Stopovací, lodní, chodící, vyprahlé, podmračené i pralesní fotky zde: https://goo.gl/photos/mMykVX85SpiwQQgW7
Poté, co nás Glen vysadil a rozloučil se s námi, jsme zaujali tradiční stopovací pozici. Míša držela karton s fixem vyvedenou požadovanou destinací a Adam stál se zdvizenym palcem v závěsu. Bylo horko a kolem nás jen vyprahla krajina a dálniční privadece. Na naší ceduli jsme měli napsáno Whister, ale cílem bylo městečko Lillooet ležící asi 150 kilometrů severně od světoznámého letoviska, kam jsme se právě pro jeho proslulost rozhodli nejet. Provoz na silnici byl průměrný. Na první dobrou duši jsme tentokrát čekali něco přes hodinu. Zastavily nám dvě mladé slečny, které zrovna měly namířeno do Whistleru. Po cestě jsme jim vysvětlili, kam máme ve skutečnosti namířeno my, a byli jsme ujištěni, že Lillooet je dobrá volba. Jedna ze slečen měla v jeho blízkosti dokonce cosi jako rodinnou chatu. Cesta ubihala příjemně, zpočátku konverzacně, později jaksi ospale, takže jsme dokonce oba na chvíli schrupli, což se nám snad při stopování ještě nestalo. Asi jsme se cítili výjimečně bezpečně. Poslední část cesty nicméně vypadala dramaticky. Široká údolí vystřídal úzký a hluboký kaňon řeky Fraser River po jehož úbočí vedla silnice číslo 99 zvaná Sea to Sky Highway. Pohledy na vyprahlou scenérii nás vítalo i městečko Lillooet, když jsme do něj v brzkém odpoledni dorazili. Slečny nás v dobré vůli vysadili na jeho severním okraji u jednoho z kempů, ale my jsme se nakonec rozhodli pro kemp na opačném konci města pro jeho výhodnější polohu. Alespoň jsme si tak mohli prohlédnou starý dřevěný most, který ještě před pár desetiletimi zajišťoval veškerou přepravu přes Fraser River, a projít si celou hlavní ulici města s několika obchůdky a dalšími podniky. Lillooet nám připadal docela malebný a hlavně přátelský. Jako spousta dalších míst v BC je hodně komunitně založený a navíc odolává přílivu velkých obchodních center a fastfoodů. Asi zde (patrně oprávněně) necítí příležitost pro dostatečnou tržbu. Město je také jedním z center rozsáhlé oblasti obývané původními obyvateli severní Ameriky, ktere jsme zde potkávali na každém rohu. Na zbytek dne jsme si naordinovali ještě krátkou procházku městem, nákup a odpočinek v kempu, kde nám milá paní jakožto pěším nemotorizovaným přivandrovalcům účtovala poloviční cenu za noc. To potěšilo.
Následujícího dne jsme po ránu vyrazili na místní nejoblíbenější výšlap na skálu nad městem pojmenovanou Red Rock, která je opravdu červená, a po cestě navštívili farmářské trhy. Průměrně náročný výstup s převýšením 500 metrů nás odměnil famózním výhledem na město a okolí. Po sestupu jsme si dali svačinku v borovém háji (tady vlastně parku) a po drobných nákupech jsme relaxovali v kempu a chystali se na další autostop, kterým jsme ambiciozne plánovali dojet až k přívozu na Vancouver Island.
Hned ráno jsme vyrazili kousek za kemp opět na silnici číslo 99 a rychle našli vhodné místo. Ještě než jsme se sami rozkoukali, zastavil nám bílý VW s jednoclennou osadkou. Řidičem byl mladý Švýcar, jehož jméno jsem bohužel neudržel, a měl namířeno kam jinam než do Whistleru. Jeli jsme společně po krásné Sea to Sky Highway, kochali se pohledy na krajinu, která se v mžiku proměnila z polopoustni v alpskou, a vyměňovali si zkušenosti. Mladík trávil v Kanadě tři týdny s pronajatým autem a stihl objet spoustu míst v Albertě a v BC. Podělil se i o dřívější postřehy z USA. Jak jsme se blížili k Whistleru, množství aut začalo narůstat. U přírodních zajímavostí po cestě jich stály stovky a u jedněch pěkných vodopádů jsme se k nim přidali i my. Asi půlhodinová cesta lesem podél řeky nás odměnila hezkým pohledem na vodu hloubící si závrty ve skále.
