Výběr fotografií z náramně fotogenického pobřeží Oregonu zde: https://goo.gl/photos/3aeCYzVosLFcsWoq7
Náš další plán byl vcelku prostý. Autobusem se z Portlandu nechat odvézt na pobřeží Pacifiku a po slavné Highway 101 dostopovat do San Francisca, pár dní před očekávaným odletem na Havaj. Času jsme si na cestu vyhradili dostatek a chtěli jsme se pozastavit u některých přírodních krás jak Oregonu, tak Kalifornie. Díky dobrotě Johna a Stevea jsme si mohli o jeden den prodloužit pobyt ve městě a vyčkat si tak na zdánlivě lepší počasí pro začátek naší další cesty. Busem jsme se svezli do Cannon Beach, kde na nás k našemu překvapení čekalo slunečné počasí a první famózní výhledy na oceán a nekonečné písečné pláže. Po svačince jsme se vydali na silnici a s nápisem 101 SOUTH jsme se po dvou měsících nečinnosti zase dali do díla. Byli jsme zpočátku trochu nervózní, protože několik lidí nás trochu odrazovalo od stopování v USA a sami jsme měli jisté předsudky o ochotě Američanů brát stopaře. Na druhou stranu jsme slyšeli i četli dost pozitivních příběhů o stopování v těchto končinách. Nakonec se vše ukázalo být lepší, než jsme čekali.
První lift nám poskytl mladík ve velikém trucku, který byl sám zdatným cestovatelem a dříve též stopařem. Nalil nám krev do žil nejen tím, že nás svezl a po cestě nám zastavil na parádních výhledech a místních zajímavostech, ale také informací, že kdysi dostopoval z LA do Portlandu za pouhý den. Klobouk dolů. Dalším hodným řidičem byl šedesátiletý pán, který nám po cestě se zaujetím vyprávěl, jak dvakrát prožil klinickou smrt, jednou po autonehodě a po druhé po tuším srdeční zástavě, kvůli níž mu kdykoliv mohlo bez varování selhat srdce. Přesně to potřebuje každý stopař slyšet. A zmínil jsem, že řídil pořádně nadupaný Ford Mustang? Nu ale přežili jsme a ve zdraví a s přáním všeho dobrého byli vysazeni v Tillamooku, díře, ve které jsme určitě zůstat nechtěli. Přešli jsme tedy město na jeho druhý konec a doufali v další odvoz. Nenechal na sebe dlouho čekat. Ve starším sedanu se vezla paní, která nám během následujících pár hodin stihla odvyprávět část svého života, a chlapík - rybář, s kterým se nedávno seznámila a nyní spolu brazdili západní pobřeží USA v honbě za sezónní rybářskou prací. K našemu štěstí měli namířeno až do San Francisca a mohli nás vysadit kdekoliv po cestě. Steven byl rybář, kterého před nedávnem opustila přítelkyně a ujela mu neznámo kam se vším včetně auta a osobních věcí. Nedlouho na to zjistil, že loď, na které rybařil v Astorii, je porouchaná a má si jít hledat práci jinde. Bronwin, knihovnice vystudovaná na slavné univerzitě v Berkeley, jej poznala jen krátce před tím a protože jí čímsi imponoval, rozhodla se všeho nechat, své dvě dcery svěřit dočasně do péče své matce a vydat se z jižní Kalifornie na samotný sever západního pobřeží USA a podpořit Steva v hledání práce. Bronwin o sobě tvrdila, že měla jakousi chronickou potřebu pomáhat druhým. I proto přemluvila Stevea, aby zastavil a vzali nás s sebou. Cestou jsme hodně poslouchali, protože Bronwin ráda mluvila, ale také jsme odpovídali na dotazy o nás, naší domovině a našem cestování. Opět jsme se jednou dozvěděli, že Praha je nejkrásnější město na světě. Po drobných peripetiích nás již za tmy vyložili u kempu u města Newport a v objetí jsme si vzájemně popřáli šťastnou cestu. Za svitu čelovek jsme postavili stan, nemnoho povečeřeli a uložili jsme se ke spánku.
Následující den bohužel nevypadal nejlépe. Střídavě mrholilo a pršelo, foukal vítr od oceánu a celkově to bylo počasí na velkou depku - zkrátka takové, na jaké nás mnozí v těchto končinách a v tuto roční dobu připravovali. Odvážili jsme se jít na procházku k oceánu, ale foukal takový vichr, který zvedal oblaka písku, že ani nebylo možné se na něj podívat. Vydali jsme se do města, které nás nijak neohromilo (pošmourné počasí ale jistě sehrálo roli v našem úsudku) a usadili se na pár hodin do knihovny, kde bylo teplo, sucho a wifi. Po návratu jsme si dali večeři a doufali v lepší zítřky.
