Vánoce a Nový rok v Sydney aneb ve čtyřech se to lépe táhne (prosinec 2016/leden 2017)

Fotky z veselení, flákání i vyčerpávajícího chození v Sydney a okolí zde: https://goo.gl/photos/tHet2kpbCvSqFdDDA

V přístavišti v Manly na nás již čekali Honza s Verčou. Jen co jsme vystoupili z lodi, už jsme byli ozdobeni nezbytnou "santovskou" čepičkou a po cestě do jejich bytu jsme byli zasvěceni do života v této "cool" části města Sydney. Christmas Eve v Austrálii vypadal docela jinak, než jak jej známe z Česka. Pěší třída v Manly byla plná lidí, zejména mladých, z nichž mnozí měli již dost vypito a kolem vládla veselá a bujará nálada. Něco, co bych očekával spíše o silvestrovské noci. Po více než půl hodince cesty po pěší zóně, podél oceánu a pak trochu do kopečka jsme dorazili do útulného bytu, kde Honza s Veronikou žijí již nějaký ten pátek. Do Austrálie se vydali zhruba deset měsíců před naším vánočním příjezdem a za tu dobu toho stihli už požehnaně - bydlet na několika místech, chodit do školy, najít si práci, učit se se surfovat, vyrazit na výlet do Queenslandu s příbuznými z Česka, srazit na výletě autem klokana, vrátit se na otočku do Česka, potkat jedovaté hady a pavouky a vůbec se na australský život hezky adaptovat. Jejich pomoc a rady pro nás byly nedocenitelné.

Po příchodu do bytu a nezbytné rychlé sprše na nás nečekalo nic menšího než štědrovečerní tabule s několika chody připravenými jako kombinace české a australské kuchyně. Jedli, pili a povídali jsme až do brzkých ranních hodin. Naše první hodiny v Sydney byly ve znamení pohody, radosti a dobré nálady. Tak nějak by to asi mělo o Vánocích být.

Následující dny jsme trávili zejména v Manly a okolí. Protože jak Honza, tak Veronika měli přes Vánoce studijní i pracovní volno, podnikli jsme společně několik výprav po okolí. Hned druhého dne jsme po celém Manly byli svědky australského Christmas Day s tisícovkami Australanů piknikujících na plážích, v parcích a vůbec na každém volném kousku země. Celá pobřežní promenáda voněla grilovaným masem a pivo teklo do hrdel proudem. Však byl také horký a bezmračný letní den. Téhož dne jsme pozorovali ze skály nad oceánem delfíny skotačící na hladině a samozřejmě jsme se také šli schladit do vln Tichého oceánu.

  
V dalších dnech, když nápor lidí na hlavní pláži v Manly trochu polevil, jsme si na prknech vypůjčených od našich hostitelů konečně vyzkoušeli, jací by z nás byli surfaři. Byla to větší zábava, než jsem čekal, ale také stejně velká dřina.

V týchž dnech jsme s Míšou vyrazili do multikina v nejnepřehlednějším nákupním centru, jaké jsem kdy viděl, na La La Land. Aby nás ale městské radovánky a flákání moc nerozmazlily, přichystali jsme si ve čtyřech na poslední dny roku 2016 výpravu do divočiny, konkrétně do národního parku Blue Mountains. Vyrazili jsme poctivě po Česku na těžko se stany, spacáky a zásobami jídla na čtyři dny. Trajektem, metrem a vlakem jsme se dopravili do Katoomby, kde nás na oblíbené vyhlídkové plošině s krásnými pohledy na protější kopce, na které jsme se právě chystali, přivítaly nekonečné zástupy výletníků valících se ze zájezdových autobusů. Nějakou dobu trvalo, než jsme se prodrali zástupy těl na nejrušnějších stezkách v okolí Katoomby a ponořili se do bushe, kde počty lidí značně prořídly.

Sešli jsme po Golden Stairs, strmých schodech vytesaných ve skále, na stezku, která nás vedla krásným lesem plným kapradin-stromů až na skalní vyhlídku zvanou Ruined Castle. Odtud jsme dále po stezce pokračovali na úpatí majestátní Mount Solitary, na jejíž vrchol vedl nejnáročnější výstup prvního dne. Po skalách, štěrku a kořenech jsme se nakonec vydrápali na vrchol stolové hory Mount Solitary, kde se ve stínu stromů nacházelo několik krásných míst na stanování. Nebylo co řešit. Měli jsme za sebou krásný a fyzicky náročný den a všichni jsme se těšili na zasloužený odpočinek. Problém byl, že nám docházela voda. Ve snaze zachránit situaci jsme se s Honzou vydali k místu, kde měl podle jistých indicií téct či pramenit potok, zatímco dívky stavěly stany. Vody jsme se však nedočkali. Našli jsme pouze jednu nehezkou louži, několik dalších turistů chystajících si večeři a jednu krásnou vyhlídku. Do tábora jsme se tedy vrátili s prázdnou a s tím, že večeři, snídani i prvních několik hodin následující etapy budeme muset zvládnout s velmi omezenými zásobami tekutin. Nebylo příliš na výběr. Po večeři jsme se rozhodli žízeň radši zaspat.

Ráno jsme se pokusili vyrazit zavčas, abychom unikli vedru a abychom se co nejdříve dostali k řece, kde jsme se chtěli napojit a pravděpodobně i ubytovat. Stezka pokračovala buší po vrcholu stolové hory s občasnými výhledy na okolní kopce a lesy a byla doprovázena nekonečnými roji těch nejdrzejších a nejotravnějších much, jaké jsme kdy zažili.

Po asi dvou hodinách pochodu nás čekal sestup, podle dostupných informací podobně strmý jako výstup předchozího dne. Ještě před nejprudším úsekem jsme spočinuli na krásné vyhlídce, odkud jsme viděli údolí, do něhož jsme měli namířeno.

