Vancouver, Seattle, Portland (říjen 2016)

Cesta autobusem z Calgary do Vancouveru trvala dobrých patnáct hodin. Nebyla z nejzábavnějších, ale dala se přežít. Cestou jsme se dozvěděli o velikých bouřích a jimi napáchaných škodách po celém západním pobřeží. Při pohledu na krásné podzimní počasí ve vnitrozemí BC se skoro nechtělo věřit, že jedeme do deště a plískanic. Přesně tak bohužel náš příjezd vypadal. Z rodinné pohody a zázemí jsme se zase octli v divokém světě mezi spoustou cizích lidí a bez samozřejmosti, kterou se nám stala střecha nad hlavou a postel. Přesně takové pocity jsme prožívali, když jsme vystupovali z autobusu na nádraží ve Vancouveru, zhruba padesát dní poté, co jsme ze stejného místa vyráželi na východ.

Ve Vancouveru jsme však zároveň měli kliku s ubytováním. Naši známí Russell a Sadie, které jsme potkali na autostopu koncem srpna, nás sice aktuálně ubytovat nemohli, ale dohodili nám ubytování u otce Sadie ve velkém starém domě ve východním Vancouveru. Na danou adresu jsme se vydali brzy po našem příjezdu, abychom tam mohli složit náš tradiční krosnový náklad. Z otce Sadie se vyklubal sotva padesátiletý chlapík s potetovanymi pažemi a se sklony mluvit jako o generaci mladší týpek. Byl to ale veliký dobrák. Ve velkém domě bydlel se svojí druhou dcerou a mladíkem Shanem. Matt byl a je velký organizátor komunitního života ve své čtvrti, založil několik úspěšných neziskovek a během svého dosavadního života pomohl desítkám dětí ze spirály chudoby a zločinu. Mnoho z jím a jeho dlouholetou partnerkou adoptovaných dětí prošlo jejich domem a mnozí žijí v domě ve stejné ulici. Za svojí práci si neříká o žádnou odměnu a bydlí v domě, ze kterého se bude muset brzy vystěhovat, protože nájemce mu nechce prodloužit smlouvu, aby mohl pozemek v čím dál lukrativnější části města výhodně zpeněžit.

Dům to byl věru starý a velmi vyžilý a měl daleko jakéhokoliv luxusu, měl však své specifické  kouzlo. Nacházel se v trendy čtvrti obklopený stejně starými (rozuměj cca sto let) domy a mnoha kavárnami a šik obchůdky. Toho času v něm také bylo dost místa, protože Mattova partnerka a matka obou dcer nedávno nastoupila na nové místo na univerzitě v Edmontonu. Byli jsme ubytováni v otlučeném, ale útulném proskleném prostoru pro hosty s výhledem na zahradu a sousedovic obývák. Matt byl výborný hostitel a společník. Hodně se vyptával, ale sám o sobě mnoho neřekl. Hodně jsme se dozvěděli až později z jiných zdrojů. Z Matta se vyklubal veleuznávaný univerzitní pedagog, autor několika knih a poměrně vlivný intelektuál. Inspirovat se můžete zde: 

www.matthern.ca

Prvního dne jsme vyrazili na průzkum opravdu jedinečného okolí, městské části běžně zvané East Van a večer jsme byli přizváni ke společné večeři. Další dva dny měly být ve znamení procházek po městě a poznávání. Dělali jsme v tomto směru, co jsme mohli, ale počasí hrálo silně proti nám. Celé dva dny víceméně propršely a tak jsme z prohlídky města buď moc neměli, nebo jsme se radši zavřeli do nějaké budovy, jako třeba do skvělého muzea antropologie v areálu UBC (University of British Columbia). I tak jsme si neodpustili procházku po pobřeží a skrze bujný a rozlehlý Stanley Park. Náš dojem z města byl počasím trochu pokažen a místa, která bychom si jinak pravděpodobně užili, působila často šedivě a ušmudlaně. Jinak má ale Vancouver své nepopiratelné kouzlo. Je obklopen horami a oceánem, je v něm spousta skvělých parků, downtown je živoucí a plný mrakodrapů a veřejná doprava je funkční. Na druhou stranu jsme právě zde poprvé viděli spoustu bídy a špíny, které se opakovaly ve všech dalších severoamerických městech, která jsme navštívili.

