Zpátky do Calgary (srpen 2016)

Výber fotek z míst kdesi mezi Vancouver Islandem a Calgary zde: https://goo.gl/photos/ZgCABZEs3SH8sxuF7

Po příhode s autem jsme opustili Vancouver Island (za sebou bohužel nechali krásná místa, která jsme chtěli, ale už nemohli navštívit) a trajektem se přeplavili do Vancouveru. Náš plán počítal se zastávkou v Okanaganu. Chtěli jsme zjistit, zda by se náhodou nedalo využít začínající jablečné sezóny k vydělání nějakých peněz. Koupili jsme si listek na autobus a brutálním nočním spojem se vydali do starého známého Keremeosu. Poté, co jsme nepříliš kvalitní spánek v autobuse alespoň částečně dohnali v místním parku, jsme se vydali na úmornou obchůzku Keremeosu a Cawstonu s cílem zjistit, jaké jsou zde aktuálně pracovní možnosti. Pro mě osobně to byl jeden z nejbeznadějnějších dní naší dosavadní cesty ("dobře" ale doplňoval depku předchozích vyčkávacích dnů v Bowseru). Sbírání jablek již bohužel bylo v plném proudu. Většina sadařů nám oznámila, že mají svoje pravidelné crews a na jablka nikoho nenabírají. Na pár mistech v Cawstonu vypadala situace růžověji, ale museli bychom čekat alespoň týden na dozráni další odrůdy jablek ke sběru. Úmorný a nepříliš úspěšný den jsme zakončili v místním kempu, kde nás málem ani nepřijali, protože měli plné ruce práce s probíhající svatbou. Naštěstí si to nakonec rozmysleli.

Mezitím jsme rozesílali requesty do Calgary. Náš plán počítal s tím, že strávíme prvních pár týdnů ve městě přes HelpX (viz srpnový příspěvek "Sun Meadows"), čímž uspoříme za stravu a ubytování a ideálně nám to zároveň poskytne dost času na shánění práce. Vše nakonec bylo trochu jinak, ale k tomu až později. Štěstí se na nás usmálo a jedna z rodin, které jsme nabídli své služby, se nám brzy ozvala s tím, že by se jim pomoc v domácnosti a na zahradě rozhodně hodila a že můžeme do týdne dorazit. Za této situace jsme usoudili, že nemá smysl dále setrvávat v Keremeosu a okolí a vydali jsme se na dlouhý autostop, jehož cílem bylo Calgary.

Z Keremeosu jsme se vydávali sice v existenční nejistotě, ale zato s odhodláním přizpůsobit se nastalé situaci a vytěžit z ní, co se dá. Navíc jsme se opět cítili na cestovatelské vlně, byl konec srpna a počasí bylo stále více než příhodné pro další stopovací dobrodružství. Rozhodovali jsme se mezi dvěmi cestami do Calgary - severní vedoucí z větší části po hlavní transkanadské dálnici a jižní kopírující zhruba hranici s USA a také částečně cestu, kterou jsem se v květnu v opačném směru dostával do BC. Rozhodli jsme se pro jižní cestu, zejména z obav, že stopování na dálnici nebude možné. Začali jsme po ránu na hlavní křižovatce v Keremeosu a brzy nám zastavil místní mladík, který nás sice svezl jen do Cawstonu, ale podělil se o své stopovací zkušenosti a ukonejšil nás, že příští den odpoledne budeme určitě již v Calgary. Kdyby jen věděl... Za Cawstonem jsme si vyhlédli vhodné a přehledné stopovací místo a čekali jsme... tři hodiny na brutálním jižanském slunci. Můj neblahý květnový rekord v čase stráveném čekáním na svezení byl hravě překonán. Zachránil nás až místní vinař, který nás popovezl asi deset kilometrů po téže prokleté silnici, akorát na horší stopovací místo. Samozřejmě jsme mu ale byli velmi vděční. Vždy je psychologicky povzbudivé se alespoň o kousek pohnout. Na novém místě jsme čekali další skoro dvě hodiny (tentokrát naštěstí ve stínu), než si nás všimla tlupa vysmátých Španělů, kteří měli dost velké auto na to, abychom se k nim vešli. Samozřejmě to byli sběrači, aktuálně úspěšnější než my, neboť se jim podařilo sehnat práci ve sbírání jablek. Svezli nás do Osoyoosu, nejbližšího města, do kterého jsme doufali, že se dostaneme někdy po poledni. Místo toho se už blížila pátá hodina a naše šance na to, že se ten den po téže prokleté silnici někam dostaneme, vypadaly dosti bledě. Začali jsme hledat kempy k přenocování, ale ceny za noc se v Osoyoosu - vyhlášeném letním letovisku - nikoliv překvapivě pohybovaly v úrovních, které jsme nebyli ochotni zaplatit. Osud nám naštěstí do cesty přihrál sympatického quebečana, jehož jméno jsem samozřejmě neudržel, který znal Osoyoos jako své boty, protože v něm celé léto pracoval. Tento dobrý člověk nám ukázal misto vzdálené asi deset minut chůze od centra, kde prý strávil celé léto a samozřejmě za to nezaplatil ani cent. Bylo to zajímavé doupě ve stínu stromů z jedné strany obklopené místní polopouští, ve kterém to dle rozličných artefaktů rozesetých po okolí v hlavní sberačské sezóně asi docela žilo. Nyní bylo opuštěné a možná trochu strašidelné, ale to jsme si nepřiznávali. Byli jsme za tuto ochotnou pomoc opravdu vděční a noc pod krásnou a jasnou noční oblohou jsme zde přečkali zcela ve zdraví.