Sestup, který následoval, si nikdo z nás příliš neužíval, ale dolů jsme se nakonec dostali a dokonce dorazili k rozcestníku, který nás jasně navedl správným směrem - do pěkného tábořiště u Kedumba River. Co měl být jednoduchý závěr poměrně krátké druhé etapy, bylo na chvíli bloudění lesem poté, co jsme zcela ztratili trasu. Naštěstí jsme však nezpanikařili a díky gps se skrze les dostali na cestu a po cestě na ještě širší cestu, která nás za necelou hodinu dovedla k tomu, po čem jsme nejvíce toužili - k vodě. Kedumba River byla krásná široká a tak akorát hluboká řeka, která si razila cestu ze skal pod Katoombou do velké nádrže na pitnou vodu dále na jihu. Pít přímo z řeky jsme se rozhodně neodvažovali, zato náš osvědčený kamarád - vodní filtr Sawyer Mini - si užil až až. Litry a litry vody jsme cedili jeho a posléze naším hrdlem, dokud naše žízeň nepolevila. Byly to skvělé časy. Řeka měla příjemnou teplotu a malý splav, pod kterým se v jakési tůňce krásně odpočívalo. O sto metrů dál bylo prostorné tábořiště s travnatými místy na stany, stoly a ohništi s grilem. Suchého dřeva bylo v okolí více než dostatek. Scenérii doplňovaly strmé okolní kopce a stáda klokanů.

   
Bylo třeba vymyslet plán na další den. Jedna z možností byla nechat věci v tábořišti a vydat se ke zmíněné přehradě. To už jsme však tušili, tak se jedná o nádrž zásobující Sydney pitnou vodou. Vydali jsme se ještě téhož dne s Honzou na průzkum a nikoliv překvapivě zjistili, že kus za tábořištěm začíná zakázaná zóna. Pokuta za její překročení byla vysoká. Rozhodli jsme se neriskovat a místo toho si dát další den na pohodu a pomalu se sunout směrem na Wentworth Falls, odkud jsme o dva dny později měli jet zpět do města. Večer téhož dne jsme si v tábořišti užili bohatou večeři (zejména Honza vytahoval ze své krosny další a další neočekávané poklady) a poté, co se hejna much stala opravdu nesnesitelnými, jsme zalezli do stanů. V noci se spustil menší déšť a ráno bylo pod mrakem, což byla velmi vítaná změna.

Vyrazili jsme vzhůru do kopce po požární cestě a s několika hezkými výhledy jsme brzy odpoledne dorazili na hranici národního parku, který jsme tímto opustili. Začali jsme se ohlížet po vhodném místě na strávení zbytku odpoledne a noci. Výběr nebyl příliš rozmanitý a nakonec jsme vzali za vděk štěrkovým pláckem, který našli Verča s Honzou. Nebyl to velký luxus a všude kolem byla kvanta mé noční můry - mravenců - ale bylo to dobré odlehlé místo s krásným výhledem. Zbytek odpoledne jsme pařili Canastu a navečer jsme se modlili, aby nepřišla bouřka, kterou jsme nepříliš daleko od nás zřetelně viděli a slyšeli, a která by nás patrně spláchla z povrchu zemského.

   
Nic z toho se naštěstí nevyplnilo a silvestrovské ráno bylo slunečné a teplé. Snad až příliš. Slunce, ukrutné horko a pot jsou tím nejvýraznějším, co si z téhož rána vybavuji. Pokračovali jsme dále po cestě a později již po silnici až do Wentworth Falls, kde si na nás Verča s Honzou přichystali to nejlepší na konec - překrásné vodopády, dechberoucí výhledy a stezky vytesané ve skále. Dopřáli jsme si dokonalou koupel pod desítky metrů vysokým vodopádem následovanou svačinkou a dokonce jedním lahvovým pivem (které jsme našli po cestě). Naprostá idyla.

Pokračovali jsme po stezce kolem dalších menších menších vodních toků a převisů a koukali s otevřenou pusou na scenérii kolem nás. Nakonec stezka začala stoupat zpět na vrchol skal a po chvílích námahy a pocení jsme se octli v civilizaci. Osvěžili jsme se mnoha doušky čerstvé vody a vydali se na poslední etapu výletu skrze město na vlakovou stanici.

Cestou ve vlaku jsme opět mastili Canastu a v Sydney jsme tak byli co by dup. Dorazili jsme v pozdním odpoledni - tak akorát, abychom se v bytě stihli vysprchovat, převléct, napakovat se alkoholem, vyrazit na nákup pochutin a začít si užívat silvestrovskou noc. Ne vše však probíhalo podle plánu. Honza přišel s dobrým nápadem na sledování slavného silvestrovského ohňostroje nad operou z poloostrova North Head vzdáleného asi půl hodiny chůze od přístaviště v Manly. S mnoha kilogramy tekutin a ledu v rukách a na zádech jsme se tedy v potu tváře drápali na kopec, abychom se téměř na jeho konci od tamních zmocněnců dozvěděli, že na North Headu je o silvestrovské noci zakázáno konzumovat alkohol. Se značným rozčarováním jsme tedy náš náklad obratem nesli zpět k přístavišti v Manly a to akorát na čas, neboť právě, když jsme přicházeli, začal práskat ohňostroj a dokonce ne jeden, nýbrž hned dva. Naše udivení neznalo mezí. Nejen že jsme nevěděli, že Manly si pořádá vlastní ohňostroj ve stejnou hodinu jako City, ale zejména jsme nevěděli, že ohňostroj vypukne už v devět a nikoliv až o půlnoci. Ale což, shodli jsme se na tom, že odpálení rachejtlí pár hodin před půlnocí dává vcelku smysl a díky slušnému výhledu jsme se mohli pokochat oběma show, i když tou městskou, vzdálenou několik kilometrů, jen částečně. Usoudili jsme nakonec, že vývoj silvestrovské noci je vlastně docela přívětivý, a když už se nemusíme starat o ohňostroj, můžeme se věnovat slavení. Sedli jsme si na molo, vybalili zásoby a konečně jsme si začali užívat naši první silvestrovskou noc na jižní polokouli. Kolem kroužily místní tělesně zatím příliš nevyspělé dívky v bikinách a jedna značně opilá Němka ve středních letech se s námi pokoušela o konverzaci. Večer plynul příjemně a poklidně. Žádné pořvávání, výtržnosti, řev ani zvuky tříštícího se skla a petard. Nic z toho v Manly nečekejte. Zde se (alespoň na ulici) slaví velmi střídmě. O to překvapenější jsme byli, když o půlnoci vypukl další mega-ohňostroj. Nakonec se ukázalo, že město Sydney pořádá ohňostroje dva - jeden menší v devět a druhý - velký - po půlnoci. Z něj jsme bohužel neviděli skoro nic. Až další den jsme si v českých novinách přečetli, o co jsme prý přišli :)

   
První leden roku 2017 byla neděle a v neděli se v Sydney jezdí hromadnou dopravou za pouhé dva dolary padesát centů po celý den. I proto jsme se v pozdním dopoledni vydali do města, abychom konečně uskutečnili nějaký ten sightseeing. Napřed jsme se povozili trajekty a pak se pěšmo prošli po čtvrti Barangaroo, parku téhož jména a okouzlujícím "starém městě" The Rocks.