Druhý večer ve městě jsme byli pozváni k Russellovi a Sadie na večeři a pokec. Bydlí v pěkném opraveném domě s dalšími dvěma spolubydlícími nedaleko od místa, kde bydlí Matt. S oběma byla velká zábava a zajímavé povídání. Sadie strávila celé léto sázením stromů nedaleko Kamloops (vedle sběru ovoce jeden z nejoblíbenějších letních jobů cestovatelů i mladých Kanaďanů) a právě začínala s experimentem, během kterého chtěla celý týden utratit pouhých 18 dolarů za jídlo, což je prý průměrná částka, která zbyde nejchudším Kanaďanům na podpoře po zaplacení nájemného a dalších nezbytností. Russell strávil část léta na turné se svojí kapelou a aktuálně stále přemýšlí, kam dále směřovat svůj tvůrčí potenciál. Nakonec nás Sadie vzala do nedaleké zmrzlinárny, kde jsme si mohli vybrat z 250 příchutí a kde bylo i po desáté večerní pořádně plno.

Třetího večera (a na první výročí naší svatby) jsme zůstali u Matta a uvařili pro osazenstvo domu náš obligátní večerní pokrm, který opět sklidil úspěch. Další den ráno jsme se vydali na nádraží a v deštivém dopoledni nasedli na bus do Seattlu. Vtipný řidič s komediálními sklony nás po cestě na hranice s USA připravil na to, co nás může čekat na hraniční kontrole a ujistitl nás, že se nemáme snažit nic zatajit, že na všechno stejně přijdou. Hlavní kontrolovanou komoditou mělo být jídlo. Nakonec však vše proběhlo rychle a bez velkého vyptávání. Důslednou kontrolou prošly jen dvě instantní nudlové polévky, které jsme přiznali, ale i ty nám nakonec celníci povolili převést přes hranice. Cesta pokračovala v podmračeném a později vydatně deštivém duchu, který se naštěstí před Seattlem začal konečně rozpouštět. Do Seattlu jsme dorazili kolem čtvrté odpolední a měli jsme spoustu času před tím, než jsme se mohli uchýlit k našemu místnímu hostiteli.

V Seattlu jsme měli domluvené ubytování přes Couchsurfing. Poté, co Míša vyvěsila náš public trip na webu, se nám ozval chlapík Hassan, že by nás mohl na tři noci ubytovat, ale chtěl se s námi napřed sejít v kavárně nedaleko svého bydliště. Hassan byl noční pták a tak setkání připadlo až na desátou hodinu večerní. Do té doby jsme bloumali po setmělém městě, což jinak nemusí být špatné, ale s omezeným rozpočtem a zejména těžkými krosnami na zádech to žádná velká zábava není. Nakonec jsme se všichni tři na smluveném místě sešli a bylo to příjemné setkání. Hassan byl sympatický chlapík původem z Íránu, který vystudoval UBC ve Vancouveru a našel si job v obří centrále Microsoftu nedaleko Seattlu. Byl to docela renesanční člověk a věděl dost o Česku a co nevěděl, chtěl se dozvědět od nás. Zároveň se zajimal o kreativní psaní, rád chodil do přírody a nedávno uběhl svůj první maraton. Jeho dny byly tedy dost nabyté a spát chodil po půlnoci, z čehož pro nás plynulo, že jsme se nemohli domů vracet dříve než v deset večer. I v tuto hodinu si však s námi rád sedl do křesla a u čaje jsme rozprávěli o Česku, Íránu a všem možném.

Dny a večery jsme se snažili prožívat co nejaktivněji. Počasí nám naštěstí přálo a Seattle na nás udělal dobrý dojem. Je to bohaté město, které těží z příjmů několika masivních korporací, které zde sídlí. Nejvíce času jsme strávili v Downtownu, který je rušný, upravený, přecpaný auty a hezky kopcovitý, protože se zvedá přímo od oceánu (resp. jeho zálivu), a dále ve čtvrti Capitol Hill, kde bydlel Hassan a která je v současné době velmi trendy a platí za centrum nočního života a LGBTQ komunity ve městě. Výlet do Seattlu pak nemohl být kompletní bez historického momentu (alespoň pro mě) v podobě návštěvy pěkné a úžasně klidné čtvrti Fremont, kde sídlí firma Groundspeak, toho času provozovazel největší geocachingové hry na světě, jejímž hráčem už nějaký ten pátek jsem. Groundspeak vybudoval v budově, kde má své kanceláře, pěknou svatyni zasvěcenou tomuto koníčku, kde je také možno odlovit keš GCK25B, jednu z met tisíců geokačerů z celého světa.

