Jižním Thajskem z ostrova na ostrov (únor 2017)

Pořádně horké a upocené fotografie z ostrovů jižního Thajska zde: https://photos.app.goo.gl/Du8xxP0GR6PLuYdk1 

Ko Lanta je podlouhlý ostrov na východním okraji Andamanského moře a v porovnání s ostrovem Phuket je to zapomenutá destinace. Ne, že by se o něm mezi západními turisty nevědělo, to skutečně ne, ale faktem je, že po celou dobu našeho pobytu na ostrově jsme zde cítili příjemnou a poklidnou atmosféru nenarušovanou zájezdovými autobusy a různými nevkusnými atrakcemi. Ko Lanta má v porovnání s Phuketem zanedbatelné množství velkých hotelových resortů a pláže byly v době našeho pobytu pozoruhodně prázdné a útulné. Na ostrově jsme nakonec strávili skoro týden, částečně v severní části ostrova, částečně v jižní. Patrně naladěni předešlým flákáním na Phuketu jsme náš pobyt na ostrově pojali vcelku nenáročně.

Hlavním lákadlem Ko Lanty je zejména poklidná atmosféra a krásné pláže, neboť stran přírodních úkazů není na první pohled tak fascinující jako ostrovy Phi Phi, avšak při bližším prozkoumání najdete i zde krásná místa – jeskyně, vodopády, prales, mangrove a roztomilá ospalá městečka. Zkrátka ideální místo na relax.

My jsme se po delším odhodlávání rozhodli pro půjčení skútru na celý den, protože za těch asi 150 korun + benzín se těžko odolávalo. Vzhledem k velikosti ostrova nebyl velký problém jej během jednoho dne v poklidném tempu projet, zastavit se na zajímavých místech a odlovit pár keší, které jsou po ostrově rozesety.

Po třídenním pobytu v severní části ostrova jsme se částečně tuk-tukem, částečně pěšky po plážích i silnicích přesunuli do nejlevnějšího hostelu na jihu do letoviska Baan Kantiang, které se pyšnilo opravdu nádhernou pláží. Ve sdíleném hostelovém pokoji jsme se potkali s několika milými lidmi – Portugalcem Miguelem, mladými Němkami na své první větší cestě nebo Švýcaro-Kanaďanem Lucasem, který byl zhruba ve čtvrtině svého plánovaného dvouletého tripu po světě. Rádi jsme bezplatně využívali služeb oblíbeného plážového baru, který každý večer nabízel živou hudbu pro západní hosty a nádherné prostředí útulné pláže. Vysedávali jsme zaboření v písku v doslechu hudby s lahváči thajského piva (zpravidla značky Leo) v ruce a poslouchali muziku. Sem tam jsme podnikli i nějaký ten výlet. Jedním z lákadel této části ostrova byl kupříkladu trek skrze džungli k vodopádům v jejím nitru. Vše bylo ve výsledku trochu méně spektakulární a více profláknuté, než jak se jevilo z popisu, ale i tak výprava a sprcha pod vodopádem stály za to.

Na Lantě jsme také vymysleli, jak naložíme se zbytkem našeho času před odletem do Myanmaru (Barmy). Rozhodli jsme se zhruba týden strávit na dalším ostrově, tentokrát při východním pobřeží Malajského poloostrova v Thajském zálivu. Ostrov Ko Phangan budou mnozí znát jen z jednoho jediného důvodu – Full Moon Party. Tak ta prosím naším cílem nebyla. Náš plánovaný pobyt na ostrově se naštěstí trefil mimo termín této obludně komerční akce, takže jsme mohli sledovat jiné cíle. Po plážovém tempu nasazeném na Phuketu a Lantě jsem Míšu vyhecoval k alespoň troše turistických výkonů. Sám jsem se ale předtím musel poprat s nachlazením a rýmičkou, které mě začaly klátit během přesunu z Lanty na Phangan, který byl sám o sobě další úžasnou lekcí z thajské organizace turistické přepravy cestujících (v tom nejlepším smyslu).