Ráno nevypadalo nejnadějněji. Ve skutečnosti vypadalo stejně jako většina předchozího dne. Se smutkem jsme radši zůstali ve stanu co nejdéle a nespěchali do deště. Ten ale po poledni začal ustávat a nejen to, obloha se jako zázrakem začala vybarvovat do modra. Brali jsme to jako signál. Po snídaňo-obědě jsme se začali balit a zanedlouho se vydali na silnici pokusit se dostopovat o další kus dlouhé cesty. Po asi čtyřiceti minutách se slitoval šedesátiletý pán z Portlandu, který se nedávno přestěhoval na pobřeží, protože prý už nemohl snést hluk a shon velkoměsta. Ve svém novém postupně rekonstruovaném domě měl prý spoustu místa a nabídl nám přenocování a teplou večeři. To byla nabídka velkorysá a pochopitelně lákavá, ale po kratším váhání jsme se rozhodli s díky odmítnout a pokusit se ještě týž den dostat přeci jenom dál. Ostatně, zatím stále nepršelo, takže bylo třeba toho využít. Pán nás ve své dobrotě svezl až do dalšího města a tam nás na vhodném místě zanechal svému osudu.
Naše rozhodnutí pokračovat téhož dne v cestě se zanedlouho ukázalo jako správné. Zastavila nám milá slečna - hasička - z Toronta, toho času na delší dovolené, která měla opět namířeno do San Francisca. Znovu jsme si tedy mohli vybrat, jak daleko po pobřeží se necháme odvézt. Zvolili jsme jeden z kempů v oblasti vyhlášených pobřežních dun v blízkosti krásného majáku Umpqua, kam nás hodná Kanaďanka ochotně zavezla. Postavili jsme stan na nepříliš pěkném spotu určeném pro nemotorizované turisty a seběhli jsme se podívat na západ slunce, který se nakonec kvůli oblačnosti nekonal. Na konci října se už stmívalo docela brzo. Kemp byl temný, skoro neosvětlený a ke sprchám vedla dlouhá cesta. Vedle stanu jsme měli k dispozici dřevěnou skříňku na uložení potravin před lesními nenechavci. Po bohatých zkušenostech z Kanady jsme tuto samozřejmě naplnili. Po návratu ze sprchy jsme však zjistili, že příroda nás znovu přechytračila. Jeden z nejběžnějších severoamerických škůdců (trochu obdoba našich kun, řekl bych), mýval, je zvíře mazané a má velmi dobře vyvinutý čich. Jeho pozornosti neušla ani neotevřená instantní nudlová polévka, kterou jsem měl v krosně vedle stanu. Pěkně si jí odnesl, zatímco jsme se sprchovali, a skoro po sobě nezanechal stopy. Naštěstí. Narozdíl od potvory z Naramaty (viz příspěvek Okanagan podruhé - Naramata) měl docela vybrané způsoby a nezpůsobil žádnou škodu, kromě ukradených nudlí za půl dolaru. Byl to ale jasný signál, že u stanu nesmí zůstat prostě vůbec nic, co zavání jídlem (v originálním obalu či nikoliv). Mývalové kolem nás běhali hned dva a byli pěkně drzí. Nebáli se ani trochu a zastrašit se nenechali. Nezbývalo než se uložit ke spánku a doufat, že už si na nás nemají co vzít. Až na pár nočních funění a chrochtání nás naštěstí nechali vyspat v klidu.
Ráno bylo polojasné a jako stvořené na průzkum dun a pláží. Vydali jsme se po místních stezkách skrze úžasně bujné lesy do oblasti písečných dun (které jsou bohužel oblíbeným místem jezdců na motorkách a čtyřkolkách) a na krásnou rozlehlou pláž s typickou dekorací v podobě hald naplaveného dřeva. Dopolední procházku jsem si zpestřil několika keškami, ale pak už bylo načase balit a jet dál. Setrvávat dlouho na jednom místě jsme si mohli dovolit jen v případě deště, což bylo sice blbé, ale naše časové možnosti předurčené nedobrovolně dlouhým pobytem v Kanadě nám více nedovolily. Vyšli jsme z lesa a zanedlouho chytli prvního stopa. Místní dvojice nás svezla kus cesty za Coos Bay. Tam nás po také nepříliš dlouhém čekání nabral pán z Bandonu, který byl velkým milovníkem jihovýchodní Asie, a když jsme řekli, že se za pár měsíců do těchto končin chystáme, začal nám vykládat spoustu informací, tipů a doporučení stran Thajska, Laosu a Kambodži. Cesta takto utekla velmi rychle a v Bandonu s výhledem na krásné útesy a skály jsme se rozloučili. Bylo krásně a přírodní scenérie byla takřka dechberoucí, takže jsme si dopřáli procházku po pláži s výhledy na kamenné velikány tyčící se z oceánu. Na vyhlídce nad pláží se s námi místní dávali do řeči a jednomu páru z Kalifornie jsme asi přišli dost otrhaní na to, aby nám nabídli celou čerstvě zakoupenou pizzu se slovy, že si jí koupili moc a už nemůžou. No ano, přijali jsme a výtečně jsme si pochutnali.