   
Následující dny jsme dělili mezi plánování našich dalších kroků a poznávání okolí i centra. Napřed z prvního soudku: neuvěřitelné množství času jsme strávili přemýšlením, jak naložit se zbylým australským měsícem ve světle naší nepříliš růžové finanční situace. Cestovat po východním pobřeží bylo sice lákavé, ale zrovna tak nezodpovědné. Dlouho jsme přemýšleli, zda zkusit či nezkusit si přivydělat na farmě či v sadu a trochu tím tak pomoci našemu napjatému rozpočtu. Nakonec po nekonečném zvažování všech pro a proti zvítězila pohodlnost před složitým krokem do neznáma a navíc bez vlastní dopravy a především bez pracovního povolení. Rozhodli jsme se obeslat pár farem ve vnitrozemí Nového Jižního Walesu přes starý dobrý HelpX (a že bylo z čeho vybírat) a čekali jsme, zda se některá ozve. Netrvalo příliš dlouho a s radostí nám kladně odpověděla Anita ze vsi zvané Nymagee. O našem programu na většinu měsíce ledna bylo tedy rozhodnuto. O tom, jak se nám v australském zapadákově dařilo, si budete moci přečíst v dalším příspěvku.

Abychom ale jen nezaháleli v bytě, podnikli jsme také pár výprav do nedalekého okolí. Jedna z nich vedla na North Head, kam jsme se nedostali o silvestrovské noci. Historie tohoto poloostrova je spjata s karanténní stanicí, do které mířili Evropané připluvší do Austrálie před tím, než byli vpuštěni dále do města. Mnoho osadníků zde po několikaměsíční plavbě zůstalo v izolaci od světa a zemřelo na nemoc, kterou si přivezli z plavby na moři nebo ji chytli přímo zde. Smutné osudy připomíná mimo jiné částečně zachovalý hřbitov, kde leží těla těchto méně šťastných skoro obyvatel Austrálie. Dalším rezidentem poloostrova se na několik desetiletí stala armáda. Dodnes zde po ní zůstaly bunkry, zákopy, děla a bývalá cvičiště. Poloostrovem se vine naučná stezka po stopách armádního působení na North Headu, jejíž součástí jsou též kamenné desky připomínající nasazení australských vojáků v konfliktech po celém světě. North Head je však vedle toho všeho zejména přírodně bohatou (a v rámci města vzácnou) lokalitou s nádhernými výhledy na protější South Head a směrem k centru města.

Toto moderní centrum Sydney zvané City nabízí směs starší zástavby a moderních věžáků a obchodních domů. Ve všední den se to tu hemží kravaťáky a dámami v kostýmkách. Kromě tohoto shonu není příliš na co koukat. Směrem od centra k zálivu je situace o něco zelenější. Přes rozsáhlou a obdivuhodnou botanickou zahradu (vstup zdarma) lze dojít na výběžek, kde stojí turisty oblíbená Mrs Macquarie's Chair s obligátními výhledy na záliv a operu. Samotná sydneyská opera je i přes svou profláknutost zblízka opravdu impozantní a krásnou stavbou. Pokud máte peníze nazbyt, můžete si zaplatit tour s výkladem a vidět neméně pozoruhodné interiéry stavby. My jsme peníze nazbyt neměli.

Verča s Honzou se už pomalu chystali zpět do pracovního a školního procesu a měli dost svých všedních expatských starostí, ale na poslední den před naším odjezdem jsme se ještě společně vydali na plánovaný výlet do Royal National Parku jižně od Sydney. Trajektem, autobusem a zase trajektem jsme se dostali do městečka Bundeena odkud jsme podnikli výšlap podél pobřeží ke slavnému skalnímu útvary Wedding Cake (trochu zklamání), na pěknou odlehlou pláž a zpět. Mnohé výhledy a skalní formace po cestě byly extrémně fotogenické.

   
Následující den už bylo vše připraveno na náš odjezd do vnitrozemí a Verča s Honzou se mohli po hlavě vrhnout do svého každodenního žití v Sydney. Za jejich nezištnou ochotu, pomoc, pohostinnost a výtečnou společnost během dvou týdnů na přelomu let 2016 a 2017 jsme jim hluboce zavázáni.

Tasmánie - zelený ostrov s nejpřátelštějšími lidmi široko daleko (prosinec 2016)

Výběr fotografií z nádherné, přátelské, přírodní a vůbec naprosto úžasné Tasmánie zde: https://goo.gl/photos/1XoVWYzyVy5mme7AA

Z Honolulu do Sydney nás čekal desetihodinový let. Zase jsme byli hrozně překvapení, jak velká ta naše zeměkoule je, a jak zkreslené představy máme o vzdálenostech mezi kontinenty. Cesta s australským low-costem utekla naštěstí docela rychle (na to, že nedostaneme ani kapku vody, jsme byli připraveni) a po přeletu datové linie jsme se octli o den napřed na novém kontinentě, ale pod stále stejným a letně hřejícím sluncem. Do Austrálie jsme přiletěli na počátku hlavní letní sezóny, zhruba dva týdny před Vánoci. Všude už blikaly vánoční dekorace včetně stromků, santů, sobů a sněhuláků a do toho pražilo slunce. Pro Australany běžné, pro nás exotické.

Na stát velikosti a rozmanitosti Austrálie bychom si dle našeho názoru měli vyhradit alespoň rok. Tolik času jsme však neměli, a tak jsme se museli spokojit s necelými dvěma měsíci a vzhledem ke znovuotevřenému problému s v srpnu v Kanadě poničeným autem jsme museli náš původní cestovatelský plán ještě více zkrouhnout. Jedna věc už ale byla jistá - na první dva týdny byly zakoupeny letenky do Tasmánie, mé vysněné destinace (jedné z mnoha), a ty jsme měli v plánu si užít naplno. Ostrov Tasmánie je rozlohou o něco málo menší než naše republika a tak přesuny po něm se nám nejevily tak náročné a zdlouhavé jako v pevninské Austrálii. Dva týdny se zdály jako přijatelná doba.