Zúčastnili jsme se také moc pěkné free tour po městě, jediné v celém Seattlu, kterou nás prováděl místní chlapík Jake, který tento bussiness model okoukal v Evropě při cestě kolem světa, kterou před pár lety podnikl s manželkou. Jaká to podobnost. Jedním z vrcholů (a to doslova) našeho pobytu pak byl výhled ze 73. patra mrakodrapu Columbia Centre. I v Seattlu, jehož bohatství zde vidíte na každém rohu, jsme však bohužel míjeli stovky lidí bez domova spících na ulici.

Seattle nabízí tolik lákadel, že dva dny, které nám zbývaly na jeho průzkum, zdaleka nestačily, ale nedalo se nic dělat, čas kvapil a další zážitky čekaly. Ranním autobusem jsme se posunuli do další štace, města Portland ve státě Oregon. Našemu příjezdu bohužel předcházela dlouhá nejitota, jelikož jsme nevěděli, kde budeme bydlet, a shánění Couchsurferů v Portlandu se ukázalo jako mimořádně tuhý oříšek. Našeho zachránce jsme ulovili doslova za pět minut dvanáct a tak jsme si náš pobyt ve městě, o jehož návštěvě jsem léta snil, mohli užít naplno. Ubytováni jsme byli u Johna, jen o pár let staršího chlapíka, než jsme my, který se živí jako řidič školního autobusu, ale za sebou má už i kariéru v armádě, nasazení v Afghánistánu a nepovedený vztah, ze kterého vzešel toho času pětiletý synek Max, kterého jsme měli tu čest poznat, protože jsme k Johnovi dorazili zrovna na víkend. John sdílel domácnost se svým bratrem Stevem, další dobrou duší, se kterým také v minulosti procestoval něco málo Evropy a USA. Nejsem si jist, zda jsem někdy viděl takto výlučně mužskou domácnost, která by tak dobře fungovala. Oba měli rádi cestování a deskové hry a John byl dychtivý do každé debaty o cizích jazycích, politice a jídle. Měli jsme možnost ochutnat některé americké "speciality" (kupř. sýrový toast namáčený v rajčatové polévce - moc dobrý :) a na oplátku jsem si konečně splnil sen a připravil našim hostitelům pravý český smažený sýr. Společně jsme si zahráli výtečný Splendor, hru, kterou jsme několik měsíců před naší cestou doma mastili dost často (Steve nás totálně deklasoval) a Mysterium, které pro nás bylo nové a patrně se po něm po návratu budeme rozhlížet. V neděli nás a Maxe Steve vzal na výlet ke krásným vodopádům, kde bylo více asijských turistů než na Karlštejně, ale zato byly opravdu spektakulární.

Portland na mě udělal dojem. První věc - veřejná doprava fungovala, byla přehledná, jezdila často a pravidelně a nebyla bláznivě drahá (neomezené celodenní ježdění za pět dolarů). V porovnání s takovým Calgary opravdu nebe a dudy. Druhá věc - cyklisté. Portland se mi sice nezdál cyklisticky nejpřívětivější (zde bych paradoxně mohl opět uvést Calgary, ale tentokrát jako dobrý příklad), ale hodně lidí jezdilo a fungovalo to dobře. Třetí věc - minipivovary. Nemám před sebou statistiky, ale Portland má pravděpodobně nejhustší "zapivovaření" na kilometr čtvereční na celém světě. A dále - relativně snesitelná automobilová doprava, krásné přírodní okolí města, originální obchody a obchůdky (včetně jednoho z největších knihkupectví na světě - opravdu stojí za vidění), krásné sobotní farmářské trhy a stovky food trucků po celém městě s nepřebernou nabídkou jídel z celého světa. Chodit a jezdit po Portlandu nám prostě činilo potěšení. Ale i zde jsme samozřejmě viděli davy bezdomovců a bezprizorních žebrajících lidí. Sláva Portlandu (John nám tvrdil, že každým dnem se do města přistěhuje stovka nových obyvatel) má však i svou odvrácenou tvář. Za rozvoj módních hipsterských částí města platí cenu černošská komunita, která je prý z města ekonomickým nátlakem soustavně vytlačována. Alespoň to tvrdí Matt, náš vancouverský hostitel, ve své nejnovější knize What a City Is For: Remaking the Politics of Displacement. Návštěvou Portlandu skončil náš městský trojboj a bylo na čase vydat se zase do přírody a na autostop.

