Fotografie z našeho pobývání v Calgary a výletů do hor zde:
Při naší náročné a trochu posmutnělé cestě do Calgary se nám podařilo domluvit si ubytování a stravu výměnou za práci v domácnosti a na zahradě u rodiny bydlící v docela hezké části města v bývalé vojenské čtvrti zvané Garrison Woods. Vojenskou minulost dnes připomíná již jen její název, názvy ulic pojmenované podle bitev první světové války, kterých se účastnila kanadská armáda, a velké vojenské muzeum. Když jsme velkou oklikou v krásném slunečném ránu dorazili na uvedenou adresu, zprvu jsme se nemohli dozvonit a zachránila nás až Eileen, maminka naší hostitelky Cary a babička skoro rok starých dvojčat, holčiček Clare a Avery. Pustila nás dovnitř a došlo na první seznamování s rodinou, domem a prací, která na nás čekala. Stranou prozatím zůstala otázka délky našeho pobytu, neboť sami jsme v tom zatím neměli jasno a druhá strana se nevyptávala. Naše situace stran události s autem byla zatím stále nejasná a náš plán počítal s tím, že se pokusíme sehnat si v Calgary práci a později i bydlení minimálně do konce roku. Pobyt u rodiny nám měl k tomu poskytnout čas, než se takříkajíc postavíme na vlastní nohy. To jsme ovšem teprve začínali tušit, že aktuální ekonomická situace v Albertě byla nejhorší za poslední dekády a nezaměstnanost dosahovala historických hodnot.
Shánění práce tvořilo část mojí denní rutiny. Rozhodně jsem se ale nesnažil na sto procent a byl jsem také docela vybíravý. Zúčastnil jsem se pár pohovorů, ale nabídka na zaměstnání z toho nevzešla. Zato práce v domácnosti a na zahradě bylo dost, i když občas jsme si o ni museli říkat. Cara, Eileen i Randy byli toho názoru, že bychom se neměli příliš přetěžovat a měli bychom si náš pobyt v Calgary taky náležitě užít, k čemuž nám ochotně poskytovali mnohé tipy a rady na místa, kam zajít. Přesto jsme se ani pracovně nenudili. Mezi naše úkoly patřila pravidelná příprava večeře, což jsme si užívali a snad jsme se i něco přiučili. Cara s Randym měli dost nabitý program. Cara pracovala full-time a Randy měl sice volnější režim ve své práci na univerzitě a často zůstával doma s dvojčaty, ale ocenil možnost hodit domácnost za hlavu a věnovat se velkému grantu, který s kolegy podávali. Když se večer sešli doma, strávili vždy pár hodin krmením, mytím a uspáváním holčiček, takže už jim nezabýval čas na nic dalšího. Kromě vaření, které je zbavilo nutnosti jíst polotovary (i když oba jinak byli skvělí kuchaři, jak nám párkrát předvedli), jsme se jim snažili pomoci s běžnou údržbou a úklidem domácnosti, s hlídáním dětí (Míši specializace) a se zahradou (což padlo z větší části na mě). Cara byla nešťastná, že její zahrádka, které v minulosti věnovala mnoho času a energie, nyní ležela ladem a byla značně zanedbaná, protože neměla čas se jí věnovat. Abychom dali nastalou džungli do kupy, bylo potřeba hodně hodin pletí, kopání, řezání, kácení, přesazování, přehazování, rozhazování a kdo ví co ještě. Počasí bylo ponejvíce přívětivé a práce to byla v zásadě příjemná. Díky velmi liberálnímu přístupu našich hostitelů a pravidelnému přísunu Coca-Coly a dalších laskomin, byla vlastně veškerá práce potěšením. Pohled na zahradu na konci našeho pobytu mě naplnoval příjemným pocitem, že se podařilo něco dobrého pro potěšení někoho, kdo o to opravdu stojí.
Cara byla vystudovaná právnička a pracovala jako poradkyně na místním soudě. Randy byl vystudovaný geolog, ale vedle práce na univerzitě měl ještě jednoho velkého koníčka, kterého se mu šťastně podařilo přetavit v práci, a to byl jakýkoliv pobyt a pohyb v horách. Nepravidelně proto pracoval jako horský vůdce pro firmu sídlící v nedalekém Canmore. Z toho pro nás plynula značná výhoda, protože Randy nás během našeho pobytu v Calgary párkrát vzal do hor, kde nás vypustil, a zatímco on se věnoval svým klientům, my jsme konečně alespoň maličko mohli poznat krásy slavných Canadian Rockies. Zejména výstup na Mt. Lady MacDonald, kde jsme se již počátkem září museli potýkat s prvními vrstvami sněhu, a výlet k Chester Lake a Three Lakes Valley patřily k nezapomenutelným zážitkům.