Následujícího dne jsme se líně vydali na opačný konec města pokračovat v naší činnosti. Město bylo na konci prázdnin ještě plné výletníků v obytných přívěsech a ti, jak jsme se již přesvědčili, stopaře neberou. Ale občas se musí najít výjimka potvrzující pravidlo. Po více než hodině čekání na opravdu dobrém místě se k nám zezadu přiblížila osoba a oslovila nás. Byla to slečna v našich letech a přišla nám oznámit, že před malou chvílí projela kolem se svojí rodinou, kterou přesvědčila, aby zastavila a vzala nás na palubu svého obytného přívěsu. To bylo milé překvapení. Z dívky se vyklubala Němka Nikola, která právě trávila dovolenou v Kanadě se svými rodiči a bratrem Lukasem. Ve Vancouveru si půjčili RV ("recreational vehicle") a vezli se v něm přes BC až do Calgary. Toho dne měli namířeno do Nelsonu a mohli nás tedy svézt až do Castlegaru, odkud bychom mohli stopovat dále směr Creston. Bylo to jedno z těch zcela nečekaných, ale krásných setkání, na která se nezapomíná. Byli jsme usazeni ke stolu v útulně zařízeném interiéru pojízdného domu a vydali se s německou rodinou na cestu. Ukázalo se, že Nikola už měla za sebou svůj rok working holiday v Kanadě, který si užila, jak se patří, a nyní se do Kanady vrátila, aby, poté co se rodina vrátí do Německa, mohla vyrazit na roadtrip po západním pobřeží USA, který už dříve podnikla, ale na kole. Dozvěděli jsme se spoustu o jejích dobrodružstvích a porozprávěli jsme i se zbytkem rodiny. Nakonec jsme si všichni v kroužku zahráli zajímavou hru, kterou prý Nikola vymyslela. Principem nebylo nikoho porážet, ale dělit se o své sny, přání, úspěchy a vůbec přemýšlet o našem směřování ve světě. Zhruba tři hodiny strávené s německou rodinou kdesi od Frankfurtu byly možná nejlepším časem, který jsme prožili na naší výpravě z Vancouveru do Calgary.

Kolem páté hodiny odpolední jsme byli vysazeni kdesi za Castlegarem, opět na velmi příhodném místě. Co čert ale nechtěl, na tomto místě jsme byli nuceni přečkat noc. Ani přes poměrně slušný provoz na tomto hlavním jižním tahu se nám do setmění nepodařilo zajistit si odvoz. Nedalo se nic dělat. Skromně jsme povečeřeli ze zásob a chystali se uložit ke spánku. Zpočátku jsem lobboval za spaní bez stanu, ale po sérii hromů a blesků na obzoru jsem změnil názor a nakonec jsme jen tak tak stihli v chvatu postavit stan a uložit se do něj na noc, kdesi v býlí pár metrů od silnice. Obloha se přes noc vyplakala nad naším dobrovolně přijatým údělem a ráno nás přivítalo slunce a teplo. Vysušili jsme stan, posnídali a plni naděje jsme se hned ráno dali do práce na stejném místě jako předchozí den. Cosi však střežilo silnici číslo 3 před sobeckými nároky stopařů, kteří chtějí jezdit zadarmo tam, kde ostatní platí za benzín. Tato trasa do Calgary byla zkrátka zapovězena, a tak jsme se kolem poledne rozhodli překopat plán cesty. Místo mně z dřívějška známé trojky přes Creston a Fernie, zkusíme jet směr Nelson, odbočit do údolí Kootenays, které jsem měl už také prostopované (viz příspěvek Kootenays a Okanagan poprvé), a pokračovat do Revelstoku, kde se napojíme na transkanadskou dálnici číslo jedna. Byla to rázná změna, ale podle všeho jediná možnost, pokud jsme nechtěli strávit zbytek našeho putování v Castlegaru.