Milé vzpomínky na Calgary (září/říjen 2016)

Fotografie z našeho pobývání v Calgary a výletů do hor zde:

https://goo.gl/photos/bekhezFGtujoY27a6

 
Při naší náročné a trochu posmutnělé cestě do Calgary se nám podařilo domluvit si ubytování a stravu výměnou za práci v domácnosti a na zahradě u rodiny bydlící v docela hezké části města v bývalé vojenské čtvrti zvané Garrison Woods. Vojenskou minulost dnes připomíná již jen její název, názvy ulic pojmenované podle bitev první světové války, kterých se účastnila kanadská armáda, a velké vojenské muzeum. Když jsme velkou oklikou v krásném slunečném ránu dorazili na uvedenou adresu, zprvu jsme se nemohli dozvonit a zachránila nás až Eileen, maminka naší hostitelky Cary a babička skoro rok starých dvojčat, holčiček Clare a Avery. Pustila nás dovnitř a došlo na první seznamování s rodinou, domem a prací, která na nás čekala. Stranou prozatím zůstala otázka délky našeho pobytu, neboť sami jsme v tom zatím neměli jasno a druhá strana se nevyptávala. Naše situace stran události s autem byla zatím stále nejasná a náš plán počítal s tím, že se pokusíme sehnat si v Calgary práci a později i bydlení minimálně do konce roku. Pobyt u rodiny nám měl k tomu poskytnout čas, než se takříkajíc postavíme na vlastní nohy. To jsme ovšem teprve začínali tušit, že aktuální ekonomická situace v Albertě byla nejhorší za poslední dekády a nezaměstnanost dosahovala historických hodnot.

Shánění práce tvořilo část mojí denní rutiny. Rozhodně jsem se ale nesnažil na sto procent a byl jsem také docela vybíravý. Zúčastnil jsem se pár pohovorů, ale nabídka na zaměstnání z toho nevzešla. Zato práce v domácnosti a na zahradě bylo dost, i když občas jsme si o ni museli říkat. Cara, Eileen i Randy byli toho názoru, že bychom se neměli příliš přetěžovat a měli bychom si náš pobyt v Calgary taky náležitě užít, k čemuž nám ochotně poskytovali mnohé tipy a rady na místa, kam zajít. Přesto jsme se ani pracovně nenudili. Mezi naše úkoly patřila pravidelná příprava večeře, což jsme si užívali a snad jsme se i něco přiučili. Cara s Randym měli dost nabitý program. Cara pracovala full-time a Randy měl sice volnější režim ve své práci na univerzitě a často zůstával doma s dvojčaty, ale ocenil možnost hodit domácnost za hlavu a věnovat se velkému grantu, který s kolegy podávali. Když se večer sešli doma, strávili vždy pár hodin krmením, mytím a uspáváním holčiček, takže už jim nezabýval čas na nic dalšího. Kromě vaření, které je zbavilo nutnosti jíst polotovary (i když oba jinak byli skvělí kuchaři, jak nám párkrát předvedli), jsme se jim snažili pomoci s běžnou údržbou a úklidem domácnosti, s hlídáním dětí (Míši specializace) a se zahradou (což padlo z větší části na mě). Cara byla nešťastná, že její zahrádka, které v minulosti věnovala mnoho času a energie, nyní ležela ladem a byla značně zanedbaná, protože neměla čas se jí věnovat. Abychom dali nastalou džungli do kupy, bylo potřeba hodně hodin pletí, kopání, řezání, kácení, přesazování, přehazování, rozhazování a kdo ví co ještě. Počasí bylo ponejvíce přívětivé a práce to byla v zásadě příjemná. Díky velmi liberálnímu přístupu našich hostitelů a pravidelnému přísunu Coca-Coly a dalších laskomin, byla vlastně veškerá práce potěšením. Pohled na zahradu na konci našeho pobytu mě naplnoval příjemným pocitem, že se podařilo něco dobrého pro potěšení někoho, kdo o to opravdu stojí.

