Vyber fotek od Londyna po Creston mozno zhlednout zde:
Londýn day 1
První dějství celého dobrodružství se odehrálo v Londýně. Po příjezdu na autobusový terminál jsem se spojil s Tomášem, mým dlouholetým kamarádem, který zrovna putoval po Británii a prijížděl do Londýna z Oxfordu. Po počátečních obtížích jsme se na rušné křižovatce u Victoria Station skutečně shledali a společně se vydali do metra na dlouhou cestu do východního Londýna, kde bydlel náš CS hostitel Robin. Jelikož byl momentálně bez stálého zaměstnání (thumbs up CSerům bez práce! ), mohl nás uvést do svého bytu již v brzkých odpoledních hodinách. Chvíli jsme popovídali a pak nám ukázal místní knihovnu, kde bylo možné jít na internet, protože sám jej v bytě aktuálně neměl. Robin byl bezesporu zajímavá osobnost. Dlouholetý univerzitní student, milovník elektronické hudby, aspirujici DJ a občasný učitel angličtiny s osobním motem "What I need at a start of a day is a strong coffee and a joint" (parafrazovano), kterého se po dobu našeho pobytu, zdálo se, držel. Bydlí s kamarádem Ishem (opravdový DJ a zkušený CSer) a Vanessou, která ráno chodila do práce. Spodní část bytu, ve které jsme se pohybovali a spali, byla hezky zasla, rozpadající se a špinavá. Myslím, že nám to v zásadě nevadilo.
Ten den jsme se po vyřízení online záležitostí vydali s Tomášem do nedalekého a rozlehlého Victoria parku, kde vládla poklidná jarní nálada. Všichni Londýňané v produktivním věku nejspíše po práci chodí běhat a podle toho to také vypadalo. My jsme zvolili poklidnější tempo a postupně se doplahočili do hospody na kraji parku, ze které se, co čert nechtěl, vyklubal minipivovar. Na velké ochutnávání to ale nebylo. Jedna IPA za 5 liber musela stačit. Po cestě zpět jsme udělali nákup pro případ, že by byla šance uvařit Robinovi a spol. večeři. Nákup alkoholu jsme pro jeho vysokou cenu zavrhli.
Robin byl nakonec rád, že nemusel vařit, a tak jsme si všichni pochutnali na indickém dhalu, ktery jsme s Tomášem připravili. Zbytek večera se nesl v přátelském duchu a Tomáš stále oslnoval svou znalostí anglického jazyka a reálií.
Londýn day 2
Po ránu jsme se vydali pěšmo směrem na jih podél parků, vodních kanálů a Temže do business čtvrti postavené na vodě na místě bývalých doku - Canary Wharf. Oba jsme byli upřímně omráčeni blyštivostí a dokonalostí tamní zástavby i parkové úpravy a lámu si doteď hlavu, zda je toto místo hodné obdivu či spíše lehkého despektu. Potom jsme se vydali metrem do centra a prošli několik londýnských must-see bodů, což bylo více vyčerpávající, než ohromující. Cestou jsme provedli odbočku k Victoria Station, kde Tomáš zjistil, odkud mu jede bus na Luton, a já, jak se mám příští ráno zachovat při plánované stávce zelezničářů, která hrozila zhatit můj přesun na Gatwick.
Večer jsme sedli do hospody Lord Tredegar v blízkosti Robinova bytu a popíjeli drahé pivo včetně českého ležáku Litovel. Robin nebyl v době našeho příchodu doma,jak sliboval, takže jsme skoro vzbudili neboheho Ishe.
Dlouhý den na cestě
Ráno jsem si radši přivstal. Tomáše jsem z bytu vyprovodil již kolem půlnoci, protože jeho let na Island startoval v bláznivou ranní hodinu. Stávka železničářů slibovala dopravní kolaps, chtěl jsem tedy být na Victoria Station zavčas a zajistit si místo ve vlaku. To se díky včasnému příchodu ukázalo jako fungující řešení a personál mě bez vyptávání posadil do prvního Gatwick Expressu, který čekal ve stanici. Díky stávce jsem se svezl drahým expresem za cenu couravého spoje, ale na letišti jsem byl nepříjemně brzy. Číst o čekání na letišti by mohla byt stejně velká zábava jako čekání samotné, takže čtenáře radši ušetřím. V kostce: nuda, nuda, předražené jídlo a pití, nuda, zpoždění letu a nuda.