Dům našich hostitelů byl doslova přeplněn předměty a potřebami pro pobyt v přírodě. K našemu štěstí mezi ně patřila i dvě postarší kola, která sice zpočátku nebyla pojízdná, ale po mém zásahu jsme si z nich udělali efektivní prostředek nejen k výletům do městské zeleně, ale také k dopravě po městě. Začali jsme tak obrážet různé akce, namátkou prohlídku kovbojskeho svatostánku Calgary Stampede (kdo nezná, nechť se poučí třeba zde: https://en.m.wikipedia.org/wiki/Calgary_Stampede), prohlídku největší kanadské craft brewery Big Rock (http://bigrockbeer.com/) s vydatnou ochutnávkou a často jsme se jen tak poflakovali po downtownu, kde se stále něco dělo (kupříkladu se zde zhmotnila moje noční můra a byl jsem zcela nedobrovolně vybrán jako "dobrovolný" pomocník pouliční performerky při její show). V blízkosti našeho bydliště pak byla výtečná zmrzlinárna s desítkami druhů zmrzliny a obrovskými kopečky.
Dále jsme navštívili výtečné vojenské muzeum, které se nacházelo asi pět minut chůze od našeho bydliště, chodili jsme do kina (doporučuji americký film Hell Or High Water, nevím, zda šel do českých kin, či nikoliv) a Eileen s námi strávila prakticky celý den v komerčním, ale do detailu propracovaném Heritage Parku (http://www.heritagepark.ca/), který se rozkládá na ploše mnoha hektarů a umožňuje se projít desítkami interiérů domů, obchodů, škol, policejních stanic atd. z doby, kdy Kanada byla mladá (tedy zhruba 150-100 let nazad). Důraz na detail byl v tomto muzeu pod střechou i pod širým nebem obdivuhodný. Prošmejdili jsme, co se dalo a ještě se povozili v parním vlaku a na sto let starém ruském kole. I když celá tato atrakce může na první pohled vypadat poněkud lacině, není tomu tak a jednoznačně stojí za návštěvu.
Obzvláště zábavnou a veskrze kanadskou kratochvílí byl pak curling. K němu jsme se dostali díky CSerovi Chrisovi, asi nejaktivnějšímu členu komunity ve městě. Chris nabízel přes veřejnou CS událost komukoliv, kdo měl zájem, zcela bezplatné a bezpodmínečné zaškolení do základů hry a hraní samotné. Platit jsme museli jen rozumný poplatek provozovateli haly. Chris byl nejen organizátorem CS sešlostí a vydatným hostitelem a zasloužilým cestovatelem s třemi stovkami referencí z celého světa, ale také velkým sympaťákem a vtipným společníkem. Na první lekci curlingu jsme se naučili základy postavení, odrazu a vrhání kamenů a hned jsme se pustili do hry. Očekával jsem, že celý proces bude vyžadovat více tréninku a píle. V následujících návštěvách haly jsme si docela pěkně zahráli, ale na druhou stranu jsem nepozoroval výrazné zlepšení. Naučit se vrhat kameny jakž takž do cílových kruhů se dá docela rychle, ale vypilovat techniku, aby kámen jel přesně tam, kam je třeba a požadovanou rychlostí, chce přeci jenom více tréninku. V Kanadě by to problém nebyl. Curlingovou halu jsme během našeho pobytu viděli téměř v každém několikatisícovém městě. U nás je situace o poznání tristnější. Přitom je to taková zábava.
Během naší první hry jsme se seznámili také s prvním Čechem, kterého jsme potkali po několika měsících strávených v Kanadě. Kryštof byl Chrisovým kamarádem a ten jej také přivedli ke curlingu, kterému se začal věnovat. V Calgary byl již druhým rokem a návrat do Čech neplánoval. Kromě curlingu nas Chris vytáhl ještě za město na minigolf, můj další oblíbený "sport". Na Chrisovu domácí párty, na kterou se mu nahlásilo na padesát lidí, jsme se však neodvážili.
