V přístavišti v Manly na nás již čekali Honza s Verčou. Jen co jsme vystoupili z lodi, už jsme byli ozdobeni nezbytnou "santovskou" čepičkou a po cestě do jejich bytu jsme byli zasvěceni do života v této "cool" části města Sydney. Christmas Eve v Austrálii vypadal docela jinak, než jak jej známe z Česka. Pěší třída v Manly byla plná lidí, zejména mladých, z nichž mnozí měli již dost vypito a kolem vládla veselá a bujará nálada. Něco, co bych očekával spíše o silvestrovské noci. Po více než půl hodince cesty po pěší zóně, podél oceánu a pak trochu do kopečka jsme dorazili do útulného bytu, kde Honza s Veronikou žijí již nějaký ten pátek. Do Austrálie se vydali zhruba deset měsíců před naším vánočním příjezdem a za tu dobu toho stihli už požehnaně - bydlet na několika místech, chodit do školy, najít si práci, učit se se surfovat, vyrazit na výlet do Queenslandu s příbuznými z Česka, srazit na výletě autem klokana, vrátit se na otočku do Česka, potkat jedovaté hady a pavouky a vůbec se na australský život hezky adaptovat. Jejich pomoc a rady pro nás byly nedocenitelné.
Po příchodu do bytu a nezbytné rychlé sprše na nás nečekalo nic menšího než štědrovečerní tabule s několika chody připravenými jako kombinace české a australské kuchyně. Jedli, pili a povídali jsme až do brzkých ranních hodin. Naše první hodiny v Sydney byly ve znamení pohody, radosti a dobré nálady. Tak nějak by to asi mělo o Vánocích být.
Následující dny jsme trávili zejména v Manly a okolí. Protože jak Honza, tak Veronika měli přes Vánoce studijní i pracovní volno, podnikli jsme společně několik výprav po okolí. Hned druhého dne jsme po celém Manly byli svědky australského Christmas Day s tisícovkami Australanů piknikujících na plážích, v parcích a vůbec na každém volném kousku země. Celá pobřežní promenáda voněla grilovaným masem a pivo teklo do hrdel proudem. Však byl také horký a bezmračný letní den. Téhož dne jsme pozorovali ze skály nad oceánem delfíny skotačící na hladině a samozřejmě jsme se také šli schladit do vln Tichého oceánu.
V dalších dnech, když nápor lidí na hlavní pláži v Manly trochu polevil, jsme si na prknech vypůjčených od našich hostitelů konečně vyzkoušeli, jací by z nás byli surfaři. Byla to větší zábava, než jsem čekal, ale také stejně velká dřina.
V týchž dnech jsme s Míšou vyrazili do multikina v nejnepřehlednějším nákupním centru, jaké jsem kdy viděl, na La La Land. Aby nás ale městské radovánky a flákání moc nerozmazlily, přichystali jsme si ve čtyřech na poslední dny roku 2016 výpravu do divočiny, konkrétně do národního parku Blue Mountains. Vyrazili jsme poctivě po Česku na těžko se stany, spacáky a zásobami jídla na čtyři dny. Trajektem, metrem a vlakem jsme se dopravili do Katoomby, kde nás na oblíbené vyhlídkové plošině s krásnými pohledy na protější kopce, na které jsme se právě chystali, přivítaly nekonečné zástupy výletníků valících se ze zájezdových autobusů. Nějakou dobu trvalo, než jsme se prodrali zástupy těl na nejrušnějších stezkách v okolí Katoomby a ponořili se do bushe, kde počty lidí značně prořídly.