Jelikož však náš let ze Sydney do Hobartu připadl až na následující den brzy ráno, museli jsme nadcházející noc strávit v blízkosti letiště jako bezdomovci (letištní hotel za stovky dolarů na noc není reálná alternativa, že ne?). Pěšmo jsme přešli z mezinárodního terminálu na domácí a čekali do večera, co se bude dít. Bohužel stalo se to, čeho jsme se obávali. Místo spaní v hezké a prostorné letištní hale nás kolem jedenácté večerní arogantní zaměstnanec letiště poslal ven, že se máme vrátit ráno, až bude budova opět otevřená pro veřejnost. (Pozn. pro budoucí cestovatele: několik indícií naznačuje, že na mezinárodním terminálu je spaní možné, je třeba to však ověřit). Unaveně a sklesle jsme se spocení a naštvaní ploužili zpět směrem k mezinárodnímu terminálu, odkud jsme přišli, a hledali jakékoliv alespoň trochu myslitelné místo na pár hodin spánku. Nakonec jsme našli odlehlý asfaltový plac, kde jsme si vedle křoví a za zvuku projíždějících vlaků ustlali a nepříliš kvalitně na pár hodin usnuli. Probouzeli jsme se ještě do tmy a opět jsme pochodovali k letištní budově, do které jsme již byli vpuštěni.

První tři noci v Tasmánii jsme chtěli strávit na couchsurfingu u šedesátníků Davida a Anne bydlících nedaleko Hobartu. Bylo pro nás velké privilegium, že jsme mohli naši tour po Tasmánii začít i zakončit právě s nimi. Hned po našem příletu nás David vyzvedl na letišti a odvezl do jejich krásného domu v Tranmere s výhledem na rozlehlé ústí řeky Derwent a Hobart. Kromě Davida a Anne v domě bydlela už jen jedna mazlivá a krásná kočka a jeden pes. Byli jsme ubytováni v luxusní místnosti pro hosty s výše zmíněným výhledem. Naši hostitelé byli milí a srdeční a když jsme se chvíli po našem příjezdu rozhodli, že i přes nastřádanou únavu ještě téhož dne vyrazíme do města do světoznámé galerie MONA, Anne se nabídla, že nás sveze a ještě nám po cestě zastaví u obchodů, které jsme potřebovali navštívit. Když nás vysazovala u MONy, jediné, co chtěla vědět, bylo, kdy dorazíme na večeři. Větší servis jsme si nemohli přát.

Pokud jste pozorně četli náš příspěvek o havajském ostrově Maui, jistě si vzpomenete na chlapíka Luciena, který nám cestou po Road to Hana poskytl několik tipů na zajímavá místa k navštívení v Austrálii. Hlavní z nich byl, světe div se, v Hobartu a byla jím galerie MONA (Museum of Old and New Art). MONA není žádným undergroundem (tedy reálně vlastně je, protože je z velké části zakopaná pod zemí, ale o to nejde :) a jedná se o jednu z největších atrakcí celé Tasmánie (možná i Austrálie), ale my jsme o ní do našeho setkání s Lucienem neslyšeli. Když jsme si později chystali itinerář na cestu po Tasmánii, bylo již jasné, že tuto vychvalovanou a částečně kontroverzní galerii si nelze nechat ujít. MONu založil místní miliardář a mecenáš David Walsh a spolu se svými kurátory zde předvádí fantastickou, originální a vtipnou směs umění (od prehistorie až po současnost) a provokace, která láká do Hobartu návštěvníky z celého světa. Lístek není nejlevnější (pokud tedy nejste Tasmánec, pak to máte zadara), ale všem, kdož se chystají do těchto končin (určitě vás bude kopec :), garantujeme, že návštěva MONy pro vás bude velmi silný zážitek. My jsme prohlídkou strávili několik hodin, ale snadno by se dalo do MONy chodit opakovaně a ponořovat se hlouběji a hlouběji do světa umění a lidské mysli. MONA má jak trvalé, tak dočasné expozice, takže se nikdy neomrzí. 

Téhož dne večer na nás čekala vynikající večeře od mistrné kuchařky Anne a následující den prohlídka Hobartu spojená s nakupováním několika nezbytností. Počasí bylo letní a hlavní město Tasmánie na nás sálalo příjemnou a pohodovou atmosférou. Hobart není veliký (asi 200 tisíc lidí), takže se v něm neztratíte a má příjemný maloměstský vibe. Trochu nám připomínal Portland, který je v rámci amerických měst taky spíše prckem, ale co ztrácí na velikosti, to dohání kvalitou života svých obyvatel. V Hobartu jsme snadno strávili celý den, zakoupili dvouměsíční vstup do všech tasmánských národních parků po třiceti dolarech na osobu a vůbec sehnali vše, co bylo zrovna potřeba (outdoorových obchodů zde najdete přehršel) a příjemně naladění jsme se vraceli do Tranmere, abychom pro nás a naše hostitele uvařili náš oblíbený guláš. Původně plánované tři noci jsme se nakonec rozhodli zkrátit na dvě, neboť Tasmánie volala a strávit další den v okolí Hobartu se nám při omezeném čase jevilo jako nerozumné. 

Prvním cílem byl další ostrov - Marie Island ležící pár kilometrů od východního pobřeží Tasmánie. Cestou jsme si naplánovali zastávku v zachovalém historickém městečku Richmond vystavěném v devatenáctém století rukama trestanců. Anne nám naší první etapu značně usnadnila. Přestože jsme se domluvili, že nás sveze jen na sjezd z dálnice, odkud budeme stopovat, dovezla nás až do centra Richmondu, kde jsme se konečně rozloučili. Nikoliv však natrvalo, protože Anne s Davidem nám umožnili uschovat si u nich po dobu naší cesty spoustu zbytečností, které jsme po Tasmánii tahat nepotřebovali. Richmond je pěkné malé ponejvíce turistické městečko s kamennými domy a mostem jako vystriženými z anglického venkova, čemuž odpovídá i okolní krajina. Tasmánie má vůbec hodně daleko do pouští a tropů pevninské Austrálie. Jak uvidíte na okolních fotkách, scenérie v těch částech ostrova, kde jsme se pohybovali, spíše připomíná Německo či naši krásnou vlast. 

Po prohlídce Richmondu začalo naše další stopovací dobrodružství, po jehož skončení můžeme konstatovat, že Tasmánie je rájem stopařů a v žádném státě se nám zatím nestopovalo tak snadno a s tolika skvělými lidmi, jako pravě zde. Naší prvního řidičkou byla Francouzska, toho času sběračka ovoce (v Austrálii jeden z nejtradičnějších backpackerských jobů), takže bylo o čem povídat. Snažil jsem se vysondovat, co se dalo, kdybychom se třeba rozhodli zkusit si přivydělat. Druhým šoférem byl Němec řídící zánovní Lexus. Svěřil se, že už přes dvacet let tráví každý rok šest měsíců v Německu a šest v Tasmánii, do které se hned při své první návštěvě zamiloval. Byl velmi družný a podělil se o mnoho fakt o ostrově i o vtipné historky. A navíc nás zavezl až k molu, odkud odplouvaly lodě na Marie Island.