Cara byla vystudovaná právnička a pracovala jako poradkyně na místním soudě. Randy byl vystudovaný geolog, ale vedle práce na univerzitě měl ještě jednoho velkého koníčka, kterého se mu šťastně podařilo přetavit v práci, a to byl jakýkoliv pobyt a pohyb v horách. Nepravidelně proto pracoval jako horský vůdce pro firmu sídlící v nedalekém Canmore. Z toho pro nás plynula značná výhoda, protože Randy nás během našeho pobytu v Calgary párkrát vzal do hor, kde nás vypustil, a zatímco on se věnoval svým klientům, my jsme konečně alespoň maličko mohli poznat krásy slavných Canadian Rockies. Zejména výstup na Mt. Lady MacDonald, kde jsme se již počátkem září museli potýkat s prvními vrstvami sněhu, a výlet k Chester Lake a Three Lakes Valley patřily k nezapomenutelným zážitkům.

Dům našich hostitelů byl doslova přeplněn předměty a potřebami pro pobyt v přírodě. K našemu štěstí mezi ně patřila i dvě postarší kola, která sice zpočátku nebyla pojízdná, ale po mém zásahu jsme si z nich udělali efektivní prostředek nejen k výletům do městské zeleně, ale také k dopravě po městě. Začali jsme tak obrážet různé akce, namátkou prohlídku kovbojskeho svatostánku Calgary Stampede (kdo nezná, nechť se poučí třeba zde: https://en.m.wikipedia.org/wiki/Calgary_Stampede), prohlídku největší kanadské craft brewery Big Rock (http://bigrockbeer.com/) s vydatnou ochutnávkou a často jsme se jen tak poflakovali po downtownu, kde se stále něco dělo (kupříkladu se zde zhmotnila moje noční můra a byl jsem zcela nedobrovolně vybrán jako "dobrovolný" pomocník pouliční performerky při její show). V blízkosti našeho bydliště pak byla výtečná zmrzlinárna s desítkami druhů zmrzliny a obrovskými kopečky.

Dále jsme navštívili výtečné vojenské muzeum, které se nacházelo asi pět minut chůze od našeho bydliště, chodili jsme do kina (doporučuji americký film Hell Or High Water, nevím, zda šel do českých kin, či nikoliv) a Eileen s námi strávila prakticky celý den v komerčním, ale do detailu propracovaném Heritage Parku (http://www.heritagepark.ca/), který se rozkládá na ploše mnoha hektarů a umožňuje se projít desítkami interiérů domů, obchodů, škol, policejních stanic atd. z doby, kdy Kanada byla mladá (tedy zhruba 150-100 let nazad). Důraz na detail byl v tomto muzeu pod střechou i pod širým nebem obdivuhodný. Prošmejdili jsme, co se dalo a ještě se povozili v parním vlaku a na sto let starém ruském kole. I když celá tato atrakce může na první pohled vypadat poněkud lacině, není tomu tak a jednoznačně stojí za návštěvu.

Obzvláště zábavnou a veskrze kanadskou kratochvílí byl pak curling. K němu jsme se dostali díky CSerovi Chrisovi, asi nejaktivnějšímu členu komunity ve městě. Chris nabízel přes veřejnou CS událost komukoliv, kdo měl zájem, zcela bezplatné a bezpodmínečné zaškolení do základů hry a hraní samotné. Platit jsme museli jen rozumný poplatek provozovateli haly. Chris byl nejen organizátorem CS sešlostí a vydatným hostitelem a zasloužilým cestovatelem s třemi stovkami referencí z celého světa, ale také velkým sympaťákem a vtipným společníkem. Na první lekci curlingu jsme se naučili základy postavení, odrazu a vrhání kamenů a hned jsme se pustili do hry. Očekával jsem, že celý proces bude vyžadovat více tréninku a píle. V následujících návštěvách haly jsme si docela pěkně zahráli, ale na druhou stranu jsem nepozoroval výrazné zlepšení. Naučit se vrhat kameny jakž takž do cílových kruhů se dá docela rychle, ale vypilovat techniku, aby kámen jel přesně tam, kam je třeba a požadovanou rychlostí, chce přeci jenom více tréninku. V Kanadě by to problém nebyl. Curlingovou halu jsme během našeho pobytu viděli téměř v každém několikatisícovém městě. U nás je situace o poznání tristnější. Přitom je to taková zábava.