Sešli jsme po Golden Stairs, strmých schodech vytesaných ve skále, na stezku, která nás vedla krásným lesem plným kapradin-stromů až na skalní vyhlídku zvanou Ruined Castle. Odtud jsme dále po stezce pokračovali na úpatí majestátní Mount Solitary, na jejíž vrchol vedl nejnáročnější výstup prvního dne. Po skalách, štěrku a kořenech jsme se nakonec vydrápali na vrchol stolové hory Mount Solitary, kde se ve stínu stromů nacházelo několik krásných míst na stanování. Nebylo co řešit. Měli jsme za sebou krásný a fyzicky náročný den a všichni jsme se těšili na zasloužený odpočinek. Problém byl, že nám docházela voda. Ve snaze zachránit situaci jsme se s Honzou vydali k místu, kde měl podle jistých indicií téct či pramenit potok, zatímco dívky stavěly stany. Vody jsme se však nedočkali. Našli jsme pouze jednu nehezkou louži, několik dalších turistů chystajících si večeři a jednu krásnou vyhlídku. Do tábora jsme se tedy vrátili s prázdnou a s tím, že večeři, snídani i prvních několik hodin následující etapy budeme muset zvládnout s velmi omezenými zásobami tekutin. Nebylo příliš na výběr. Po večeři jsme se rozhodli žízeň radši zaspat.
Ráno jsme se pokusili vyrazit zavčas, abychom unikli vedru a abychom se co nejdříve dostali k řece, kde jsme se chtěli napojit a pravděpodobně i ubytovat. Stezka pokračovala buší po vrcholu stolové hory s občasnými výhledy na okolní kopce a lesy a byla doprovázena nekonečnými roji těch nejdrzejších a nejotravnějších much, jaké jsme kdy zažili.
Po asi dvou hodinách pochodu nás čekal sestup, podle dostupných informací podobně strmý jako výstup předchozího dne. Ještě před nejprudším úsekem jsme spočinuli na krásné vyhlídce, odkud jsme viděli údolí, do něhož jsme měli namířeno.
Sestup, který následoval, si nikdo z nás příliš neužíval, ale dolů jsme se nakonec dostali a dokonce dorazili k rozcestníku, který nás jasně navedl správným směrem - do pěkného tábořiště u Kedumba River. Co měl být jednoduchý závěr poměrně krátké druhé etapy, bylo na chvíli bloudění lesem poté, co jsme zcela ztratili trasu. Naštěstí jsme však nezpanikařili a díky gps se skrze les dostali na cestu a po cestě na ještě širší cestu, která nás za necelou hodinu dovedla k tomu, po čem jsme nejvíce toužili - k vodě. Kedumba River byla krásná široká a tak akorát hluboká řeka, která si razila cestu ze skal pod Katoombou do velké nádrže na pitnou vodu dále na jihu. Pít přímo z řeky jsme se rozhodně neodvažovali, zato náš osvědčený kamarád - vodní filtr Sawyer Mini - si užil až až. Litry a litry vody jsme cedili jeho a posléze naším hrdlem, dokud naše žízeň nepolevila. Byly to skvělé časy. Řeka měla příjemnou teplotu a malý splav, pod kterým se v jakési tůňce krásně odpočívalo. O sto metrů dál bylo prostorné tábořiště s travnatými místy na stany, stoly a ohništi s grilem. Suchého dřeva bylo v okolí více než dostatek. Scenérii doplňovaly strmé okolní kopce a stáda klokanů.
Bylo třeba vymyslet plán na další den. Jedna z možností byla nechat věci v tábořišti a vydat se ke zmíněné přehradě. To už jsme však tušili, tak se jedná o nádrž zásobující Sydney pitnou vodou. Vydali jsme se ještě téhož dne s Honzou na průzkum a nikoliv překvapivě zjistili, že kus za tábořištěm začíná zakázaná zóna. Pokuta za její překročení byla vysoká. Rozhodli jsme se neriskovat a místo toho si dát další den na pohodu a pomalu se sunout směrem na Wentworth Falls, odkud jsme o dva dny později měli jet zpět do města. Večer téhož dne jsme si v tábořišti užili bohatou večeři (zejména Honza vytahoval ze své krosny další a další neočekávané poklady) a poté, co se hejna much stala opravdu nesnesitelnými, jsme zalezli do stanů. V noci se spustil menší déšť a ráno bylo pod mrakem, což byla velmi vítaná změna.
Vyrazili jsme vzhůru do kopce po požární cestě a s několika hezkými výhledy jsme brzy odpoledne dorazili na hranici národního parku, který jsme tímto opustili. Začali jsme se ohlížet po vhodném místě na strávení zbytku odpoledne a noci. Výběr nebyl příliš rozmanitý a nakonec jsme vzali za vděk štěrkovým pláckem, který našli Verča s Honzou. Nebyl to velký luxus a všude kolem byla kvanta mé noční můry - mravenců - ale bylo to dobré odlehlé místo s krásným výhledem. Zbytek odpoledne jsme pařili Canastu a navečer jsme se modlili, aby nepřišla bouřka, kterou jsme nepříliš daleko od nás zřetelně viděli a slyšeli, a která by nás patrně spláchla z povrchu zemského.