V brzkém odpoledni jsme dorazili do Whistleru. Neměli jsme jej v plánu, ale řekli jsme si, že když už jsme na místě, trochu si jej projdeme. Hned první momenty byly pro mě jasným signálem, že rozhodnutí vynechat návštěvu této destinace, bylo rozumné. Treky v horách nad městem jsou patrně spektakulární, ale dole v ulicích vládli turisté všech kontinentů, cukrárny, restaurace, obchody s outdoor zbožím a se suvenýry a další znaky masovým turismem zcela pohlceneho místa. Prošli jsme pár ulic, skromně pojedli a vydali jsme se na silnici s cílem dojet k trajektu v Horseshoe Bay. Tak jak mně se nelíbil Whistler, jsme se patrně místním řidičům nelíbili my a i přes velké množství aut to byl dlouhý a celkem otravný autostop. Dočkali jsme se asi po hodině a půl.
Náš zachránce měl namířeno do Squamish, lehce za půlí cesty k přívozu. Svezli jsme se tedy do tohoto města ležícího u rozsáhlého zálivu Tichého oceánu. Čas už však bohužel začínal hrát proti nám a v okolí nebyla ani trochu vhodná místa na stopování. Po pár minutách úvah jsme se rozhodli přenocovat ve Squamish a pokračovat další den. Našli jsme ubohý městský kemp bez jakéhokoliv zázemí (který bohužel nebyl levnější než mnohé standardně zařízené kempy), postavili stan a vydali se na nákup a skromnou večeři. Cestou jsme zjistili, že horší místo na stopování než Squamish jsme zatím v Kanadě asi neviděli. Místní autobusové linky se nám prověřit nepodařilo a Visitor's Centrum bylo již zavřené. Naše šance a možnosti se tenčily a do toho začalo nad ránem pršet, což nám značně pokleslou náladu nijak nezvedlo. Stan jsme ráno sbalili za mrholení a jelikož situace se zdála být opravdu tristní, rozhoupali jsme se k pokusu, ke kterému bychom se za normálnějších okolností odhodlavali jen stěží (přestože se o až tak ojedinělou věc nejedná). Vyhlédli jsme si v kempu pár skupin, které se okatě chystaly k odjezdu, popsali jsme jim naší situaci a stydlivě se jich zeptali, jestli náhodou nejedou směrem na jih a nemají v autě dvě volná místa. První skupinou byli lezci z Vancouveru, kteří by nás sice vzali, ale až navečer. Druhou obětí byl asijsky vyhlížející pár, který zrovna balil své ležení do auta. Paní na nás zpočátku koukala s kombinací překvapení a vyděšení, ale podlehla postavení vyplyvajicimu z její situace a po domluvě s manželem nám svolili uvolnit místo v autě a vzít nás k přívozu. Měli jsme z toho trochu provinilý pocit, ale situace zkrátka vyžadovala urychlené řešení. Chtěli jsme se dostat na ostrov a už jsme měli rozjednané nějaké couchsurfingy. Cesta na samotný sever ostrova, kam jsme se chtěli přemístit, také neslibovala nic snadného. Postavili jsme mladý pár do situace, ve které se těžko říká ne. Nacpali všechny své věci do kufru auta a my jsme se zavalili našimi krosnami na zadních sedadlech. Naštěstí se velmi rychle začali vyptávat, což, jak už to tak většinou bývá, začalo rozpoustet ledy. Zajímali se hlavně o naší cestu. Představa tohoto typu cestování pro ně nejspíše byla něčím velmi cizím. Sami pocházeli z Číny a žijí ve Vancouveru. Do Squamish vyrazili jen tak stanovat, protože si chtěli vyzkoušet, jaké to je. Ženská část páru žila v Kanadě prý již pět let, mužská teprve pět měsíců. Návrat do Číny neplanuji, ale dostali jsme spoustu doporučení na cestování po Číně, až se nám z toho začalo chtít se tam vydat. Počáteční rozpačitost celé situace, za kterou jsme byli zodpovědní, se postupně vytratila a cinsko-kanadsti manželé nás nakonec dovezli až k lodnimu terminálu a popřáli nám šťastnou cestu.