Správnost našeho rozhodnutí se ukázala dříve, než jsme čekali. Místo, kde jsme tak dlouho bezvýsledně stopovali, bylo hned za křižovatkou, stačilo tedy popojít pár set metrů a stáli jsme na silnici směřující na Nelson a Kootenays. Jako kdybychom se najednou octli v jiném světě, první auto nám zastavilo dříve, než jsme si vůbec vyhlédli místo a zdvihli palce. Usměvavý šedesátník z Nelsonu na nás počkal u krajnice a zeptal se, kam bychom potřebovali svézt. Odbočka na Kootenays byla po cestě, takže nebylo co řešit. Bylo příjemné opět sedět v autě s někým, kdo je přátelsky naladěn. Pán nám stihl povyprávět spoustu věcí, mj., že se v roce 1968 krátce po okupaci ve Vídni setkal se spoutou Čechů a také, což bylo pro naši situaci mnohem relevantnější, že jsme udělali dobře, když jsme změnili směr trasy, protože v okolí Castlegaru a Crestonu má většina populace silně konzervativní názory a Creston je prý dokonce baštou kanadské krajní pravice. No, to mnohé vysvětluje, pomysleli jsme si. Jak to má ale člověk vědět. V Lonely Planet se nic takového nezmiňuje. Budiž naše zkušenost alespoň varováním pro další potenciální stopaře.

Sympatický pán měl naštěstí pravdu, když tvrdil, že nyní se nám již bude dařit lépe. Dalšího stopa jsme opět chytli dříve, než jsme vůbec stopovat začali. Chlapík nás svezl do Winlaw, kde jsem téměř na den před třemi měsíci již jednou stopoval. Kdybyste se mě tehdy zeptali, jestli tudy ještě někdy pojedu, řekl bych vám, že jste spadli z višně. Cestování holt přináší nečekané zvraty. Ve Winlaw si nás všiml tuze milý pár v kultovní Westfalii a nabídl nám svezení dále na sever. S povděkem jsme nabídku přijali a zanedlouho jsme již rozprávěli s Russellem a jeho přítelkyní za volantem. Oba bydleli ve Vancouveru, ale oblast Kootenays dobře znali, protože Russell tu má mnoho příbuzenstva. Russell, krom toho, že se živí jako tesař, je vůdčí postavou kapely Bill Jr Jr, jejíž zbrusu nové debutové album (nebo EP?) nám poskytl zadarmo ke stažení. Vy si jej snadno a také zadarmo můžete nastreamovat na Bandcampu, což vřele doporučujeme:

https://billjrjr.bandcamp.com/releases

Russell s přítelkyní měli namířeno do New Denveru, který jsem před třemi měsíci při cestě do Nakuspu minul. Než jsme se rozloučili, nabídli nám, ať se ozveme a zastavíme na návštěvu, až budeme mít cestu do Vancouveru. Vyskočili jsme z Westfalie v New Denveru a šli se podívat k místnímu jezeru. Chvíli jsme poseděli, pojedli a usoudili, že je tu moc pěkně. Ve spěchu jsme nebyli a tak jsme se rozhodli, že zůstaneme alespoň na jednu noc v místním kempu a trochu nasajeme atmosféru. New Denver je totiž dost speciální místo. V současné době trochu jako Nelson (opět odkazuji k příspěvku Kootenays a Okanagan poprvé), ale se starší populací, ve které ještě tak trochu dřímá duch šedesátých let. New Denver a jeho okolí se stalo oblíbeným místem pro americké mladíky, kteří utíkali a následně se skrývali před odvedením do vietnamské války. Mnozí z nich tu možná žijí dodnes. Městečko má jednu hlavní ulici a na ní najedete pár obchůdků, galerií a kaváren. Hlavními hesly jsou soběstačnost, lokálnost, otevřenost a originalita. Navečer jsme se šli podívat na koncert do místní galerie. Bylo to pozoruhodné. Tam, kde jsem očekával mladé lidi, jsme potkali sešlost s věkovým průměrem hodně přes šedesát let a tato sešlost zde obdivovala fotografie, na kterých se jejich vrstevnik oblékal do ženských šatů. Koncert byl fajn. Odcházeli jsme o zážitek bohatší.