Nic z toho se naštěstí nevyplnilo a silvestrovské ráno bylo slunečné a teplé. Snad až příliš. Slunce, ukrutné horko a pot jsou tím nejvýraznějším, co si z téhož rána vybavuji. Pokračovali jsme dále po cestě a později již po silnici až do Wentworth Falls, kde si na nás Verča s Honzou přichystali to nejlepší na konec - překrásné vodopády, dechberoucí výhledy a stezky vytesané ve skále. Dopřáli jsme si dokonalou koupel pod desítky metrů vysokým vodopádem následovanou svačinkou a dokonce jedním lahvovým pivem (které jsme našli po cestě). Naprostá idyla.
Cestou ve vlaku jsme opět mastili Canastu a v Sydney jsme tak byli co by dup. Dorazili jsme v pozdním odpoledni - tak akorát, abychom se v bytě stihli vysprchovat, převléct, napakovat se alkoholem, vyrazit na nákup pochutin a začít si užívat silvestrovskou noc. Ne vše však probíhalo podle plánu. Honza přišel s dobrým nápadem na sledování slavného silvestrovského ohňostroje nad operou z poloostrova North Head vzdáleného asi půl hodiny chůze od přístaviště v Manly. S mnoha kilogramy tekutin a ledu v rukách a na zádech jsme se tedy v potu tváře drápali na kopec, abychom se téměř na jeho konci od tamních zmocněnců dozvěděli, že na North Headu je o silvestrovské noci zakázáno konzumovat alkohol. Se značným rozčarováním jsme tedy náš náklad obratem nesli zpět k přístavišti v Manly a to akorát na čas, neboť právě, když jsme přicházeli, začal práskat ohňostroj a dokonce ne jeden, nýbrž hned dva. Naše udivení neznalo mezí. Nejen že jsme nevěděli, že Manly si pořádá vlastní ohňostroj ve stejnou hodinu jako City, ale zejména jsme nevěděli, že ohňostroj vypukne už v devět a nikoliv až o půlnoci. Ale což, shodli jsme se na tom, že odpálení rachejtlí pár hodin před půlnocí dává vcelku smysl a díky slušnému výhledu jsme se mohli pokochat oběma show, i když tou městskou, vzdálenou několik kilometrů, jen částečně. Usoudili jsme nakonec, že vývoj silvestrovské noci je vlastně docela přívětivý, a když už se nemusíme starat o ohňostroj, můžeme se věnovat slavení. Sedli jsme si na molo, vybalili zásoby a konečně jsme si začali užívat naši první silvestrovskou noc na jižní polokouli. Kolem kroužily místní tělesně zatím příliš nevyspělé dívky v bikinách a jedna značně opilá Němka ve středních letech se s námi pokoušela o konverzaci. Večer plynul příjemně a poklidně. Žádné pořvávání, výtržnosti, řev ani zvuky tříštícího se skla a petard. Nic z toho v Manly nečekejte. Zde se (alespoň na ulici) slaví velmi střídmě. O to překvapenější jsme byli, když o půlnoci vypukl další mega-ohňostroj. Nakonec se ukázalo, že město Sydney pořádá ohňostroje dva - jeden menší v devět a druhý - velký - po půlnoci. Z něj jsme bohužel neviděli skoro nic. Až další den jsme si v českých novinách přečetli, o co jsme prý přišli :)
První leden roku 2017 byla neděle a v neděli se v Sydney jezdí hromadnou dopravou za pouhé dva dolary padesát centů po celý den. I proto jsme se v pozdním dopoledni vydali do města, abychom konečně uskutečnili nějaký ten sightseeing. Napřed jsme se povozili trajekty a pak se pěšmo prošli po čtvrti Barangaroo, parku téhož jména a okouzlujícím "starém městě" The Rocks.
