobě návštěvy pěkné a úžasně klidné čtvrti Fremont, kde sídlí firma Groundspeak, toho času provozovazel největší geocachingové hry na světě, jejímž hráčem už nějaký ten pátek jsem. Groundspeak vybudoval v budově, kde má své kanceláře, pěknou svatyni zasvěcenou tomuto koníčku, kde je také možno odlovit keš GCK25B, jednu z met tisíců geokačerů z celého světa.

Zúčastnili jsme se také moc pěkné free tour po městě, jediné v celém Seattlu, kterou nás prováděl místní chlapík Jake, který tento bussiness model okoukal v Evropě při cestě kolem světa, kterou před pár lety podnikl s manželkou. Jaká to podobnost. Jedním z vrcholů (a to doslova) našeho pobytu pak byl výhled ze 73. patra mrakodrapu Columbia Centre. I v Seattlu, jehož bohatství zde vidíte na každém rohu, jsme však bohužel míjeli stovky lidí bez domova spících na ulici.

Seattle nabízí tolik lákadel, že dva dny, které nám zbývaly na jeho průzkum, zdaleka nestačily, ale nedalo se nic dělat, čas kvapil a další zážitky čekaly. Ranním autobusem jsme se posunuli do další štace, města Portland ve státě Oregon. Našemu příjezdu bohužel předcházela dlouhá nejitota, jelikož jsme nevěděli, kde budeme bydlet, a shánění Couchsurferů v Portlandu se ukázalo jako mimořádně tuhý oříšek. Našeho zachránce jsme ulovili doslova za pět minut dvanáct a tak jsme si náš pobyt ve městě, o jehož návštěvě jsem léta snil, mohli užít naplno. Ubytováni jsme byli u Johna, jen o pár let staršího chlapíka, než jsme my, který se živí jako řidič školního autobusu, ale za sebou má už i kariéru v armádě, nasazení v Afghánistánu a nepovedený vztah, ze kterého vzešel toho času pětiletý synek Max, kterého jsme měli tu čest poznat, protože jsme k Johnovi dorazili zrovna na víkend. John sdílel domácnost se svým bratrem Stevem, další dobrou duší, se kterým také v minulosti procestoval něco málo Evropy a USA. Nejsem si jist, zda jsem někdy viděl takto výlučně mužskou domácnost, která by tak dobře fungovala. Oba měli rádi cestování a deskové hry a John byl dychtivý do každé debaty o cizích jazycích, politice a jídle. Měli jsme možnost ochutnat některé americké "speciality" (kupř. sýrový toast namáčený v rajčatové polévce - moc dobrý :) a na oplátku jsem si konečně splnil sen a připravil našim hostitelům pravý český smažený sýr. Společně jsme si zahráli výtečný Splendor, hru, kterou jsme několik měsíců před naší cestou doma mastili dost často (Steve nás totálně deklasoval) a Mysterium, které pro nás bylo nové a patrně se po něm po návratu budeme rozhlížet. V neděli nás a Maxe Steve vzal na výlet ke krásným vodopádům, kde bylo více asijských turistů než na Karlštejně, ale zato byly opravdu spektakulární.

Portland na mě udělal dojem. První věc - veřejná doprava fungovala, byla přehledná, jezdila často a pravidelně a nebyla bláznivě drahá (neomezené celodenní ježdění za pět dolarů). V porovnání s takovým Calgary opravdu nebe a dudy. Druhá věc - cyklisté. Portland se mi sice nezdál cyklisticky nejpřívětivější (zde bych paradoxně mohl opět uvést Calgary, ale tentokrát jako dobrý příklad), ale hodně lidí jezdilo a fungovalo to dobře. Třetí věc - minipivovary. Nemám před sebou statistiky, ale Portland má pravděpodobně nejhustší "zapivovaření" na kilometr čtvereční na celém světě. A dále - relativně snesitelná automobilová doprava, krásné přírodní okolí města, originální obchody a obchůdky (včetně jednoho z největších knihkupectví na světě - opravdu stojí za vidění), krásné sobotní farmářské trhy a stovky food trucků po celém městě s nepřebernou nabídkou jídel z celého světa. Chodit a jezdit po Portlandu nám prostě činilo potěšení. Ale i zde jsme samozřejmě viděli davy bezdomovců a bezprizorních žebrajících lidí. Sláva Portlandu (John nám tvrdil, že každým dnem se do města přistěhuje stovka nových obyvatel) má však i svou odvrácenou tvář. Za rozvoj módních hipsterských částí města platí cenu černošská komunita, která je prý z města ekonomickým nátlakem soustavně vytlačována. Alespoň to tvrdí Matt, náš vancouverský hostitel, ve své nejnovější knize What a City Is For: Remaking the Politics of Displacement. Návštěvou Portlandu skončil náš městský trojboj a bylo na čase vydat se zase do přírody a na autostop.