New Denver má ale ještě bohatší historii. Krom toho, že jeho jméno vzniklo v době místní stříbrné horečky (očekávalo se, že doroste rozměrů svého coloradského jmenovce, což se samozřejmě nikdy nestalo), byl také svědkem jedné neveselé kapitoly kanadských dějin. Po útoku na Pearl Harbour sem byla násilně přemístěna část japonských Kanaďanů, kteří byli šmahem prohlášeni za hrozbu pro stát. Mnozí zde žili ještě dlouho po válce v dosti nedustojnych podmínkách. Tyto skutečnosti připomíná místní muzeum a expozice, jejíž součástí je i pár zachovalých původních chatrčí, ve kterých byli internovaní nuceni žít a vychovávat své potomky. Zasvěcený výklad nám poskytla paní, která se kromě správy muzea věnuje i místní krásné japonské zahradě. Od ní jsme se dozvěděli i pár informací o městě a tipy na dobrá stopovací místa. Prošli jsme se zmíněnou japonskou zahradou a vydali se stopovat.

Zpočátku to vypadalo na velké zklamání, ale zejména díky tomu, že naprostou většinu dopravy tvořili místní, kteří pořád dokola jen popojížděli sem a tam. Až po hodině nám zastavila blonďatá paní v pěkném SUV. Byla zdravotní sestrou v místní nemocnici a vracela se domů, asi třicet kilometrů na sever od New Denveru. Příjemně se s ní povídalo. Byla jednou ze těch lidí, kteří mi řekli, že Kootenays zbožňují a považují tuto oblast za nejlepší místo k životu. Bylo pěkné poslouchat, jak vypráví o tom, co vše je skvělé na životě v divočině. Ještě skvělejší bylo, že se ukázalo, že paní je vlastně Česka, protože byla dcerou rodičů, kteří emigrovali do Kanady z Československa po roce 1968. Bylo to zvláštní, najednou jsem cítil velkou radost ze setkání s někým, koho jsem považoval za krajana, přestože paní česky uměla již jen pár slov. Pravidelně ale létá do Česka za příbuznými a Prahu má důkladně prochozenou. Po této milé a vřelé konverzaci nás paní vypustila uprostřed totální divočiny s tím, že zde je skvělé místo na stopování. Nezbývalo, než věřit.

A skutečně se nemýlila. Ani ne minutu po zaujetí pozice jsme měli zajištěn další odvoz a rovnou až do Revelstoku. Za volantem vozidla starého jako já a evidentně jedoucím z posledního seděla další slečna, na kterou se těžko zapomíná. Neupravená, nenalíčená, v obnošeném oblečení a s potetovaným tělem, ale zato nesmírně přátelská, sdílná a ochotná. Trochu nám vyprávěla o svém životě a vypadalo to, že maličko před něčím utíká a nebo naopak něco hledá. Možná nic složitého, jen jako my všichni spokojený a čestný život. Byla na cestě do Kamloops, na letiště, odkud měla letět kamsi na východ do kanadských prérií navštívit svoji rodinu. Její zestarlé auto nás cestou párkrát trochu pozlobilo. Hodinu jsme pak čekali na trajekt, který nám pláchl před nosem. Už za tmy a za deště jsme dojeli do Revelstoku a popřáli jsme jí šťastnou cestu do Kamloops a dál. Kemp v Revelstoku byl naštěstí velmi blízko od místa shozu, takže jsme se rychle ubytovali a postavili stan, neboť déšť neustával.

