:
Fotografie krás severního Vancouver Islandu ke zhlédnutí zde: https://goo.gl/photos/T4Cmj9Z86c8vCoHF7
Ráno od osmi hodin jsme vysedávali u silnice vedoucí do osady Holberg a dále směrem na Cape Scott. Víceméně jedinou dopravu v těchto končinách tvoří auta zaměstnanců těžařských firem a turisté mířící do stejné oblasti jako my. Frekvence provozu byla pochopitelně tristní. Pár pracujících s námi soucítilo, ale svézt nás nemohli. Nakonec nás potkalo to nejlepší, v co jsme v dané chvíli mohli doufat. Sympatický padesátník z Comoxu měl na následující dny totožné plány jako my. Pozval nás na palubu svého trucku a svezl až na parkoviště, kde začínají všichni návštěvníci parku své výpravy. Cestou jsme se dozvěděli, že zastává poměrně vysoký post ve stavební firmě, která staví velké průmyslové projekty. Díky práci tráví hodně měsíců na cestách v nejrozličnějšch končinách Kanady, ale i jižní Ameriky. Posteskl si však, že své práci obětoval příliš mnohu času a dosavadní život mu trochu utekl mezi prsty. Toto léto si po mnoha letech naordinoval delší dovolenou a v rámci ní se vypravil i na Cape Scott, kde byl prý naposledy před asi třiceti lety. Moc se mu líbil plán naší cesty. Dozvěděli jsme se, že jeho děti v našem věku podnikly podobné cesty. Jeho dcera se při cestě po Evropě prý zamilovala do Prahy. Šedesátikilometrová cesta po rozmlácené prašné cestě nám tak utekla docela rychle.
Na parkovišti před vstupem do parku na nás čekal překvapivý pohled. Očekávali jsme zážitek odlehlé a divoké části Kanady a desítky aut plnící prakticky všechna parkovací místa nás zarazily. Jak se ale později ukázalo, značná část návštěvníků mířila jen na krátkou procházku na nedalekou San Joseph Bay. Dali jsme si svačinku, zaplatili za naše budoucí nocování v parku vhozením bankovek do kovové schránky a v poledne se vydali na pochod. Původně jsem plánoval ujít první den jen malou část trasy, ale vzhledem k úspěšnému autostopu, dobrému počasí a rozumné vzdálenosti k jedné z pláží na severu parku jsme se rozhodli vydat právě tam. Cesta ubíhala rychle a byla nesmírně příjemná. Byla ta jedna z těch nemnoha cest, kdy vás batoh na zádech příliš netiží a čas utíká rychle, protože si užíváte skoro každý krok. Trasa vedla víceméně po rovině, s hodně dřevěnými chodníky a v úžasných lesech, vřesovištích a dokonce skrze pozůstatky sto let starého osidlovacího pokusu, o který se na pobřeží kolem Cape Scott pokoušeli dánští osadníci, než zjistili, že život v této divočině je nad jejich síly. Vrcholem šestihodinového pochodu byl jeho samotný závěr - bílá písčitá pláž Nels Bight táhnoucí se několik kilometrů po pobřeží Tichého oceánu. Trvalo nám několik minut, než jsme strávili tu nevídanou nádheru a jali se hledat místo na stan. Lidí stanujících na pláži bylo sice více, než jsme zde očekávali (schválně se podívejte v jakém cípu ostrova se tento kout přírody nachází), ale vzhledem k její rozloze přelidnění rozhodně nehrozilo. Postavili jsme stan, uvařili večeři, zásoby jídla uložili do food cache, a pak už si jen užívali západ slunce v tomto kousku ráje na zemi.