Vřelé přijetí od celé rodiny se mezitím změnilo takřka v naše přijetí do rodiny. Sami jsme neměli jasno, jak dlouho v Calgary zůstaneme, hledání práce bylo zdlouhavé a dlouho jsme čekali, jak se vyvrbí událost s poničeným autem. Cara s Randym po nedlouhé době přišli s nabídkou, že pokud nám to vyhovuje, můžeme u nich bydlet až někdy do prosince. Tohoto vyjádření důvěry jsme si velmi považovali, i když jsme doufali, že pokud v Calgary zůstaneme, tak se dokážeme postavit na vlastní nohy. Poté už snad ani nebylo divu, že když se koncem září celá rodina chystala na týdenní cestu do Ontaria za Randyho příbuzenstvem, celý dům i s kralikem Theodorem nám svěřila do opatrování. Ihned po jejich návratu jsme se podíleli na přípravě i průběhu oslavy prvních narozenin dvojčat Claire a Avery, na které se ukázaly desítky příbuzných, známých a kamarádů a Cara objednala tuny vynikajících cupcaků, na které naše chuťové buňky a žaludky hned tak nezapomenou. Totéž se dá říci o oslavě díkůvzdání (které Kanaďané slaví asi o měsíc a půl dříve než Američané), na kterou jsme byli pozváni k Eileen domů, a kde jsme poznali další členy Cařiny rodiny. Podával se samozřejmě krocan s tunami zeleniny a brambor a jako zákusek vynikající perník s hruškami. Cara s Eileen nám sice neustále říkali s jakou radostí a samozřejmostí nás vzali mezi sebe, ale já to považuji za mimořádné privilegium a jedinečný zážitek, i když rodinná setkání mívají, věřte nebo ne, za oceánem velmi podobný průběh jako u nás doma :)
Společně jsme pak po večerech sledovali první dvě americké prezidentské debaty, dělali si legraci s Donalda Trumpa, bojovali s myškami, které se během našeho pobytu objevili v naší sklepní místnosti a postupně se rozšířili i do přízemí, zabavovali holčičky a vůbec sdíleli mnoho radostí i strastí, které s sebou nese soužití s dvěma občas pěkně uřvanýma dětma. Soundtrackem našeho zhruba šestitýdenního pobytu v Calgary se jednoznačně stala tato vtipná píseň, kterou Randy skoro s železnou pravidelností pouštěl holčičkám (nebo sobě, kdo ví), když je přebaloval. Zpočátku jsme jí považovali za velmi divnou, až nepatřičnou, ale postupně jsme jí přišli natolik na chuť, že jsme si jí začali sami pouštět. Tak si jí taky užijte :
Mezi vším tímto veselením se počalo ukazovat, že neklidná situace, kterou jsme si způsobili na ostrově s půjčeným autem, se postupně začala uklidňovat a my jsme mohli naše plány opět začít měnit, respektive navrátit je do jejich původní podoby. Náš původní cestovatelský plán počítal s dvěma měsíci na západě USA a měsícem na Havaji. Značné zdržení, které jsme nabrali pobytem v Calgary, jsme pochopitelně museli zaplatit zkrácením pobytu na západě USA, ale letenky na Havaj, které jsme již měli dlouho koupené, jsme chtěli využít. Postupně jsme se tedy s našimi milými hostiteli domluvili na datu ukončení naší spolupráce a začali střádat plány na tři týdny, které nám zbývaly do odletu za teplem. Západní pobřeží jsme se nakonec rozhodli smrsknout na návštěvu poslední kanadské štace - Vancouveru a pak na cestu do Seattlu, Portlandu a odtud po pobřeží Oregonu a severní Kalifornie pokud možno stopem do San Francisca, odkud jsme měli letět na havajské ostrovy. Loučení s nesmírně milými a dobrými lidmi, se kterými jsme sdíleli domácnost během našeho pobytu v Calgary, bylo téměř bolestivé. Na druhou stranu jsme ale byli rádi, že naše cesta se konečně může pohnout z Kanady dále a počasí v Calgary na začátku října dávalo tušit, že je nejvyšší čas vydat se daleko na jih.
Žádné komentáře:
Okomentovat