Marie Island je i v rámci přírodně bohaté Tasmánie jedinečný úkaz. V devatenáctém století fungoval jako trestanecká kolonie (jako by nestačilo, že lidé byli z Británie odváženi do odlehlé Austrálie a ještě odlehlejší Tasmánie), později jako skromná osada a na počátku dvacátého století se zde těžil cement. Od té doby na ostrově však nikdo trvale nebydlel a tato odloučenost od civilizace dala vzniknout svébytnému ekosystému. Ten se Tasmánci rozhodli před několika desítkami let začít chránit a celý ostrov byl prohlášen za národní park. Dnes na něm nenajdete jedinou zpevněnou cestu, motorová vozidla, ani kavárnu či obchod. Bydlení zajišťuje správa NP buď ve společných ubytovnách nebo si návštěvníci mohou přivést vlastní stan. Tak jsme samozřejmě učinili i my. Za nevelký poplatek jsme se na dvě noci "ubytovali" v krásném přírodním kempu s grilovacím a jídelním koutkem a sprchou.

Hned po příjezdu jsme na radu jedné z park rangerek vyrazili na několikahodinový výšlap kolem zbytků bývalého osídlení, po rozlehlých pláních, skrz krásný les a až na vrchol majestátních skalních útvarů Bishop and Clerk, ze kterých se rozprostírál nezapomenutelný výhled na ostrov pod námi, nekonečný oceán, tasmánskou pevninu a poloostrov Freycinet (o něm za chvíli). Cestou jsme potkávali doslova kvanta místní zvířeny, a protože to pro nás bylo první seznámení s australskými endemity, byli jsme jako ve snu. Krásný podvečer jsme zakončili výtečnou klokaní večeří (nedivte se, v Austrálii je to běžné), kterou nás vybavila Anne, a vůně masa k nám dokonce přivábila tasmanského čerta, takže naše sbírka na vlastní oči spatřených australských živočichů byla za den skoro kompletní. Chyběl jen ptakopysk, ale o tom až později.

Druhý den jsme se vydali na celodenní výpravu směrem k jižní části ostrova kolem fascinujících skalních útvarů zvaných Painted Cliffs, skrze typické eukalyptové lesy a nakonec po písčité úžině spojující severní a jižní (zřídka navštěvovanou) část ostrova. Bílé pláže východního břehu této úžiny byly naprosto dechberoucí.

Marie Island jsme si užili plnými doušky a právem patří mezi přírodní perly našeho putování (ostatně jako celá Tasmánie), bylo ale načase posunout se o pár desítek kilometrů dál na sever do národního parku Freycinet, kde nás čekala slušná porce chození s batohy na zádech. Ranním trajektem jsme se přeplavili zpět na tasmánskou pevninu a po svačince jsme se jali stopovat. Odvoz na sebe opět nenechal dlouho čekat a brzy jsme se dostali k odbočce do NP, kde nás zanedlouho nabral další chlapík a svezl až k branám NP. Touto jízdou padlo další stopovací tabu - chlapík totiž za svým truckem táhl velikou rekreační loď. Teď už nám asi opravdu zbývá jen stopnout si někdy a někde Porsche či Ferrari a sbírka bude kompletní. Držte palce. Po příjezdu do návštěvnického centra NP jsme si nechali od rangerek poradit kudy kam a byli jsme mile překvapeni, že po nás za dvě plánované noci na území parku nechtějí ani cent. Vydali jsme se na podvečerní pochod do prvního oficiálního nocoviště, který byl namáhavější, než jsme očekávali, ale zato překrásný. Do tábořiště jsme dorazili tak akorát, abychom si po postavení stanu stihli vychutnat překrásný západ slunce se skupinou australských kadetů, které jsme i následující dva dny potkávali po celém parku. Při vaření večeře nás začali obkličovat místní tvorové, které jsme pro nedostatek fantazie nazvali lemury (byli jim trochu podobní), a jejichž drzost neznala mezí. Stále si dobře vybavuji desítky svetelkujicich očiček, která na mě ze tmy pokukovala, když jsem šel za svitu čelovky na záchod. Naše zásoby jsme však naštěstí tentokrát ubránili. 

Den na to následovala dlouhatánská etapa, během které jsme obešli slušnou část poloostrova Freycinet, vylezli na jeho nejvyšší vrchol a navečer se utábořili v těsné blízkosti veleznámé a často fotografované zátoky Wineglass Bay. Na pochodu jsme toho dne byli dobrých deset hodin a oba jsme byli šťastní, když jsme na konci dne mohli zout boty, usednout na zem vedle stanu a uvařit si instantní rýži. Scenérie toho dne však opět stála za všechnu námahu i jeden krvavý šrám. 

Poslední den ve Freycinetu jsme chtě nechtě museli pochodovat turisticky nejvytíženější trasou přes samotnou Wineglass Bay a slavnou vyhlídku, na které se všichni povinně fotí. Tak jsme se nechali vyfotit také.

Spolu s davy jsme se vrátili zpět na parkoviště, odkud jsme vyšli, a cestou pryč z parku jsme se pokoušeli o stopování. Zastavila nám milá filipínsko-australská rodina ze Sydney. Oba rodiče pocházeli z Filipín, ale už nějaký ten rok žijí v Austrálii, kde také vychovávají svého synka. Dozvěděli jsme se mimo jiné, že získat trvalý pobyt v Austrálii není prý tak obtížné, pokud chcete vykonávat profesi, o kterou není v zemi příliš velký zájem a přitom je potřebná. Oba naši dočasní spolucestující pracovali jako zdravotní sestra/bratr. Čtenářům však nedoporučujeme pokoušet se dle tohoto klíče o emigraci do Austrálie bez předchozího zjištění podrobných a oficiálních informací :) Sympatická rodinka nás svezla až do pěkného městečka Bicheno a cestou nás vzala k místní přírodní atrakci - Bicheno Blowhole. 