Následující den byl na programu jednodenní výšlap k majáku na mysu Cape Scott a zpět, takže jsme veškerý náš náklad mohli nechat ve stanu. Ráno jsme vstávali do neprostupné mlhy. Všude, kde byla večer nekonečná pláž a oceán, bylo ráno bílo. Usoudil jsem, že to nevypadá na brzké protrhání, a proto jsme po snídani vyrazili. Trasa vedla střídavě po plážích a deštnými lesy, místy opět po dřevěných chodnících a ke konci dokonce po pozůstatcích dřevěnými fošnami vykládane cesty, která za druhé světové války sloužila jako příjezdová cesta ke kasárnám a radarové stanici, které byly zřízeny na místě, kde dnes stojí maják. Přísně utajovaný projekt prý za celou válku zachytil pouze jedno hejno divokých hus, které zaměnil za nepřátelskou letku. Dnes na tomto místě bydlí jen strážce majáku a turisté sem chodí obdivovat nejzápadnější výběžek Vancouver Islandu. Od majáku jsme pak sešli lesem na divokou, ale malebnou pláž a užívali si chvíli samoty v tomto 8300 kilometrů od Prahy vzdáleném a téměř izolovaném koutu neporušené přírody. Neustupující mlha přidávala místu na tajemnosti, ale mrzelo nás, že nás ochuzuje o pohledy na oceán a drobné ostrůvky rozeseté kolem pobřeží. Když jsme posvačili a vynadívali se, vydali jsme se na cestu zpět. Asi hodinu pochodu za majákem se mlha začala rozpouštět a začaly se nám otevírat pohledy na další krásné pláže a útesy. Mrzelo nás však, že to nepřišlo o hodinu dříve. Míša spolkla zlost, že jsem nás zbytečně hnal na výšlap moc brzy a pomalu jsme se vraceli na Nels Bight strávit tam zbytek odpoledne a druhou noc. Cestou jsem na opačném konci jedné z pláží viděl potulujiciho se černého medvěda. Chvíli jsem ho pozoroval, dokud se mi neztratil z dohledu. Když dorazila Míša, přešli jsme pláž a vkročili do lesa, kudy vedla naše trasa. Hned po prvním kroku jsem se rychle zarazil. Méďa stál na pěšině asi patnáct metrů před námi a zíral na nás. Nějak nás nenapadlo, co dělat, tak jsme tam taky stáli a zírali na něj. Po pár vteřinách se zvíře rozhodlo, že už ho to nebaví a odkráčelo do lesa. My jsme si šli také po svém a po asi hodině cesty jsme se ve zdraví vrátili k našemu stanu. Po zbytek dne jsme si opět užívali slunné pláže, odpočívali a relaxovali.
Třetí den byl ve znamení návratu na začátek trailu a rozhodování, zda ještě zůstat v oblasti, či zda se již vrátit zpět do Port Hardy. Měli jsme ještě na severu ostrova plány, ale také jsme se chtěli včas vrátit na jih a zastihnout Phila a Deb, kteří nám nabídli ubytování, v plném složení, protože Deb se již chystala na odlet do Toronta na začátek zimního semestru. Osobně jsem se přikláněl k tomu, abychom ještě jednu noc v okolí Cape Scott zůstali. Počasí nám přálo a přírodní scenérie jako zde se už nemusí opakovat. Nakonec jsme se tak rozhodli a program na zbylé dny zatím nechali otevřený. Cesta z Nels Bight zpět na začátek trasy nám uběhla rychle. Krásný letní den ještě nekončil, takže jsme se mohli s klidem vydat do zátoky San Josef Bay. Tak jak se na Nels Bight mísili drsňáci pomalu dokončující North Coast Trail (zvědavci si vygooglí) s průměrně zdatnými turisty jdoucími na Cape Scott a zpět (něco jako my :), tak se na pláži San Jo mísili hikeři s krosnami na zádech a výletníci v žabkách s piknikovými taškami, kteří si šli užít trochu té nádhery bez větší námahy. San Josef Bay je zátoka s dvěma skálou oddělenými rozhlehlými plážemi. Do těchto míst před více než stovkou let dorazili odvážní dánští osadníci, aby začali nový život na novém kontinentě. Dnes panuje na plážích cosi jako hierarchie. Výletnici zůstávají na piknik na první pláži a hikeři brodí oceán (což podle výše přílivu může být více či méně drsné) a staví si stany na druhé odlehlejší pláži, kde je větší klid a také jakž takž přísun pitné vody. Na samém konci první pláže jsou pak nádherné a fotogenické Sea Stacks.