Dopolední loď do Nanaima nám bohužel pláchla před nosem, takže jsme měli asi dvě hodiny na poflakováni v Horseshoe Bay. Počasí bylo uplakane a v místě nebylo příliš co dělat. Dali jsme si pizzu, prošli se po kratičkém nábřeží a zamířili k první odpolední lodi. Nalodění proběhlo bez problémů a loď vyjela na čas. Čekala nás hodinu a půl dlouhá cesta s pěknými výhledy v lodi z velké části zařízené jako pojízdná jidelna, čehož místní hojně využívali. My jsme využili jen lodní zásuvky a wifi, které však příliš nefungovalo. Po cestě jsme promysleli naše další kroky. Bylo jasné, že do Port Hardy na severu ostrova, kam je měli namířeno, ten den již nedojedeme. Rozhodli jsme se naskočit do prvního autobusu, který pojede na sever, a nechat se odvést kus za město do míst, kde nebude široká dálnice a kde budou naše šance na stopování větší. To jsme také učinili a po zorientování se ve zmatku na parkovišti před lodním terminálem jsme nastoupili do autobusu, který nás odvezl do nedalekého Parksvillu, města táhnoucího se po pobřeží od východu na západ. Zde jsme nahodili krosny a vydali se hledat kraj města, potažmo vhodné stopovací místo. To jsme našli po několika desítkách minut chůze přes naprosto nezajímavé město a k naší radosti jsme téměř okamžitě stopli sympatického Simona, který nás svezl asi dvacet kilometrů, ale zato se s ním skvěle povídalo a vůbec to byl milý chlapík, který svojí ženu - Australanku, s kterou nyní žije na ostrově - potkal, když přes rok cestoval právě po Austrálii. Vysadil nás na místě, které se zdálo vhodné pro další stopování, takže jsme rovnou pokračovali v naší činnosti. Bylo však zřejmé, že moc daleko už se ten den nedostaneme. Když nám po hodině usilovné činnosti nikdo nezastavil, řekli jsme si, že radši půjdeme pěšky do asi pět kilometrů vzdáleného kempu. Když jsme se už už chystali k odchodu, ze dveří motelu, před kterým jsme stáli, vykoukl malý chlapec a pod dohledem rodičů nám donesl dvě musli tyčinky a kelímky s vodou. Rodiče nám ze dveří motelu popřáli hodně štěstí, my jsme uctivě poděkovali a vydali se na cestu. Doufáme, že to pro chlapce byla zajímavá lekce do života. Šli jsme po krásném podvečerním sluncem nasvíceném pobřeží a kolem stála spousta aut patřících lidem, kteří se přijeli kochat tou krásou. Po asi půl hodině pomalé chůze u nás zastavila dvojice v prostorném autě, které nás dříve minulo, a zeptala se, kam míříme. Když jsme řekli, že do nedalekého kempu, nabídli nám odvoz, což jsme s povděkem přijali. Po cestě jsme se dozvěděli, že znají jednu Lenku původem z Česka, která se provdala za jistého jihoameričana. Na víc nebyl čas. Poděkovali jsme a šli se ubytovat do předraženého kempu s minigolfem a tobogánem. Plán na následující den byl jasný, chtěli jsme se dostat do severní části ostrova, do Port Hardy, kde jsme měli domluvený couchsurfing.