Na návsi jsme se rozloučili a my se po obligátním nákupu a svačině vydali za město. Nedlouho po nalezení ideálního místa se spustil vydatný liják, který nás na jistou dobu zahnal do autobusové zastávky. Značně se ochladilo a také připozdilo. S postupným ústupem oblačnosti se však na nás usmálo nejen slunce, ale také štěstí. Zastavil nám místní mladý pár, který kvůli nám musel přeskládat polovinu auta, což se povedlo a zanedlouho jsme se opět vezli krásnou a pustou tasmánskou krajinou. On pracoval jako tesař na stavbách a ona jako učitelka (mimo jiné i dějepisu), takže bylo o čem rozprávět. Dozvěděli jsme se hodně zajímavé informace o výuce dějin na tasmánských školách, zejména to, jaké dezinterpretaci dějin byly ještě před pár lety místní žáci a studenti vystavováni stran tématu vyvraždění/vymření místního původního obyvatelstva. Rozprávět s lidmi z oboru je vždy poučné. Když jsme našim zachráncům sdělili, kam máme namířeno, nabídli se udělat si zajižďku a dovést nás až do naší cílové destinace. A nejen to. Protože se jednalo o známou pobřežní oblast zvanou Bay of Fires, kterou sami dobře znali, povozili nás po několika kempovacích placech, než konečně narazili na ten nejlepší (na kterém sami před rokem stanovali a moc se jim líbil). Naše slova díků mohla těžko vyjádřit, jak vděční jsme za tuto ochotu byli. Naše mínění o Tasmánii a jejích obyvatelích nejspíše už tehdy nabíralo nebeských výšin. Snad ani netřeba zmiňovat, že kempování zde bylo zcela bezplatné. A to jsme ještě neviděli Bay of Fires v celé její kráse. Tady jí máte:

Po dvou kratších procházkách, jedné večerní a jedné ranní, jsme se opět vydali na cestu. Zpět do městečka Helene nás vzal australský alternativec brázdící celý kontinent a hledající vhodné místo pro svůj zamýšlený projekt - kolektivní soběstačnou organickou farmu. Z Helene jsme se pak svezli se svéráznou dvojicí - postarším hippíkem Johnem a jeho partnerkou, kteří toho času obývají hezkou usedlost uprostřed krásné, nápadně Čechy připomínající krajiny. Do jejich útulného příbytku jsme byli také zavezeni a pozváni na čaj a partičku šachů. Během této příjemné přestávky došlo i na prohlídku zahrádky (kde samozřejmě nechyběly rostlinky marihuany) a byla nám nabídnuta možnost strávení zbytku dne a přenocování ve společnosti této přátelské dvojice. Oba byli nesmírně milí, sdílní a zcestovalí a měli spoustu vědomostí, i když Johnovi nebylo často rozumět ani slovo. Rozhodování bylo obtížné, ale nakonec jsme se rozhodli, že se pokusíme se zbývajícím dnem naložit cestovně. John a jeho partnerka se nabídli, že nás popovezou ještě dobrých třicet až čtyřicet kilometrů a cestou nás vzali na pěknou vyhlídku a poskytli spoustu informací o místní flóře. Vyložili nás u hotelu a restaurace, jedněch z mála obydlí široko daleko, stojících při hlavní silnici, která spojovala jihovýchod se severovýchodem ostrova, a po které přesto skoro nikdo nejezdil. Na pěkném a skoro až útulném místě jsme si na další odvoz nějakou tu chvílích počkali, ale to nám nevadilo. Slunce svítilo, vzduch voněl a všude, jak to zatím vypadalo, byli dobří lidé, i když jsme zrovna vůbec žádné neviděli.

Nakonec se jedna dobrá duše přece přihnala a zastavila u krajnice. Jednalo ze o velmi nepravděpodobného cestovatele. Byl jím Izraelec, který, jak nám po cestě řekl, prožil skoro celý svůj život v kibucu a na mnoho jiných míst se zatím nepodíval. Poté, co mu nedávno zemřela manželka, se rozhodl vydat se na vlastní pěst do Austrálie, kde žije jeho dcera. Nyní s vypůjčeným autem brázdil Tasmánii z kempu do kempu a cestou nabral i nás. Povídání o životě v kibucu bylo poučné. Praktická komunikace však trochu vázla. Nedařilo se nám zjistit, kam přesně chce náš řidič dojet a všechny pokusy o zodpovězení této otázky, ať už s mapou nebo bez ní, selhávaly. Nakonec to dopadlo tak, že jsme dojeli poměrně daleko do hezkého kempu a v něm nakonec všichni zůstali přes noc. Pro nás to bylo výtečné vyústění. Doufali jsme, že pro našeho šoféra také. Kemp se nacházel na okraji městečka Scottsdale v pěkně chladném ďolíku, jak bývá v Tasmánii zvykem. Měl krásné čisté záchody, pitnou vodu a spoustu travnatého místa na stanování. Cena: dobrovolný příspěvek. Tady by ses, Ameriko a Kanado, měla inspirovat. Vyrazili jsme na večerní průzkum "centra" města. Žádný z asi deseti komerčních podniků nebyl při nedělním večeru v provozu. Alespoň jsme ušetřili.

Po chladné noci jsme se ráno vydali do již obživlého Scottsdalu na nákupy a na autostop dále k druhému největšímu tasmánskému městu Launceston. Tam nás svezl místní manželský pár, jehož ženská polovina byla velmi komunikativní, takže o náplň jízdy bylo postaráno. Po cestě nám nejen zastavili na krásném výhledu do kraje, ale ještě zjistili, kdy jedou autobusy do naší další destinace, městečka Latrobe. Vysadili nás přímo u autobusového nádraží a jeli na nákupy. My jsme zakoupili dvě jízdenky na autobus a o hodinu později jsme již jeli do Latrobe, místa, které se chlubí patrně největším počtem volně žijících ptakopysků v Tasmánii. Cíl naší výpravy do Latrobe byl jasný - vidět ptakopyska.