Let probíhal v retro stroji, který si WestJet vypůjčil kdo ví kde, protože jeho vlastní letadlo mělo prý technické problémy. Na let jsem se vybavil drobnou zásobou jidla a pití s vědomím, že zadarmo nic nedostanu. Naštěstí to nebyla tak docela pravda a byl jsem v průběhu letu obdarován několika preclíky a kelímky vody. Když neočekaváte nic, potěší i málo.
Očekávané lustrovani na letišti proběhlo nad očekávání hladce. Až na prazvláštní pokus o zamezení importu pornografie a jiných pobuřujíciíh scén do kanadské společnosti, jsem nebyl podroben žádnému výslechu, ba ani zdlouhavému dotazování.
V den mého příletu bylo v Calgary ještě teplo. Asi 40 minutové čekání na autobus, jakož i podobně dlouhou cestu C-Trainem na druhý konec města jsem tedy přežil. S hledánim správného autobusového spoje do místa bydliště mých CS hostitelu Dona a Tiny to bylo obtížnější. I to jsem ale nakonec zvládl a po cestě, která trvala snad dobrých 20 hodin, jsem potkal veselou Tinu, hned co jsem vystoupil z autobusu. Byl jsem zachráněn.
Don a Tina bydli v pronajatém radovem domku na jihozápadě Calgary (dlouho už nebudou, protože chystají vlastní roční putování po Asii). Dům mají hezky zařízený, čistý, s dokonale měkkým kobercem a prostorným obyvakem spojeným s kuchyní. Pro hosty mají vyčleněný vlastní pokoj. Tina pracuje v úřednicke pozici ve státní správě, Don jako expert na montáž dveří, který krom toho rád točí videa a pořizuje fotky z dronu. Rád by v tomto oboru rozjel po návratu vlastní byznys. Na ukazky jeho tvorby se mužete podívat na jeho webu:
http://clmedia.squarespace.com/#home
První večer Tina vycitila, že mám po cestě dost a nabídla mi teplou večeři. Nedokázal jsem odmítnout. Oba byli velmi zaujati lahvickami Becherovky, které jsem jim dovezl a ochotně mě nechali se druhý den prospat, zatímco oba utíkali do práce.
Calgary
V Calgary jsem nakonec strávil 3 celé dny a i to se ukázalo být až až. Většinu rozlohy města obstaravaji nekonecné řady rodinných domů ve stylu amerických předměstí, která známe z filmů. V centru (Downtown) jsou pak geometricky přesné bloky Streets a Avenues a několik desítek věžáků. K tomu přidejme jednu pěší zónu středem centra a úhledné nábřeží s parkovou úpravou a spoustou prostoru pro pěší i cyklisty. Volný prostor by byl nejspíše tím, co nejvíce charakterizuje můj dojem z města. Ulice v centru jsou velmi široké a s ohledem na ne příliš hustý automobilový provoz působí město přes den poměrně pustě. To se mění kolem poledne, kdy zaměstnanci využívají poledni pauzy k běhání zejména v parcích kolem Bow River. I Tina mi potvrdila, že to tak dělá. Dojem úplné prázdnoty je však dokonalý v rezidenčních lokalitách. V nekonečném bludišti rodinných domů nepotkáte živou duši. Jen občas projede kolem auto. Asi za to mohlo počasí, ale ani děti si na ulicích a v parcích nehrály a neskotačily.
Počasí skutečně sehrálo s Kanaďany (i se mnou) nepěknou hru. Přiletěl jsem ve středu před prodlouženým víkendem a od čtvrtečního odpoledne se začalo znatelně ochlazovat a přibývalo srážek. Celý víkend včetně pondělí byl zcela tragický (o tom za chvíli).