Lilo prakticky celou noc i ráno a po kempu byly náhle rozesety veliké a hluboké louže. Přemýšleli jsme, jak s tímto nečasem naložit. Původně jsme chtěli zůstat ještě jednu noc a dalšího dne vyrazit stopem, ale s ohledem na nejisté počasí a na to, že jsme chtěli efektivně informovat naše budoucí hostitele, kdy vlastně dorazíme, jsme se rozhodli pro jinou možnost. Bylo to ale také vlastně dílo náhody. Jal jsem se vyhledávat možnosti ridesharu a narazil jsem na web

hitchplanet.com

a co čert nechtěl, na tomto webu jsem natrefil na chlapíka Brennena, který zrovna téhož večera projížděl přes Revelstoke na své cestě z Vancouveru do Calgary. V mžiku jsme vše domluvili a pak už jen čekali na večer na vyzvednutí.

Během odpoledne konečně přestalo pršet, takže jsme podnikli krátký výlet nad město k místu, kde se ve sportovním dávnověku odehrávaly závody ve skocích na lyžích. Skokani tehdy ani nepotřebovali uměle vytvořené můstky, stačil strmý svah a trocha kamení. Prošli jsme hlavní třídu v Revelstoku, nakoupili skromnou večeři a vrátili se do kempu a vyčkávali příjezdu našeho šoféra. Vše klaplo na výbornou a po deváté večerní jsme se už vezli směr Calgary.

Brennen měl namířeno do Okotoksu, asi 30 kilometrů jižně od města na svatbu kamaráda. Dojíždění za zábavou má v Kanadě jiné rozměry než v Česku. Celá cesta mu trvala dobrý půlden, tak jsme mu alespoň na pár hodin dělali společnost, i když s přibývajícími hodinami čím dál ospalejší. Brennen byl prima chlápek a hezky se s ním povídalo. Bezpečně nás dovezl, kam jsme potřebovali a pokračoval na svatbu. Jedinou nevýhodou nočního přesunu bylo, že jsme do Calgary dorazili ve dvě ráno. Nezbývalo než sednout do non-stop obchodo-fastfoodu 7eleven a přečkat tam do rána. Nebylo to nejzábavnější a z nudy jsme snědli příliš mnoho nepříliš zdravých věcí, což se na nás zanedlouho trochu podepsalo. Protože jsme nechtěli naše budoucí hostitele vyplašit příliš brzy ráno, udělali jsme si ještě menší procházku po již skoro podzimním okolí a vypili předražený kelímek čaje ve Starbucks. Poté jsme se již konečně vydali na adresu, která se proti všem očekáváním stala naším domovem na následující měsíc a půl.

Bowser - Časy dobré, časy zlé (srpen 2016)

Výběr fotek z našeho poflakování po Bowseru a okolí zde: https://goo.gl/photos/hX73kS4T1LKXf7Qx8

Naše cesta do Bowseru začala probuzením v kempu, sbalením stanu a pochodem na okraj Port McNeill, zhruba do míst, kde nás vysadil šlechetný polský Kanaďan před pár dny. Počasí i štěstí nám toho dne přálo a na první stop jsme nečekali příliš dlouho. V zestárlém sedanu seděla hezká mladá slečna, studentka a cestovatelka z Victorie na jihu ostrova. Nedávno si pořídila své první ojeté auto a právě se vracela ze severu ostrova, kde pokořila již zmíněnou NCT. Měla namířeno asi sto kilometrů na jih k Woss Lake a později do Strathcona Prov. Parku, vše na vlastní pěst. Jeden by tuto křehkou dívku netipoval na tento typ dobrodružství. Amy byla nesmírně milá a sdílná a svést se s ní byla radost. Vysadila nás na křižovatce u osady Woss, na místě, které jsme již dobře znali z naší cesty na sever. Na rozloučenou nám ještě darovala hrst slaďoučkých ostružin.