Na druhou pláž jsme se intuitivně vydali i my a docela se zapotili při přechodu oceánu. Musel jsem Míšu přesvědčit, že se to přejít dá, jinak bychom nejspíše zůstali na první pláži. Na místě bylo asi šest stanů a poklidná atmosféra. Postavili jsme svůj stan a já šel nabrat něco málo nepříliš hezké vody z vysychajícího potoka. Uvařili jsme večeři a užívali si další kouzelné místo.
Na další den jsem měl naplánovaný ještě jeden zajímavý cíl - Mount St. Patrick, asi 450 metrů nad mořem ležící vrchol, který je nejvyšším v oblasti Cape Scott a za dobrého počasí nabízí krásné výhledy. Cesta na vrchol neměla být podle informací, které jsme měli, úplně dobře prošlapaná a počasí po ránu bylo opět značně mlhavé, proto se Míša rozhodla tuto výzvu nepřijmout. Brzy jsem tomu byl rád. Cestička k vrcholu byla úzká, zarostlá, místy brutálně strmá a pořádně blátivá. Výstup vyžadoval značné odhodlání a fyzickou zdatnost. V mém případě to až takový problém nebyl a na vrchol jsem se po hodině a čtvrt vyšplhal. Bohužel však jen do husté mlhy. Odlesněný vrchol kopce měl zvláštní atmosféru a i tak jsem si jej užil, ale absence výhledů mě mrzela. Vydal jsem se na cestu zpět, která byla ještě náročnější než výstup. Když jsem se po další hodině a čtvrt octl opět na pláži, byl jsem rád, že jsem vlhký les nechal za zády.
Pomalu jsme sbalili stan, opět přebrodili oceán a vydali se zpět na parkoviště, kde jsme doufali, že se nám podaří někoho uprosit na odvoz zpět do Port Hardy. Aut bylo na parkovišti stále více než dost. Udělali jsme pár pokusů, ale pokaždé se ukázal nějaký zádrhel. Zachránila nás nejméně pravděpodobná skupinka hikerů. Čtyři chlapíci zrovna dokončili celý North Coast Trail a čekali na mikrobus, který si zaplatili, aby je odvezl do města. Věděli jsme již z informací na internetu, že mikrobus na této trase pendluje, ale také jsme si přečetli, kolik si účtuje za jednu jízdu (hodně). Řekli jsme si nicméně, že za zeptání nic nedáme a k našemu překvapení nám řidič oznámil, že jelikož chlapíci za odvoz zaplatili, může nás vzít gratis, pokud jim to nebude vadit. Borci nenamítali vůbec nic a náš odvoz tak byl na světě. Cestou jsme se dozvěděli, že za slušného počasí prý NCT není zdaleka tak obtížný, jak se o něm říká. Kdo ví. Nechali jsme se vysadit na stejném místě, kde jsme chytli náš stop do parku, a vydali se na krátký pochod do nejbližšího kempu, kde jsme zůstali přes noc. Byl to pěkný kemp na okraji Port Hardy, kde jsme stanovali pod krásnými vzrostlými stromy,jen mi tam v noci byla trochu zima.