Hned po ránu jsme si stoupli přímo před kancelář kempu a dali se do práce. První auto zastavilo po pár minutách. Místní odhadem ctyricatnik se vracel z noční sichty a svezl nás o dalších zhruba dvacet kilometrů dál. U pěkné kavárny hned vedle silnice jsme pak postavali asi půl hodiny, než nás o dalších zhruba patnáct kilometrů dále svezla paní, která měla namířeno do práce v nedalekém Bowseru. Vysadila nás přímo před zahradnictvím, kde pracovala, na místě vhodném pro naši věc. Netušili jsme, že stojíme na půdě, na které zanedlouho strávíme hodně času. Po nedlouhé době, zrovna když jsem si musel odbehnout do nedalekého křoví, zastavil obstaróžní stříbrný mercedes, jehož osádku tvořili sedesatnici Phil a Deborah. Velkoryse mě nechali si ulevit a pak nám nabídli svezení do Courtenay, prvního většího města po cestě. Hned se začali vyptávat a my také. Byli to lidé, s kterými jsme si padli do noty. Ukázalo se, že Deb je profesorkou evoluční biologie na univerzitě v Torontu. Phil je původem Ir, který se před desítkami let rozhodl, že se přestěhuje do Kanady a koupí si dům na Vancouver Islandu, na pobřeží oceánu, což se mu povedlo. Až o mnoho dní později jsme zjistili, že nejsou manželé. Oba jsou rozvedení a náhoda je svedla dohromady až před deseti lety. Oba žijí střídavě v Torontu a v Bowseru. Rozmlouvat s Deb bylo nesmírně příjemné a zajímavé. Vzpomněl jsem si na Jen, která mě skoro čtvrt roku před tím vezla z Cranbrooku do Crestonu. Phil s Deb se cestou do Courtenay rozhodli, že jim stojíme za to, aby nám pomohli v našem úsilí dostat se do Port Hardy, a nabídli nám svezení až do padesát kilometrů severneji polozeneho Campbell River. S lehkými protesty, že to rozhodně není nutné, jsme jejich nabídku přijali. Jak nám Phil později několikrát zdůraznil, pokud by to dělat nechtěli, tak to nedělají. Ale jelikož chtěli, zavezli nás až na samý konec Campbell River, cestou nás vzali na kafe a vynikající zákusky, na výstavu soch pod širým nebem vyřezávaných motorovou pilou a nakonec nám nabídli, že až pojedeme zpět na jih, můžeme se stavit u nich v Bowseru, kde mají prázdnou "cabin" (pod čímž jsem si představil něco podobného jako naše skromné ubytování na koňském ranči), ve které můžeme na pár dní spočinout. Loučili jsme se v objetí a vyrazili jsme na plácek u silnice vedoucí dále na sever.
Tentokrát bylo čekání i přes značný provoz dlouhé. Po asi hodině a půl se pro nás otočil rodinný van, ve kterém opravdu seděla rodina - chlapík, žena, kluk a pes. Vnitřek vozu byl špinavý, plný chlupů a zakouřený od cigaret, které pan řidič za jízdy kouřil. Byl také víceméně jedinou osobou, která s námi hovořila. Velmi rychle se téma hovoru (později spíše monologu) stočio k politice. Dozvěděli jsme se, že Barack Obama podporuje islámské teroristy a že Donald Trump (ve spolupráci s Putinem) je jediný, kdo může dát věci do pořádku. Byla to poměrně jedinečná zkušenost, protože téměř všichni lidé, které jsme na cestě Kanadou potkali, měli docela opačný názor na stav věcí. Rudé vozidlo nás však dovezlo až na křižovatku u města Sayward, a tak jsme byli vděční, že jsme zase o něco blíže cíli. Stopování v severní divočině ostrova mělo zvláštní atmosféru. Nic než lesy a téměř prázdná silnice. Měli jsme ale kliku. Zastavil nám starý sedan s pozoruhodnou osádkou. Dědeček Walešan, syn Angličan a vnučka Kanaďanka byli zrovna na cestě po severu ostrova a přestože jsme je poněkud ochudili o pohodlí ve voze, vzali nás s sebou a po krátké zastávce u městečka Woss nás dovezli až ke křižovatce u města Telegraph Cove. Rozprávění s nejstarším členem rodinné výpravy bylo zajímavé a zábavné. Dozvěděli jsme se něco málo informací o tom, jak se Velká Británie vyrovnává s nedávno odhlasovaným "brexitem" a i přes snahu řečníka vykládat věci s nadhledem, jsme se dozvěděli hodně smutných skutečností. Vzpomněl jsem si na svůj šok, když jsem tuto novinu slyšel poprvé na konci června od sadaře Mannyho, pro kterého jsem pracoval v Cawstonu. Stále, po téměř dvou měsících, jsem tomu nějak nedokázal uvěřit.
