Výběr fotek z našeho poflakování po Bowseru a okolí zde: https://goo.gl/photos/hX73kS4T1LKXf7Qx8
Naše cesta do Bowseru začala probuzením v kempu, sbalením stanu a pochodem na okraj Port McNeill, zhruba do míst, kde nás vysadil šlechetný polský Kanaďan před pár dny. Počasí i štěstí nám toho dne přálo a na první stop jsme nečekali příliš dlouho. V zestárlém sedanu seděla hezká mladá slečna, studentka a cestovatelka z Victorie na jihu ostrova. Nedávno si pořídila své první ojeté auto a právě se vracela ze severu ostrova, kde pokořila již zmíněnou NCT. Měla namířeno asi sto kilometrů na jih k Woss Lake a později do Strathcona Prov. Parku, vše na vlastní pěst. Jeden by tuto křehkou dívku netipoval na tento typ dobrodružství. Amy byla nesmírně milá a sdílná a svést se s ní byla radost. Vysadila nás na křižovatce u osady Woss, na místě, které jsme již dobře znali z naší cesty na sever. Na rozloučenou nám ještě darovala hrst slaďoučkých ostružin.
Zaujali jsme pozici a doufali, že do hodiny si nás někdo všimne. K našemu překvapení trvalo jen pár minut, než nám zastavil obří a zbrusu nový Dodge Ram, přesně ten typ auta, o kterém jsem si po mnoha týdnech v Kanadě myslel, že jeho majitelé stopaře neberou. Na Vancouver Islandu se ale věci mají jinak. Za volantem seděla paní středního věku a vedle ní její teenage syn. Paní se přiznala, že kdyby jela sama, měli bychom smůlu, ale s mužským doprovodem stopaře ráda sveze. Bydlela v malé osadě na severu ostrova a měla namířeno do Campbell River na týdenní nákup. Jen považte, 150 kilometrů tam a zpět každý týden, abyste naplnili lednici. Zkrátka jiná realita. Nakonec se ukázalo, že paní jezdí po hlavní ostrovní cestě ještě častěji a to na pravidelná setkání představitelů indiánských (správně po kanadsku "First Nation") komunit. Vyjevilo se totiž (poté, co jsem se dotázal na její zaměstnání), že je náčelnicí ("Chief") jednoho ze čtrnácti indiánských kmenů ("Tribe") na ostrově. To dále podnitilo moji zvědavost, takže jsem se začal vyptávat, co šéfování kmenu obnáší. Svým způsobem je to zaměstnání jako každé jiné. Zkrátka dohlížíte na to, aby určitá skupina lidí měla otevřený přístup ke všem možným službám a potřebám a staráte se o finance. Naše náčelnice měla ekonomické vzdělání, což jí prý v její pozici hodně pomáhá. Pozoruhodné je, že náčelníci kmenů jsou placeni ze státních peněz. Při našem pobytu v Kanadě jsme vůbec získali dojem, že původní obyvatelé severní Ameriky jsou zde aktuálně alespoň do jisté míry "terčem" pozitivní diskriminace. Později jsme se ale také dozvěděli, že je to docela ožehavé téma v kanadské společnosti. Je známo mnoho případů osobního obohacování na úkor komunit a neefektivního přerozdělování prostředků. Vysoká míra zločinnosti a alkoholismu v indiánských komunitách přitom nijak radikálně neklesá. Problematika je ale komplexnější a kanadská společnost zřejmě cítí díl své odpovědnosti za osud indiánů. V průběhu téměř celého dvacátého století byly rodičům násilně odebírány indiánské děti a posílány do speciálních internátních škol, či na výchovu do adoptivních rodin. Nejrůznější neblahé jevy rozšířené v indiánské populaci (jako kupř. zmíněný alkoholismus) jsou do jisté míry důsledkem státní politiky "převýchovy". Jak to bylo s naší náčelnicí, nevíme, ale v daný moment jsme byli vděční za její dobrotu, protože nás svezla o velký kus dál, než kam měla namířeno a tak jsme již kolem jedné odpolední byli blízko Courtenay a tedy nepříliš daleko od našeho cíle v Bowseru.
Po krátké přestávce jsme se opět vydali na cestu a díky několika místním jsme se během odpoledne dostali bez problémů do naší destinace. Mezi hodnými řidiči byla paní vezoucí svou kočku do kočičího hotelu, pán jedoucí na obchodní jednání či milá slečna z Denman Islandu, která se stihla podělit o spoustu turistických i kulinářských tipů. Když jsme dorazili do Bowseru, shodou okolností na totéž místo, kde nás Phil a Deborah nabrali při naší cestě na sever, zrovna začínal místní středeční podvečerní trh s několika hezkými stánky a živou muzikou. Chvíli jsme poseděli a pak jsme se vydali překvapit naše hostitele na jimi uvedenou adresu.