Na Ko Phanganu jsme se na první dvě noci ubytovali v hlavním přístavním městě, které samo o sobě není příliš zajímavé, ale je v něm spousta levných občerstvoven, obchodů a parádní noční trh plný jídla, pití a zmrzliny. Hostel, ve kterém jsme bydleli za cca sto korun na osobu a noc, vlastnil a spravoval Němec. Kousek dál v téže ulici stál „bavorský“ hostinec s čepovaným německým pivem. První večer nás náš spolubydlící z hostelu, Kanaďan z Victorie na Vancouver Islandu, znalý místních poměrů vzal do své oblíbené restaurace a na zmíněný trh, čímž nám prokázal velikou službu. Cestou nám povídal o svých každoročních cestovatelských dobrodružstvích, což bylo ještě zajímavější.

Následující den jsem místo plánované okružní jízdy po ostrově na skútru skučel na pláži ve stínu palem a pozoruje kitesurfery jsem se léčil ze své rýmičky.

Den na to ale už byl čas s flákáním skončit. Taxíkem jsme se svezli na severní stranu ostrova a vydali se na pěší túru do letoviska Thong Nai Pan Yai na severovýchodní straně ostrova. Zde jsme měli na dvě noci rezervované ubytování v soukromém bungalovu. Takový luxus jsme si dopřáli! Ale aby to nebylo bez práce, čekala nás sice nepříliš dlouhá, ale zato pořádně stoupavá a nesmírně horká túra přes krásné kopce, výhledy a jednu malebnou pláž. Šli jsme se vší svou bagáží, což v místním podnebí znamenalo, že jsme byli zpocení skrz naskrz již po několika desítkách nastoupených metrů, ale bylo to něco nového a nepoznaného a mně se to velmi líbilo (Míše už asi o něco méně). V půli trasy jsme došli na krásnou Bottle Beach, kde jsme si odpočali, opláchli jsme se v oceánu a vyrazili jsme na další, tentokrát opravdu strmý výstup, který byl náročnější i terénem a obtížným hmyzem, ale byl korunován neuvěřitelným vyhlídkovým místem, které stálo za každou kapku potu. Poté jsme již šli jen víceméně z kopce a včas jsme dorazili do naší destinace. Večerní procházka po pláži a zasloužená večeře ve společnosti milé české manželské dvojice jezdící do Thajska pravidelně již po mnoho let zakončily tento vydatný den.

Následující den jsme si udělali spíše trochu odpočinkový, ale abychom nezaháleli příliš, půjčili jsme si kajak a vydali se na dobrodružnou výpravu na ostrůvek nepříliš daleko od pobřeží, na kterém se nachází jedna z keší, na které jen tak nezapomenu. Ostrov sice nebyl od pobřeží příliš daleko, ale i tak jsme k němu pádlovali dobrou tři čtvrtě hodinu a vlny si s námi pěkně pohrály. Podařilo se nám však najít bezpečné místo na vylodění a výstup na ostrůvek, jehož nejvyšší bod se nachází asi dvacet metrů nad mořskou hladinou. Byl to jedinečný zážitek korunovaný i šťastným nálezem kešky. Zbytek dne jsme strávili prozkoumáváním okolních svahů a pláží, vesměs plných luxusních resortů pro západní turisty.

Dalšího dne už bylo třeba zase máknout a posunout se o kus pobřeží dál. Vymyslel jsem ambiciózní plán, který však, jak se ukázalo, stál na vodě. Pěšky v další vlně vyčerpávajícího vedra jsme přes kopec došli na pláž Than Sadet, ze které snad měla pokračovat cesta dál po východním pobřeží ostrova směrem na jih do nejopuštěnějších míst celého Ko Phanganu. Prakticky bez mapových podkladů se nám i přes usilovnou snahu nepodařilo nic, co by byť vzdáleně připomínalo cestu, najít. Pouze pozoruhodně opuštěný bývalý resort pomalu pohlcovaný přírodou a vandaly u pláže Thong Reng. Dozrál čas přehodnotit plán našeho pěšího tripu po ostrově. Bylo zřejmé, že budeme muset provést přesun po silnici, ideálně tedy v autě. Těch v těchto končinách mnoho nejezdilo. Většinu dopravy obstarávali turisti na vypůjčených skútrech. Vydali jsme se tedy za ukrutného vedra pěšky do kopce po silnici s tím, že poprvé v Thajsku zkusíme autostop. Na příhodném místě jsme zastavili a opět jsme si připomněli činnost, kterou jsme s menšími i většími úspěchy provozovali v uplynulých měsících v „západním“ světě. K našemu milému překvapení se nám velmi brzy podařilo zaujmout Thajku ve velkém jeepu, která nám sice příliš nerozuměla, ale nejspíš pochopila, že potřebujeme odvoz. Když se ukázalo, že má namířeno až do nám již známého přístavního města Thong Sala, řekli jsme si, že lepší alternativa se nám stejně v naší situaci nenabízí a svezli jsme se až tam, kde jsme na ostrově před několika dny začali. Při vystupování se paní tvářila trochu naštvaně a trochu nechápavě. Proč, to už se nikdy nedozvíme. Doufejme, že koncept autostopu jí není zcela cizí.