Kolem páté hodiny jsme stáli na zmíněné křižovatce u Telegraph Cove, asi šedesát kilometrů od cíle. O hodinu později jsme se již rozhlíželi po krásném domě u pláže s výhledy na oceán. Naším posledním zachráncem byl Tom z Port Hardy. Před nedávnem se vrátil z několikatýdenní výpravy při níž se pokoušel s rodinou dopravit starou zděděnou plachetnici z Mexika až na Vancouver Island. Nakonec to dotáhl jen k pobřeží Oregonu, ale přesto měl výtečné zážitky. Tom byl skvělý konverzátor. Dozvěděli jsme se mimo jiné, že minulý rok navštívil s celou svojí rodinou jako součást zálohy kanadských ozbrojených složek naší republiku na pozvání a útraty naší armády. Z Prahy, Českého Krumlova a Plzně byl nadšený. Aby toho nebylo málo, znal se s naší hostitelkou, ke které jsme měli namířeno, a přesně věděl, kam nás dovézt. Vysadil nás přímo přede dveřmi zmíněného domu. Chrystal byla zrovna na odchodu na večeři, ale nechala nám celý dům k užívání a na stole ležela nachystaná večeře. Další lekce kanadské pohostinnosti.
Chrystal bydlí ze svým manželem Dazym, toho času na služební cestě, v prostorném a krásně zařízením domě asi padesát metrů od pláže již skoro dvacet let. Ona pracuje jako zdravotní sestra a on v težařském průmyslu (jako snad skoro všichni muži na severu ostrova). Chrystal byla ohromně přátelská a sdilna od prvního momentu. Dala nám k dispozici celý dům a poradila, kam vyrazit na výlet. Dalšího dne jsme ráno, když Chrystal už byla dávno v práci, na oplátku upekli tak trochu experimentální buchtu a pak se vydali na výšlap na Tex Lyon Trail, která začínala prakticky za domem. Byl to náš první opravdu osobní dotyk s úžasnými deštními lesy Vancouver Islandu. Trasa vedla nahoru dolu, přes strže a skrz vysoké keře, místy po dřevěných chodnících, jindy po krásných plážích, a často byla opatřena lany, která byla místy skutečně nezbytná. Prošli jsme značný kus nedlouhé, ale zato vydatně divoké trasy a celou dobu jsme žasli nad sceneriemi, které před námi otevíral prastarý les a ještě starší oceán a ostrovy roztroušené nedaleko od břehu. Cestou jsem zahlédl i medvědí rodinku, ale než se stihla podívat i Míša, zmizela nám z dohledu.
Chrystal měla na večer pozvané přátele. Chystala se večeře plná mořských plodů, ke které jsme byli samozřejmě přizváni. Podával se uzený tuňák, čerstvě ulovený místní losos, krevety, sladké brambory a zelný salát. Bylo to naprosto famózní. Naše experimentální buchta se podávala jako zákusek. Příjemný večer jsme již zakončili přípravou na cestu na odlehlou část ostrova - do provinčního parku Cape Scott. Chrystal nám slíbila ranní odvoz na začátek cesty vedoucí do parku a umožnila nám nechat si v domě věci, které jsme na výpravu do divočiny nepotřebovali. Skvělá to hostitelka.