Ráno nás čekal nepříliš příjemný několikakilometrový pochod do domu Chrystal, kde jsme měli uložený zbytek našich věcí. Bylo docela teplo a šlapali jsme po poměrně rušných cestách, takže jsme to spíše přetrpěli. Nic jiného nám ale stejně nezbývalo. Chrystal stále nebyla doma, ale jak slíbila, nechala otevřený dům, takže jsme se mohli vklidu sbalit, odpočinout a vydat se na autostop do Port McNeill, kde jsme chtěli chytit trajekt na maličký Cormorant Island, který jsme zvolili za náš další cíl. Po cestě na hlavní silnici nás nabral místní a svezl nás na korbě trucku na vhodné stopovací místo. Zde jsme strávili něco přes hodinu, než nám zastavil chlapík v obřím trucku, ze kterého se vyklubal Polák, který v osmdesátých letech přesídlil do Kanady a nyní žije s rodinou ve Victorii. Měl trochu konzervativní názory, ale byl vcelku milý a dovezl nás, kam jsme potřebovali. S vděkem jsme vyskočili na křižovatce u Port McNeill a šlapali pár kilometrů do "centra" k supermarketu a konečně i na trajekt, který jsme akorát stihli. Za jeden lístek jsme nyní mohli libovolně pendlovat mezi Cormorant Islandem, Malcolm Islandem a Port McNeill. Obě ostrovní komunity obývá jen několik set obyvatel a byli jsme náramně zvědaví, jak se na nich žije.
Cesta do Alert Bay na Cormorant Islandu trvala asi čtyřicet minut a na palubě nás oslovila trojice z Kalifornie a nevěřícně se vyptávala na naší cestu po světě. Po vystoupení na břeh trvali na tom, že si nás musí vyfotit. Třeba tu fotku lze najít někde v hlubinách Instagramu... Američané se vydali do hotelu a my jsme vyfuněli do kopce, kde se nacházel místní kemp, ve kterém se platilo vhozením bankovek do schránky. Bylo to krásné a odlehlé místo. Co jiného také čekat na ostrově dlouhém čtyři kilometry, kde bydlí pár set lidí.
Brzy ráno dalšího dne jsem Míšu vyprovodil na její vysněnou aktivitu - pozorování velryb. V kanceláři firmy provozující plavby za velrybami jí navlékli do slušivých montérek, nalodili na člun a pak jsem jí pár hodin neviděl. Míša se z výletu vrátila trochu promrzlá, ale spokojená, že viděla kosatky, velryby a další živočichy.
Já jsem se mezitím vydal na procházku po ostrůvku, kde mají několik opravdu pěkných cestiček a sem tam nějakou tu přírodní zajímavost, a cestou odlovil skoro všechny místní kešky. Poté, co se Míša vrátila z výpravy na velryby, jsme se po nábřeží vydali do kulturního centra na expozici o místním indiánském kmenu a jeho slavnostních a posvátných rituálech. Cormorant Island sloužil pro kmen po tisíce let jako pohřebiště a dodnes žije na ostrově hrdá komunita původních obyvatel. Na ostrově je k vidění mnoho indiánských památek i současného umění, včetně prý nejvyššího totemu na světě.
Strávili jsme další noc ve skoro opuštěném kempu a ráno se vydali na skok na větší Malcolm Island, jehož jedinou osadu s názvem Sointula založili na přelomu devatenáctého a dvacátého století finští osadníci vedení utopickým snem o rovnostářské a harmonické komunitě. Zamýšlené společenství dlouho pohromadě nevydrželo, ale cosi z něj na ostrově stále přebývá a jako na spoustě míst v BC, i zde hraje důležitou roli komunitní pospolitost. Využili jsme tohoto ducha Sointuly, bez poplatku si v místním turistickém centru půjčili vyžilé bicykly a vydali se na výlet na místní oblíbenou turistickou destinaci Bere Point na severu ostrova. Tam jsme si prošli kus vychvalovaného krátkého lesního trailu s výhledy na oceán. Po tom, co jsme viděli v okolí Port Hardy a Cape Scott, jsme už však nebyli příliš ohromení. Projeli jsme se ještě malebnou Sointulou a nalodili se na trajekt do Port McNeill, kde jsme přenocovali v kempu s cílem dostopovat příštího dne do Bowseru, kde se už na nás těšili Phil a Deb, a my na ně také.