Když jsme dorazili, vypadalo to, že překvapení opravdu byli. Nejspíš nevěřili, že to za den stopem zvládneme. Nebyli ovšem nepřipravení a Phil nás ihned uvedl do našeho dočasného příbytku, ze kterého se vyklubal krásně zařízený dům s dvěma ložnicemi a plně vybavenou kuchyní, pár metrů od oceánu s famózním vyhledem na jeho hladinu a okolní ostrovy. Náš údiv nebral konce. Vše bylo krásné, čistéo, uklizené a nachystané jen pro nás. V lednici a policích byla spousta jídla a pití, o kterém jsme si mysleli, že je nachystané pro nějaké jiné hosty, ale ukázalo, že tomu tak nebylo. Vše bylo nachystáno pro naši potřebu. Po všech těch nocích strávených ve stanu to byl opravdu zajímavý pocit. Poté, co jsme se vzpamatovali z lehkého šoku a dali si sprchu, jsme byli pozváni ke společné venkovní večeři a posezení u vína. Phil a Deb byli úžasní společníci a cítili jsme se s nimi opravdu báječně.
V následujících pár dnech jsme odpočívali, spřádali plány na další cestu a zejména díky Philovi jsme se snažili příliš neflákat. Nabídek na aktivní trávení volného času jsme měli více než dost. Phil a Deb nám dali k dispozici svá zánovní kola, dva krásné kajaky, nabídli nám svezení v motorové lodi zakotvené v nedaleké marině a ve hře bylo i rybaření. Snažili jsme se zkombinovat naši potřebu po klidném odpočinku s lákavou nabídkou na využití těchto možností a zároveň se alespoň nepatrně pokusili oplatit pohostinnost, které se nám dostalo, upečením třešňové bublaniny, která sklidila úspěch na dalším večerním posezení s Philem, Deb a jejich novými sousedy. Bublanina jako zákusek k hamburgerům, proč ne, že. Během následujících dnů se nám podařilo dvakrát vyzkoušet kajakováni na mořské hladině (což byl úžasný zážitek), vyrazili jsme na krátký cyklovýlet, který se primárně pro naši neznalost terénu příliš nezdařil, a Phil nás vzal na svou pečlivě opečovávanou loď, se kterou jsme dopluli na nedaleký Hornby Island, kde jsme si dali večeři a za západu Slunce se bezpečně (se mnou u kormidla) vrátili do mariny. Vyzkoušet si tento lodní životní styl, o kterém my středoevropané - suchozemci často nic nevíme, byl skvělý zážitek, na který jen tak nezapomeneme. Phil byl ochoten podělit se s námi snad o všechno, co měl doma k dispozici, takže jednoho podvečera došlo i na přehlídku jeho úctyhodné sbírky střelných zbraní. Naštěstí se to obešlo bez střelby. Nikdo a nic na nás nevyvijelo tlak k brzkemu přesunu, takže jsme nakonec zůstali v Bowseru čtyři dny a pátého dne ráno jsme se nechali odvézt do Parksvillu k půjčovně aut.
Plán na následující dny byl trochu se plácnout přes kapsu a na tři dny si půjčit auto a podívat se díky němu do míst, kam by se nám jinak pravděpodobně dostat nepodařilo. Výsledná částka za půjčení byla samozřejmě vyšší, než jaká byla potvrzena při telefonické rezervaci, ale alespoň jsme byli (zdánlivě) pojištěni proti případné způsobené škodě. Navíc nebyl na skladě obyčejný sedan, který jsme si objednali, takže jsme za stejnou cenu dostali masivní SUV. V interiéru velikého zánovního vozu jsem se cítil trochu nesvůj, ale následující tři dny slibovaly skvělé zážitky. Pro začátek jsme se vydali na parkoviště pod Mount Arrowsmith, jednu z nejvyšších hor v oblasti, na kterou vedla známá turistická stezka. Počasí bylo slibné a odměnou za vpravdě strmý výstup měl být daleký kruhový výhled. Přesně tak tomu také bylo. Místy opravdu strmý výšlap vyústil na holý vrchol hory, odkud se rozprostíral krásný, i když trochu podmračený výhled na všechny světové strany a část ostrova jsme měli jako na dlani. Poté, co jsme po sestupu opět sedli do auta, se celé naše putování zanedlouho octlo v nečekaných turbulencich a vůbec ve strachu, zda právě zde, pod Mount Arrowsmith, vše předčasně neskončí.
Na dny, které následovaly, nemáme nejhezčí vzpomínky a celá situace byla po nějakou dobu značně nejasná. Dovolím si zde nezacházet do příliš velkých detailů. Měli jsme menší kolizi s pujcenym vozem (které se kromě nás nikdo další nezúčastnil) a dlouho nebylo jasné, zda se námi zaplacené pojištění bude na danou událost vztahovat. Pojišťovny tu holt nejsou od toho, aby pomáhaly, ale aby vydělávaly peníze, koho by to tedy překvapovalo. Jelikož se vše docela vleklo, nebylo jasné, zda budeme muset platit a kolik a my jsme bohužel neměli nejmenší chuť pokračovat v naší cestě po ostrově, rozhodli jsme se po několika dnech tísně, úvah a přemítání k radikálnímu kroku. Vyrazíme zpět do Calgary a pokusíme se využít pracovního povolení k vydělání peněz a alespoň si na několik měsíců vyzkoušíme všední život v Kanadě. Nebyla to tak příjemná představa, jako tři měsíce cestování po západu USA, které jsme měli v plánu, ale bylo to asi nejlepší možné řešení v situaci, která hrozila velkým průserem. Po těch několik dnů jsme nadále bydleli u Phila v Bowseru, který nám poskytl úžasnou morální podporu a jsme mu za to navždy zavázáni.
Žádné komentáře:
Okomentovat