Když jsme přijeli do města, rychle nás rozladil fakt, že místní kempovací plac byl vyhrazen výhradně pro obytné přívěsy a platil zde zákaz stanování. Naštěstí jsme na samém konci města objevili regulérní kemp za plnou "americkou" cenu, ale zato se vším "komfortem" - elektřinou, neomezenou sprchou, kuchyňkou a wifi. Cítili jsme se jako v hotelu. Paní na recepci byla navíc velmi nápomocná. K mému zděšení nám oznámila, že blízká přírodní rezervace, která byla vždy rájem ptakopysků, byla při nedávných povodních brutálně poničena a že se do ní pravděpodobně ani nedá dostat. Naštěstí nám však jedním dechem poskytla záchranný tip - ptakopyskové bývají pravidelně pozorováni v řece tekoucí hned přes silnici nedaleko kempu, kde je také hezký říční lesopark. Dlouho jsme nemeškali a po postavení stanu jsme se vydali na místo určení. Neuvěřitelné se stalo skutečností hned v první minutě po našem příchodu. V nepříliš čisté řece hned u parkové pěšiny a dvojice laviček dovádělo jedno z nejpodivnějších zvířat na planetě Zemi - ptakopysk podivný. Nepředvádělo se jen tak, patrně bylo na nikdy nekončícím lovu za říční potravou. Na jedno asi pětivteřinové vynoření nad hladinu připadal možná skoro minutu trvající ponor a lov. Byl to nepochybně on. Fotky na náš minifoťáček velký důkaz neposkytnou, ale my jsme zřetelně rozeznali plovací blány, zobák, hnědou srst a dvojici malých černých oček. Bylo dosaženo cíle naší výpravy. Vydali jsme se na procházku dále po pobřeží a skrze říční lesy ve snaze ulovit ještě lepší zážitky a fotografie. Další jedinci se však před námi schovávali. Došli jsme si na nákup a při cestě zpět do kempu jsme se zastavili na známém místě, co kdyby... A taky že ano. Náš ptakopysk tam opět byl. Dělal stále tytéž manévry, ale tentokrát se odvážil až úplně ke břehu, takže jsme se na něj na chvíli mohli podívat opravdu zblízka. Navýsost spokojeni jsme si užili večeři z konzervy, horkou sprchu a šli na kutě. 

Ráno nás čekal přesun do nejznámějšího tasmánského národního parku Cradle Mountain. Na křižovatce za Latrobe nás nabral místní stařík - starousedlík, který celý svůj život pracoval v nedaleké cementárně. Jeho syn tam prý dnes dělá manažera. Ptal jsem se ho, jestli práce v cementárně byla těžká. Říkal, že ne :) Opět nás zavezl o vesnici dál, než kam měl sám namířeno. Sotva pár minut poté, co nás opustil, už zastavovalo další subaru a v něm seděl sympatický mládenec, kterým měl namířeno až k branám NP Cradle Mountain. Síla byla na naší straně. Mladík byl studentem tasmánské univerzity v oboru učitelství a pro přivýdělek pracoval jako instruktor canyoningu právě v Cradle Mountain. Za družného hovoru nás dovezl do krásného lesního velitelství firmy, pro kterou pracoval. Jeho práce vypadala skoro jako práce snů. V okolí lesního srubu jsme čekali, než dorazí jeho kolega a po naložení všeho vercajku, který chlapci ke své práci potřebovali, jsme pokračovali v jízdě k velitelství NP, kde začínají všechny výpravy do parku. S mladíky jsme se rozloučili a šli jsme se informovat na možnosti hikování a stanování v NP. Cradle Mountain (a přidružený park Lake Saint Claire) mají jedno specifikum - Overland Track. Jedná se o jeden z nejznámějších vícedenních treků na světě, který najdete v každém seznamu typu "top long-distance trails of the world". Protože návštěvníci parku jdoucí Overland mají ve všem přednost před ostatními (taky za to platí mastných 200 dolarů na osobu), ostatní turisté mají teoreticky zakázáno vstupovat do vzdálenějších částí obou parků, neboť chaty a kempování jsou zde v sezóně vyhrazeny pro Overlandisty, kterých je vždy dost. V reálu znají místní způsoby, jak se s tímto omezením vyrovnat, ale přesto tato situace vytváří podivnou nerovnost mezi těmi, kteří platil a drží se předepsaného itineráře a zbytkem. Pro nás to znamenalo jedinou a vůbec ne nešťastnou skutečnost, totiž že budeme muset nocovat jedině ve Scott-Kilvern Hut, která je jako jediná v oblasti určená pro turisty, kteří neplatí za Overland. Totik k místní specifické faktografii.

Vzhledem k našemu velmi časnému příjezdu do NP jsme měli dostatek času k přesunu do chaty, která byla vzdálená asi tři hodiny cesty. Vybaveni vší turistickou výbavou jsme se pod zamračeným nebem vydali na výšlap, který nás zpočátku vedl kolem krásného jezera Dove Lake obleženého vzhledem ke své snadnější dostupnosti mnoha turisty. Zanedlouho však cesta začala stoupat do hor a v tu chvíli se spustil vydatný liják posilovaný mohutným bočním větrem, který nás nutil balancovat na hranách skal a útesů, z nichž některé byly značně exponované. Konečně vysokohorská turistika, jak má být :) Míša sice s tímto pohledem na situaci nesouhlasila, ale společně jsme dokázali překonat nejvyšší vrchol na trase a prudký déšť zanedlouho ustal, takže jsme zbytek cesty došli sice docela mokří, ale v relativní pohodě. To nejlepší nás však čekalo na závěr. Místo ušmudlané malé boudy, kterou jsme tak trochu očekávali, jsme dorazili k masivní dvoupatrové dřevěné budově vybavené nábytkem, kamny a desítkami míst na spaní. Chata měla vlastní nádrže na dešťovou vodu a nedaleko byl suchý záchod. Aby toho nebylo málo, správa parku dokonce zásobila chatu uhlím. Zima byla skutečně tím jediným, co nás během našeho pobytu v tomto luxusním (a opět bezplatném) hotelu trápilo.

Když jsme dorazili, z komína již stoupal dým a v blízkosti kamen, o která se starala dvojice turistů ze Sydney, bylo jakž takž teplo. V horním spacím patře však vládl chlad. Teplota se držela jen pár stupňů nad nulou. Po příjemně stráveném večeru s ohýnkem, kartami a hovory se čtyřmi spolunocležníky následovala nepříliš příjemná noc, během které se zima soustavně pokoušela dostat do mého spacáku. Docela se jí to dařilo.

Následující ráno, jakož i většina dne, bylo chladné, ale naštěstí již jen s občasnými náznaky deště. Nechali jsme krosny v chatě a vydali se na túru do "údolí vodopádů", kterým prochází i slavný Overland Track. Krajina byla doslova přesycena vodou, každou chvíli jsme překračovali divoké potoky nebo se alespoň brodili loužemi. Ve vyšších partiích nás však čekaly nezapomenutelné výhledy a když se místy ukázalo i slunce, bylo zřejmé, že Overland Track si svojí reputaci vysloužil oprávněně. Cestou zpět jsme potkávali desítky turistů mířících do první oficiální chaty na trase. Bylo jasné, že daní za šest dní strávených v úžasné přírodní scenérii je kromě zmíněného poplatku také velmi malý životní prostor na palandách.