Den se krátil a chtěli jsme se ještě dostat do jednoho z nedalekých kempů na pobřeží. Došli jsme na konec města, ale nedařilo se nám najít vhodné místo. Až když se nám zdálo, že už je na stopování skoro příliš pozdě, jsme přišli na vhodné místo a první auto, které jelo kolem, zastavilo. Za volantem seděla sympatická slečna a v autě byla cítit tráva (jako ostatně v každém druhém, které jsme potkali). Přes ultimátní nepořádek se nám podařilo naskládat nás i zavazadla do auta a vydat se na cestu. Slečna se vracela z práce domů do městečka Port Orford a nevadilo jí zavést nás několik kilometrů od hlavní silnice do kouzelného státního parku Cape Blanco. Dalo by se říct, že byla modelovým typem člověka, kteří nám zastavovali. S nefunkční vlastní rodinou, s příchylností k hulení, s kritickým pohledem na americkou společnost a politiku a se smutkem ze skutečnosti, že oblíbený prezidentský kandidát mladých liberálů Bernie Sanders to nedotáhl na jedničku na demokratické kandidátce. Líbilo se jí, co děláme, a ochotně nás zavezla k dalšímu lesnímu kempu, kde jsme se rozloučili. Už za tmy jsme postavili stan, odháněli dalšího mývala, preventivně pověsili všechno jídlo mezi kmeny stromů a šli spát.
Ráno Míša vyspávala, zatímco mě slibně vypadající nebe vyhnalo na výšlap na nedalekou pláž, útesy a k dalšímu malebném majáku. Bylo nádherné ráno. Nechám za sebe radši mluvit fotografie.
Po mém návratu jsme se sbalili a s věcmi ještě udělali několikakilometrovou túru s fantastickými výhledy na oceán a ústí místní řeky.
Následujícím úkolem bylo dostat se zpět na highway 101 a pokračovat na jih. Znamenalo to jít několik kilometrů po asfaltce a cestou se pokoušet zastavit těch pár aut, co kolem projelo. Poštěstilo se až skoro na konci cesty, kdy nás pán svezl na kryté korbě svého trucku do Port Orford. Zde jsme se na nějakou dobu zasekli, protože jsme jej museli projít na druhý konec a pak se potýkat s velmi slabým sobotním provozem. Zachránil nás až dobrovolník z jednoho z nedalekých státních parků a popovezl nás pár kilometrů na pěkné místo, kde jsme velmi rychle chytli jeden z nejzábavnějších stopů naší výpravy. Aaron a Aaron byli chlapíci z Kalifornie, toho času na cestě z Oregonu zpět na jih, konkrétně na lesní taneční party kdesi u města Sebastopol (zajímavé jméno, že?). Ochotně nás nabrali na palubu a podělili se o spoustu pozoruhodných vědomostí a reálií týkajících se zejména Kalifornie. Nevím přesně z jakého důvodu, ale většina těchto informací se týkala drog a jejich uživatelů a míst, kterým je radno se vyhýbat. Když jsme projížděli městy, ochotně nám ukazovali feťáky potácející se po ulicích a vysvětlovali, jakou drogou si svůj pokles na dno přivodili. Aaron byl mimochodem vystudovaný historik a měl obdivuhodné znalosti nejen svého regionu, ale též středoevropských dějin. Druhý Aaron byl z LA, byl novinářem a část jeho světa se odehrávala na sociálních sítích, kam v reálném čase postoval i informaci o tom, že nabrali stopaře z Česka. Kromě toho měl ženu původem z Íránu, věnoval se urbexu a měl výtečný hudební vkus. Slovem výtečný mám na mysli stejný jako já, takže asi ne každý čtenář bude souhlasit :) Když se ukázalo, že vyznáváme stejný hudební proud a obdivujeme stejné interprety, konverzace se teprv rozproudila. Proč jich sem tedy pár nedat, ať je při čtení co poslouchat:
Jízda s oběma Aarony byla skvělá a zábavná (cestou jsme stihli navštívit i jeden garážový minipivovar), ale (snad nechtěně) mi přivodila pocit, že Kalifornie je stát plný feťáků a kriminálníků, takže když jsme se ve tmě a dešti loučili, měl jsem radost ze skvělé vzdálenosti, kterou jsme ten den ujeli a z veselé společnosti, ale také mi trochu vrtalo hlavou, co nás tu vlastně čeká, i když jsem věděl, že Aaronové pro zajímavost jistě vybírali ty nejbizarnejsi reálie. Nechali jsme se dovézt do prostého kempu uprostřed krásných vysokých redwoodů a doufali, že déšť, kterým nás Kalifornie uvítala, nebude trvat věčně.