Zaujali jsme pozici a doufali, že do hodiny si nás někdo všimne. K našemu překvapení trvalo jen pár minut, než nám zastavil obří a zbrusu nový Dodge Ram, přesně ten typ auta, o kterém jsem si po mnoha týdnech v Kanadě myslel, že jeho majitelé stopaře neberou. Na Vancouver Islandu se ale věci mají jinak. Za volantem seděla paní středního věku a vedle ní její teenage syn. Paní se přiznala, že kdyby jela sama, měli bychom smůlu, ale s mužským doprovodem stopaře ráda sveze. Bydlela v malé osadě na severu ostrova a měla namířeno do Campbell River na týdenní nákup. Jen považte, 150 kilometrů tam a zpět každý týden, abyste naplnili lednici. Zkrátka jiná realita. Nakonec se ukázalo, že paní jezdí po hlavní ostrovní cestě ještě častěji a to na pravidelná setkání představitelů indiánských (správně po kanadsku "First Nation") komunit. Vyjevilo se totiž (poté, co jsem se dotázal na její zaměstnání), že je náčelnicí ("Chief") jednoho ze čtrnácti indiánských kmenů ("Tribe") na ostrově. To dále podnitilo moji zvědavost, takže jsem se začal vyptávat, co šéfování kmenu obnáší. Svým způsobem je to zaměstnání jako každé jiné. Zkrátka dohlížíte na to, aby určitá skupina lidí měla otevřený přístup ke všem možným službám a potřebám a staráte se o finance. Naše náčelnice měla ekonomické vzdělání, což jí prý v její pozici hodně pomáhá. Pozoruhodné je, že náčelníci kmenů jsou placeni ze státních peněz. Při našem pobytu v Kanadě jsme vůbec získali dojem, že původní obyvatelé severní Ameriky jsou zde aktuálně alespoň do jisté míry "terčem" pozitivní diskriminace. Později jsme se ale také dozvěděli, že je to docela ožehavé téma v kanadské společnosti. Je známo mnoho případů osobního obohacování na úkor komunit a neefektivního přerozdělování prostředků. Vysoká míra zločinnosti a alkoholismu v indiánských komunitách přitom nijak radikálně neklesá. Problematika je ale komplexnější a kanadská společnost zřejmě cítí díl své odpovědnosti za osud indiánů. V průběhu téměř celého dvacátého století byly rodičům násilně odebírány indiánské děti a posílány do speciálních internátních škol, či na výchovu do adoptivních rodin. Nejrůznější neblahé jevy rozšířené v indiánské populaci (jako kupř. zmíněný alkoholismus) jsou do jisté míry důsledkem státní politiky "převýchovy". Jak to bylo s naší náčelnicí, nevíme, ale v daný moment jsme byli vděční za její dobrotu, protože nás svezla o velký kus dál, než kam měla namířeno a tak jsme již kolem jedné odpolední byli blízko Courtenay a tedy nepříliš daleko od našeho cíle v Bowseru.

Po krátké přestávce jsme se opět vydali na cestu a díky několika místním jsme se během odpoledne dostali bez problémů do naší destinace. Mezi hodnými řidiči byla paní vezoucí svou kočku do kočičího hotelu, pán jedoucí na obchodní jednání či milá slečna z Denman Islandu, která se stihla podělit o spoustu turistických i kulinářských tipů. Když jsme dorazili do Bowseru, shodou okolností na totéž místo, kde nás Phil a Deborah nabrali při naší cestě na sever, zrovna začínal místní středeční podvečerní trh s několika hezkými stánky a živou muzikou. Chvíli jsme poseděli a pak jsme se vydali překvapit naše hostitele na jimi uvedenou adresu.

Když jsme dorazili, vypadalo to, že překvapení opravdu byli. Nejspíš nevěřili, že to za den stopem zvládneme. Nebyli ovšem nepřipravení a Phil nás ihned uvedl do našeho dočasného příbytku, ze kterého se vyklubal krásně zařízený dům s dvěma ložnicemi a plně vybavenou kuchyní, pár metrů od oceánu s famózním vyhledem na jeho hladinu a okolní ostrovy. Náš údiv nebral konce. Vše bylo krásné, čistéo, uklizené a nachystané jen pro nás. V lednici a policích byla spousta jídla a pití, o kterém jsme si mysleli, že je nachystané pro nějaké jiné hosty, ale ukázalo, že tomu tak nebylo. Vše bylo nachystáno pro naši potřebu. Po všech těch nocích strávených ve stanu to byl opravdu zajímavý pocit. Poté, co jsme se vzpamatovali z lehkého šoku a dali si sprchu, jsme byli pozváni ke společné venkovní večeři a posezení u vína. Phil a Deb byli úžasní společníci a cítili jsme se s nimi opravdu báječně.