Druhý večer jsme strávili ve společnosti sympatického Roba ze západní Austrálie (kam dle původních plánů měly směřovat naše další australské kroky, od čehož jsme však museli z finančních důvodů upustit) a jednoho Taiwance, který si s sebou do vymrzlé chaty přinesl notebook. Noc nebyla o nic teplejší.

Poslední den naší výpravy do NP Cradle Mountain jsme zamířili na známou a nepřehlédnutelnou horu téhož jména. Předpověď počasí se vydařila a po celý den jsme si užívali bezmračné nebe a daleké výhledy. Další část krásné tasmánské krajiny se ukázala v celé své kráse.

Samotný výstup na Cradle Mountain byla zábavná lezená a hopsaná po tisícovkách kamenů a menších skalek, na kterou se téhož dne vydaly zástupy místních i cizinců, z nichž někteří evidentně přecenili své síly. V obou směrech bylo nutno postupovat pomalu a s častými zastávkami, ale alespoň zbýval dostatek času na kochání se krásnými výhledy a focení.

Po sestupu z hory jsme si vyzvedli své krosny z nedaleké nouzové útulny, do které jsme si je uschovali, a šlapali zpět k jezeru Dove Lake a parkovišti při vchodu do NP, kde se nacházel jediný komerční kemp v oblasti. Nenapadlo nás bohužel, že na vrcholu sezóny dva dny před Vánoci bude celý kemp včetně míst na stany beznadějně vyprodaný. Začali jsme spřádat plány na "divoké" přenocování kdesi poblíž, když v tu nás zachránil místní údržbář, který nám poradil postavit si stan na jednom z míst pro skupiny s tím, že bývají zamluvená, ale málokdy se všichni ukáží. Poslechli jsme jeho instrukcí a ubytovali se v nadstandardně vybaveném kempu a dopřáli si po pár dnech zase teplou sprchu. Připadali jsme si jako černí pasažéři a snažili se na sebe pro jistotu moc neupozorňovat, vše ale proběhlo bez potíží a ráno jsme se s díky rozloučili s naším zachráncem, který po nás samozřejmě nechtěl ani cent. Byly přece Vánoce, přesněji den do Štědrého dne.

Po ránu jsme se vydali ještě na nedalekou rodinnou vycházku ve snaze vidět wombaty a ptakopysky, ale nic z toho se již neopakovalo. Aby jsme si ještě trochu užili místní zvířeny, Míša se vydala do místní záchranné stanice pro tasmanské čerty a pořídila spoustu snímků (přidáme později, sorry :). 

Pak už byl čas na cestu zpět. Nevěděli jsme přesně kam, ale doufali jsme, že to bude do co největší blízkosti Hobartu, aby byl dojezd a odlet naplánovaný na následující den co nejhladší. Stopovat jsme začali hned za východem z parku a opět jsme se nemuseli namáhat dlouho. Zastavily nám dvě mladé Němky Mel a Linda ve svém vypůjčeném miniautíčku. Trvalo pár minut, než se jim podařilo všechna jejich zavazadla přeskládat tak, abychom se do vozu i s našimi krosnami vešli. Poté se auto s námahou rozjelo a společně jsme se vydali na dlouhou jízdu, která nás dovezla velmi blízko našemu cíli. Obě dívky trávily v Austrálii své working holiday a za tu dobu už viděly pěkný kus kontinentu. Společně vyrazily na týdenní trip po Tasmánii, nedlouho před jejich návratem do vlasti a zpět do škol a zaměstnání. Byly legračně rozjívené a dezorientované, takže jsme společně najeli minimálně o sto kilometrů více, než bylo nutno. Příjemně jsme si ale popovídali, užili si společný piknik a šťastně dojeli do těsné blízkosti Hobartu, kam dívky pokračovaly na jakousi party. My jsme se nechali vysadit v městečku Brighton, kde byl jeden z primitivních kempů pro pocestné. Bohužel se ukázalo, že i zde se jedná o místo vyhrazené výhradně pojízdným přívěsům a stanování zde bylo přísně zakázáno. Měli jsme sice možnost jet dál, ovšem v Hobartu bychom sotva měli lepší vyhlídky na noc strávenou ve stanu. Rozhodli jsme se zůstat a něco vymyslet. Po nějaké době vyptávání se místních a společném brainstormingu jsme skoro náhodou našli perfektní místo přímo uprostřed města hned vedle veřejných záchodů. Vím, že to nezní jako ideální místo na strávení předvánoční noci, ale ve skutečnosti to pro nás bylo nadstandardní a zcela bezproblémové a klidné ubytování v blízkosti autobusové zastávky, na kterou jsme hned ráno došli a zanedlouho dojeli do nám již dobře známého Hobartu.

Byl Štědrý den. Na pěší zóně v centru města pěli místní ochotníci koledy, všude zářila vánoční výzdoba a bylo horko. Hodili jsme se do pohody, jelikož před námi byla po týdnech na cestách vidina několikadenního odpočinku ve společnosti přátel, vánoční svátky a Nový rok. Nakoupili jsme jídlo na den a večerní let do Sydney a zaplatili za mastný transfer na letiště. Poté jsme se vydali k Davidovi a Anne, dle našeho plánu jen na otočku pro naše věci a zase zpět.

Když jsme dorazili do jejich příbytku v Tranmere, vládla zde krásná vánoční nálada. V obýváku stál stromek a pod ním ležely dárky, David na zahradě griloval prase a dospělé děti obou manželů i s jedním vnoučetem se pohybovaly po domě a užívaly si sváteční nicnedělání. Do této milé společnosti jsme byli přizváni a tak jsme místo plánovaného návratu do města strávili krásné a pohodové odpoledne ve společnosti milých lidí a s přísunem studeného piva a všelijakých pochutin. Zejména guacamole od mistryně kuchyně Anne bylo skvostné. David nám nakonec nabídl i odvoz na letiště, který zařídila Anne, a náš transfer jsme tak nechali propadnout. Srdečně jsme se rozloučili s těmito skvělými lidmi a prvotřídními couchsurfery a nasedli na náš večerní let do Sydney. 

Na runway tamního letiště jsme dosedli v deset večer. Podle přesných instrukcí, které jsme obdrželi, jsme urychleně zakoupili kartu Opal na dopravu po městě, skočili do metra a téměř na poslední chvíli stihli noční trajekt do čtvrti Manly. Noční a teplá plavba po zátoce města Sydney s famózními výhledy na slavnou operu a Harbour Bridge byla jen prvním z krásných zážitků štědrovečerní noci, která pro nás právě začínala.