Následující dny jsme dělili mezi plánování našich dalších kroků a poznávání okolí i centra. Napřed z prvního soudku: neuvěřitelné množství času jsme strávili přemýšlením, jak naložit se zbylým australským měsícem ve světle naší nepříliš růžové finanční situace. Cestovat po východním pobřeží bylo sice lákavé, ale zrovna tak nezodpovědné. Dlouho jsme přemýšleli, zda zkusit či nezkusit si přivydělat na farmě či v sadu a trochu tím tak pomoci našemu napjatému rozpočtu. Nakonec po nekonečném zvažování všech pro a proti zvítězila pohodlnost před složitým krokem do neznáma a navíc bez vlastní dopravy a především bez pracovního povolení. Rozhodli jsme se obeslat pár farem ve vnitrozemí Nového Jižního Walesu přes starý dobrý HelpX (a že bylo z čeho vybírat) a čekali jsme, zda se některá ozve. Netrvalo příliš dlouho a s radostí nám kladně odpověděla Anita ze vsi zvané Nymagee. O našem programu na většinu měsíce ledna bylo tedy rozhodnuto. O tom, jak se nám v australském zapadákově dařilo, si budete moci přečíst v dalším příspěvku.
Abychom ale jen nezaháleli v bytě, podnikli jsme také pár výprav do nedalekého okolí. Jedna z nich vedla na North Head, kam jsme se nedostali o silvestrovské noci. Historie tohoto poloostrova je spjata s karanténní stanicí, do které mířili Evropané připluvší do Austrálie před tím, než byli vpuštěni dále do města. Mnoho osadníků zde po několikaměsíční plavbě zůstalo v izolaci od světa a zemřelo na nemoc, kterou si přivezli z plavby na moři nebo ji chytli přímo zde. Smutné osudy připomíná mimo jiné částečně zachovalý hřbitov, kde leží těla těchto méně šťastných skoro obyvatel Austrálie. Dalším rezidentem poloostrova se na několik desetiletí stala armáda. Dodnes zde po ní zůstaly bunkry, zákopy, děla a bývalá cvičiště. Poloostrovem se vine naučná stezka po stopách armádního působení na North Headu, jejíž součástí jsou též kamenné desky připomínající nasazení australských vojáků v konfliktech po celém světě. North Head je však vedle toho všeho zejména přírodně bohatou (a v rámci města vzácnou) lokalitou s nádhernými výhledy na protější South Head a směrem k centru města.
Toto moderní centrum Sydney zvané City nabízí směs starší zástavby a moderních věžáků a obchodních domů. Ve všední den se to tu hemží kravaťáky a dámami v kostýmkách. Kromě tohoto shonu není příliš na co koukat. Směrem od centra k zálivu je situace o něco zelenější. Přes rozsáhlou a obdivuhodnou botanickou zahradu (vstup zdarma) lze dojít na výběžek, kde stojí turisty oblíbená Mrs Macquarie's Chair s obligátními výhledy na záliv a operu. Samotná sydneyská opera je i přes svou profláknutost zblízka opravdu impozantní a krásnou stavbou. Pokud máte peníze nazbyt, můžete si zaplatit tour s výkladem a vidět neméně pozoruhodné interiéry stavby. My jsme peníze nazbyt neměli.
Verča s Honzou se už pomalu chystali zpět do pracovního a školního procesu a měli dost svých všedních expatských starostí, ale na poslední den před naším odjezdem jsme se ještě společně vydali na plánovaný výlet do Royal National Parku jižně od Sydney. Trajektem, autobusem a zase trajektem jsme se dostali do městečka Bundeena odkud jsme podnikli výšlap podél pobřeží ke slavnému skalnímu útvary Wedding Cake (trochu zklamání), na pěknou odlehlou pláž a zpět. Mnohé výhledy a skalní formace po cestě byly extrémně fotogenické.
Následující den už bylo vše připraveno na náš odjezd do vnitrozemí a Verča s Honzou se mohli po hlavě vrhnout do svého každodenního žití v Sydney. Za jejich nezištnou ochotu, pomoc, pohostinnost a výtečnou společnost během dvou týdnů na přelomu let 2016 a 2017 jsme jim hluboce zavázáni.
Žádné komentáře:
Okomentovat