Třetí noc v Calgary jsem strávil také na CS, ve vysoké bytovce nedaleko centra v bytě extrovertni Vanessy. Zatímco internetová komunikace s ní byla velmi obtížná, hned první osobní setkání bylo příjemné, přestože poněkud hektické. Po mém příchodu do bytu mi Vanessa oznámila, že jede na cyklojízdu a nabídla mi, zda se nechci přidat. Kol měla v bytě a na balkoně asi pět, takže to nebyl problém. To jsem samozřejmě nemohl odmítnout. Obratem jsme tedy vyrazili do ulic a moje perspektiva při pohybu městem se rázem změnila. Vanessa přesně vědela, co si může dovolit a já jí věřil. Nutno podotknout, že kanadští řidiči jsou ohromně pozorní a ohleduplní, jak k chodcům, tak k cyklistům. Zastavují a pouští vás, i když nejste na přechodu, nechají vám prostor, nešlapou na plyn hned, jak kolem nich projdete. Vanessa mě protáhla centrem pod největšími mrakodrapy i po klidných cyklostezkách bez provozu dokud nezačalo opovážlivě pršet. Že zrovna Vanessa měla doma tolik kol, nebyla až taková náhoda. Calgary bylo k mému překvapení plné městských cyklistů na silničkách a singlespeedech. Zahlédl jsem také hodně DIY obchodů a dílen ve stylu pražských bajkazylů.
Následující den byla Vanessa bohužel od rána do večera v práci a její spolubydlící Gary se od první chvíle tvářil, že se mnou se kamarádit nebude. Jakou dohodu o pobytu CSeru s ním Vanessa uzavřela, nevím, ale v můj prospěch evidentně nehovořila. I tato okolnost rozhodla o mém sobotním rozhodnutí odjet ještě týž den autobusem do Fernie.
Poslední den v Calgary mě lovení kešek zavedlo až na samotný okraj města:
Před odchodem na nádraží jsem se v bytě ještě stihl setkat s Vanessou a jejím přítelem, který byl pravý opak Garyho. Snažil se mi všelijak pomoci, poradit a vypadlo to, že je jim líto, že musím v noci a dešti jít na autobus jedoucí do končin, kde déšť bude ještě neuprošnější. Pak odešli na filmové promítání v rámci queer festivalu. Ze slušnosti jsem řekl ahoj Garymu a zmizel jsem z bytu. Autobus nechvalně proslulé společnosti Greyhound opouštěl město v deset večer a plánovaný příjezd do Fernie byl v půl páté ráno. Po celou dobu ukrutně pršelo, v autobuse byla zima a spát se moc nedalo. Závidět mi skutečně nebylo co.
Fernie
Příjezd do Fernie byl přesně takový, jakého jsem se obával. Autobus přijel na čas, venku lilo a byla zima. Nálada nebyla nejlepší, ale byl jsem rád, že jsem se pohnul z místa. K tomu mě zachránil řetězec kaváren ve stylu drive-in Tim Horton's. Jeho pobočka ve Fernie otevírala už v pět ráno. Stal jsem se prvním nedělním zákazníkem a přes dvě hodiny si užíval tepla, čaje a free wifi. Už za světla, i když stále v dešti, jsem se vydal přes město s tím, že napřed nakouknu do místního hostelu. Ten se teprve probouzel, ale po nějaké době se vyvalil ospalý Němec a nabídl mi ubytování za cenu, kterou bych jinde ve městě patrně nedostal. Nebylo nad čím váhat, byl jsem opět zachráněn. Prakticky celá neděle proprsela a já si liboval, že mám střechu nad hlavou, horkou sprchu a jen dva spolunocležníky.
Fernie je nevelké město v jižní části kanadských Skalistych hor. Oblíbené je zejména v zimě, jelikož v blízkosti je velký lyžařský areál, ale i v létě láká pohybuchtive návštěvníky na krásné pěší a zejména MTB traily, kterých je v okolních kopcích hodně přes sto kilometrů. A tak to máte v BC skoro všude.
Další den chvílemi pršelo, chvílemi ne. Rozhodl jsem vydat na menší výpravu kolem potoka, jejímž výsledkem byly promacene boty. Navečer jsem dorazil na CS k Australanovi Goffovi, který sdílí dům s dalším Australanem, Britem, Britkou, Kanaďankou a kocourem. Byla to veselá společnost a zajímavý zážitek, ale z jistého pohledu také druhé varování před uskalimi CS ve sdílených domácnostech.