Během naší první hry jsme se seznámili také s prvním Čechem, kterého jsme potkali po několika měsících strávených v Kanadě. Kryštof byl Chrisovým kamarádem a ten jej také přivedli ke curlingu, kterému se začal věnovat. V Calgary byl již druhým rokem a návrat do Čech neplánoval. Kromě curlingu nas Chris vytáhl ještě za město na minigolf, můj další oblíbený "sport". Na Chrisovu domácí párty, na kterou se mu nahlásilo na padesát lidí, jsme se však neodvážili.

Vřelé přijetí od celé rodiny se mezitím změnilo takřka v naše přijetí do rodiny. Sami jsme neměli jasno, jak dlouho v Calgary zůstaneme, hledání práce bylo zdlouhavé a dlouho jsme čekali, jak se vyvrbí událost s poničeným autem. Cara s Randym po nedlouhé době přišli s nabídkou, že pokud nám to vyhovuje, můžeme u nich bydlet až někdy do prosince. Tohoto vyjádření důvěry jsme si velmi považovali, i když jsme doufali, že pokud v Calgary zůstaneme, tak se dokážeme postavit na vlastní nohy. Poté už snad ani nebylo divu, že když se koncem září celá rodina chystala na týdenní cestu do Ontaria za Randyho příbuzenstvem, celý dům i s kralikem Theodorem nám svěřila do opatrování. Ihned po jejich návratu jsme se podíleli na přípravě i průběhu oslavy prvních narozenin dvojčat Claire a Avery, na které se ukázaly desítky příbuzných, známých a kamarádů a Cara objednala tuny vynikajících cupcaků, na které naše chuťové buňky a žaludky hned tak nezapomenou. Totéž se dá říci o oslavě díkůvzdání (které Kanaďané slaví asi o měsíc a půl dříve než Američané), na kterou jsme byli pozváni k Eileen domů, a kde jsme poznali další členy Cařiny rodiny. Podával se samozřejmě krocan s tunami zeleniny a brambor a jako zákusek vynikající perník s hruškami. Cara s Eileen nám sice neustále říkali s jakou radostí a samozřejmostí nás vzali mezi sebe, ale já to považuji za mimořádné privilegium a jedinečný zážitek, i když rodinná setkání mívají, věřte nebo ne, za oceánem velmi podobný průběh jako u nás doma :)

Společně jsme pak po večerech sledovali první dvě americké prezidentské debaty, dělali si legraci s Donalda Trumpa, bojovali s myškami, které se během našeho pobytu objevili v naší sklepní místnosti a postupně se rozšířili i do přízemí, zabavovali holčičky a vůbec sdíleli mnoho radostí i strastí, které s sebou nese soužití s dvěma občas pěkně uřvanýma dětma. Soundtrackem našeho zhruba šestitýdenního pobytu v Calgary se jednoznačně stala tato vtipná píseň, kterou Randy skoro s železnou pravidelností pouštěl holčičkám (nebo sobě, kdo ví), když je přebaloval. Zpočátku jsme jí považovali za velmi divnou, až nepatřičnou, ale postupně jsme jí přišli natolik na chuť, že jsme si jí začali sami pouštět. Tak si jí taky užijte :

Mezi vším tímto veselením se počalo ukazovat, že neklidná situace, kterou jsme si způsobili na ostrově s půjčeným autem, se postupně začala uklidňovat a my jsme mohli naše plány opět začít měnit, respektive navrátit je do jejich původní podoby. Náš původní cestovatelský plán počítal s dvěma měsíci na západě USA a měsícem na Havaji. Značné zdržení, které jsme nabrali pobytem v Calgary, jsme pochopitelně museli zaplatit zkrácením pobytu na západě USA, ale letenky na Havaj, které jsme již měli dlouho koupené, jsme chtěli využít. Postupně jsme se tedy s našimi milými hostiteli domluvili na datu ukončení naší spolupráce a začali střádat plány na tři týdny, které nám zbývaly do odletu za teplem. Západní pobřeží jsme se nakonec rozhodli smrsknout na návštěvu poslední kanadské štace - Vancouveru a pak na cestu do Seattlu, Portlandu a odtud po pobřeží Oregonu a severní Kalifornie pokud možno stopem do San Francisca, odkud jsme měli letět na havajské ostrovy. Loučení s nesmírně milými a dobrými lidmi, se kterými jsme sdíleli domácnost během našeho pobytu v Calgary, bylo téměř bolestivé. Na druhou stranu jsme ale byli rádi, že naše cesta se konečně může pohnout z Kanady dále a počasí v Calgary na začátku října dávalo tušit, že je nejvyšší čas vydat se daleko na jih.