V následujících pár dnech jsme odpočívali, spřádali plány na další cestu a zejména díky Philovi jsme se snažili příliš neflákat. Nabídek na aktivní trávení volného času jsme měli více než dost. Phil a Deb nám dali k dispozici svá zánovní kola, dva krásné kajaky, nabídli nám svezení v motorové lodi zakotvené v nedaleké marině a ve hře bylo i rybaření. Snažili jsme se zkombinovat naši potřebu po klidném odpočinku s lákavou nabídkou na využití těchto možností a zároveň se alespoň nepatrně pokusili oplatit pohostinnost, které se nám dostalo, upečením třešňové bublaniny, která sklidila úspěch na dalším večerním posezení s Philem, Deb a jejich novými sousedy. Bublanina jako zákusek k hamburgerům, proč ne, že. Během následujících dnů se nám podařilo dvakrát vyzkoušet kajakováni na mořské hladině (což byl úžasný zážitek), vyrazili jsme na krátký cyklovýlet, který se primárně pro naši neznalost terénu příliš nezdařil, a Phil nás vzal na svou pečlivě opečovávanou loď, se kterou jsme dopluli na nedaleký Hornby Island, kde jsme si dali večeři a za západu Slunce se bezpečně (se mnou u kormidla) vrátili do mariny. Vyzkoušet si tento lodní životní styl, o kterém my středoevropané - suchozemci často nic nevíme, byl skvělý zážitek, na který jen tak nezapomeneme. Phil byl ochoten podělit se s námi snad o všechno, co měl doma k dispozici, takže jednoho podvečera došlo i na přehlídku jeho úctyhodné sbírky střelných zbraní. Naštěstí se to obešlo bez střelby. Nikdo a nic na nás nevyvijelo tlak k brzkemu přesunu, takže jsme nakonec zůstali v Bowseru čtyři dny a pátého dne ráno jsme se nechali odvézt do Parksvillu k půjčovně aut.

Plán na následující dny byl trochu se plácnout přes kapsu a na tři dny si půjčit auto a podívat se díky němu do míst, kam by se nám jinak pravděpodobně dostat nepodařilo. Výsledná částka za půjčení byla samozřejmě vyšší, než jaká byla potvrzena při telefonické rezervaci, ale alespoň jsme byli (zdánlivě) pojištěni proti případné způsobené škodě. Navíc nebyl na skladě obyčejný sedan, který jsme si objednali, takže jsme za stejnou cenu dostali masivní SUV. V interiéru velikého zánovního vozu jsem se cítil trochu nesvůj, ale následující tři dny slibovaly skvělé zážitky. Pro začátek jsme se vydali na parkoviště pod Mount Arrowsmith, jednu z nejvyšších hor v oblasti, na kterou vedla známá turistická stezka. Počasí bylo slibné a odměnou za vpravdě strmý výstup měl být daleký kruhový výhled. Přesně tak tomu také bylo. Místy opravdu strmý výšlap vyústil na holý vrchol hory, odkud se rozprostíral krásný, i když trochu podmračený výhled na všechny světové strany a část ostrova jsme měli jako na dlani. Poté, co jsme po sestupu opět sedli do auta, se celé naše putování zanedlouho octlo v nečekaných turbulencich a vůbec ve strachu, zda právě zde, pod Mount Arrowsmith, vše předčasně neskončí.

Na dny, které následovaly, nemáme nejhezčí vzpomínky a celá situace byla po nějakou dobu značně nejasná. Dovolím si zde nezacházet do příliš velkých detailů. Měli jsme menší kolizi s pujcenym vozem (které se kromě nás nikdo další nezúčastnil) a dlouho nebylo jasné, zda se námi zaplacené pojištění bude na danou událost vztahovat. Pojišťovny tu holt nejsou od toho, aby pomáhaly, ale aby vydělávaly peníze, koho by to tedy překvapovalo. Jelikož se vše docela vleklo, nebylo jasné, zda budeme muset platit a kolik a my jsme bohužel neměli nejmenší chuť pokračovat v naší cestě po ostrově, rozhodli jsme se po několika dnech tísně, úvah a přemítání k radikálnímu kroku. Vyrazíme zpět do Calgary a pokusíme se využít pracovního povolení k vydělání peněz a alespoň si na několik měsíců vyzkoušíme všední život v Kanadě. Nebyla to tak příjemná představa, jako tři měsíce cestování po západu USA, které jsme měli v plánu, ale bylo to asi nejlepší možné řešení v situaci, která hrozila velkým průserem. Po těch několik dnů jsme nadále bydleli u Phila v Bowseru, který nám poskytl úžasnou morální podporu a jsme mu za to navždy zavázáni.