Další dva dny a dvě noci ve Fernie jsem strávil za krásného počasí v horách v okolí města a v kempu kousek za ním. První výstup jsem podnikl na Castle mountain, druhý do téměř 2000 metrů na zasněžený vrchol Mount Fernie. V kempu jsem první noc narazil na dva kluky z Montany. Nejlepší chlapíci. Podělili se o pivo a vařič a zajímali se o moje putování, já se zase zajímal o jejich cesty. Oba pracují v jakémsi resortu pro bohatou klientelu a když mají volno, vyrážejí ve svém trucku po okolí (tedy třeba do Kanady), chodí a fotí. Quintovo famozní přirodní fotografie můžete zhlédnout zde:
https://www.instagram.com/quintontolman/?hl=cs
První autostop
Mojí další destinací se měl stát Nelson. Vybaven improvizovanou cedulí se jménem tohoto města jsem se z kempu vydal na highway a začal stopovat. Po nejednom ubezpečení, že stopování v BC je snadné, jsem byl překvapen, když uplynula hodina a žádné z desítek (možná pár stovek) aut nejevilo zájem o spolujezdce. Zachránil mě starý známý Goff, který zrovna jel kolem a hodil mě na konec prvního většího města po cestě - Cranbrooku. Poděkoval jsem mu a vydal se na blízké zdánlivě příhodné místo pro další stopování. Chyba lávky. Přes značný provoz a dostatek místa pro zastavení zůstávala má výzva nevyslyšena a řidiči se mi vyhýbali jako moru. Po hodině čekání se přehnala nedlouhá, ale o to prudší bouřka. Já jsem jakž takž přežil, spodní partie krosny to ale od země odnesly. Uplynula další hodina, než černé subaru ukončilo moje trápení a zastavilo odpočet mého do té doby nejdelšího stopování. Byl jsem opět zachráněn, a ve velkém stylu.
V autě seděla 67 leta paní z Crestonu (druhé větší město po cestě) a po cestě se ukázalo, že s manželem už dlouhá léta provozují CS primárně jako hostitelé, dříve v Dawson Creek a po přestěhování kvůli těžbě ropy i nyní v Crestonu. Manžel Zac je v důchodu, Jan, vystudovaná psycholožka, pracuje na částečný úvazek jako terapeutka pro závislé gamblery. Během našeho rozhovoru mi nabídla možnost přenocování u nich doma nebo dopravy na highway vedoucí dále do Nelsonu. Po troše přemítání jsem se rozhodl pro krátký pobyt v Crestonu, který jsem beztak dříve zvažoval.
Creston
Jan a Zac bydlí v krásném domě se zahradou, o kterou se rádi a příkladně starají. Spal jsem ve vlastním stanu na dokonale posecenem travniku pod statnou vrbou. Do domu jsem měl nonstop přístup. Jen co jsem se zkonsolidoval a postavil stan, byl jsem opět pozván na projížďku na kole, tentokrát po trochu jiném downtownu. Creston právem není na seznamu UNESCO, ale je to milé a příjemně působící město se spoustou sadů, pár vinicemi a přírodou za humny, město, kde se dveře na noc nezamykají. Po výletu mi bylo nabídnuto pivo (k dispozici je i prazdroj) a večeře v podobě chutných hotdogů se salátem a hranolky. Aby toho nebylo málo, Jan a Zac mě chtěli vzít na narozeninové sezení ke známým. Neočekával jsem velkou party, ale taková nabídka se nedala odmítnout. Na oslavě mě mj. seznámili s Vladimírem, jehož rodiče odešli do Kanady ve dvacátých letech z tehdejšího Československa. Vladimír už česky nemluví, ale svou pravlast několikrát navštívil.
V Crestonu jsem strávil ještě den a noc. Asi jediný výlet, ktery bylo možno udělat přímo z města, vedl na zalesněnou Arrow Mountain. Nebyl to žádný turistický zázrak, ale aspoň jsem se protáhnul. Zatímco byli Jan a Zac po mém návratu v bazénu, nachystal jsem večeři, za kterou jsem posléze sklidil pochvalu. Večer přišli známí koukat na basketbal. V krbu praskalo dřevo a Jan mě seznámila s knihami antropologa Jareda Diamonda. Ví někdo o tom, že by byl vydávám v ČR? Crestonská idyla se chýlila ke konci. Jan šla v sobotu ráno dělat osvětu o terapii pro gamblery na farmářské trhy a Zac mi nabídl svezení za město, kde jsem mohl navázat na své úsilí dojet do Nelsonu. Přestože zpočátku nevypadal ranní provoz moc nadějně, podařilo se mi na tři svezení dostat do Nelsonu brzy po poledni.
Vyber fotek od Londyna po Creston mozno zhlednout zde:
https://goo.gl/photos/8ft8BiXKUu65KHCR6