Bylo jasné, že na zbývající noci na ostrově si budeme opět muset obstarat ubytování v nějakém laciném hostelu. To naštěstí nebyl až takový problém a rychle jsme zapadli do provozovny vedené extrovertním Angličanem (říkejme mu pro zjednodušení třeba Paul), s kterým jsme se během našeho pobytu v hostelu tak trochu nechtěně sblížili. Byl to typ takového smutného alkoholika, který se rád bavil, ale vypadalo to, že příliš neměl s kým. Jeho thajská přítelkyně, která se v hostelu také pohybovala, ho držela zkrátka a její opovržlivé pohledy nad láhvemi vypitého piva jsme občas odnesli i my. Paul, který na ostrov přišel před několika lety jako DJ a už zde zůstal, nám však také ochotně poskytl mnoho typů na výlety a zprostředkoval půjčení skútru. 24 hodinovou výpůjčku, která nás opět stála pár stovek korun, jsme se pokusili využít, co to dalo. Vydali jsme se na okružní jízdu po těch částech ostrova, které jsme ještě neviděli. Ke krásným vodopádům, do kláštera, na ostrov, který se při odlivu spojí s pevninou a pak se zase stane ostrovem, na krásné pláže, na písčité mořské dno, které se při odlivu obnažovalo do vzdálenosti stovek metrů, a do Mekky Full Moon Party, města Haad Rin, které nyní víceméně zelo prázdnotou a tedy vcelku nemělo co nabídnout.

Druhý den ráno jsem si přivstal, opravdu přivstal. Chtěl jsem se vyhnout horku a stihnout vrátit skútr do deseti hodin ráno. Sedl jsem na stroj a vyrazil na improvizované parkoviště pod nejvyšší horou ostrova. Nasadil jsem čelovku a vydal se vzhůru. Většinu cesty jsem si skutečně musel svítit pod nohy, protože byla poctivá tma. Cesta vzhůru vedla lesy, mýtinami, zpočátku po širších cestách, později již jen po pěšinách. I přestože se rozednívalo teprve, když jsem se blížil k vrcholu, pot ze mě doslova lil. K mému překvapení jsem na nejvyšší hoře ostrova již v tento skvělý čas potkal dvojici Francouzů. Také se na vrcholu nacházela pozoruhodná hromádka různých upomínkových předmětů, které zde zanechali dřívější pokořitelé a pro mne velmi cenná keška. Jediné, co tak nějak absentovalo, byl výhled do kraje, který byl schován pod hustou mlhou. I tak jsem parádního výšlapu nelitoval a po cestě dolu jsem byl napumpován endorfiny, co to jen šlo. Cestou jsem pochopitelně míjel další bělochy stoupající vzhůru. Skútr jsem našel tam, kde jsem jej po tmě poněkud chaoticky zanechal, a návrat zpět do města byl otázkou několika minut.

Naše ostrovní dobrodružství se tím pomalu chýlilo ke konci. Bylo na čase opět se upsat některé ze zprostředkovatelských cestovních agentur a kombinací lodní a autobusové dopravy se dotrmácet do Bangkoku. Tam nás čekala jedna noc v hezkém hostelu, který se shodou okolností nacházel co by kamenem dohodil od myanmarské ambasády. Při pohledu na nekončící fronty u jejích bran jsme byli opravdu rádi, že jsme si připlatili za elektronická víza. Ještě jednou jsme si užili thajské dobroty a naší oblíbenou est colu v nedalekém food courtu a už jsme se psychicky připravovali na další velké dobrodružství, tentokrát opravdu do neznáma, do rozličnými mýty opředeného Myanmaru, chcete-li Barmy.

Západními turisty v Thajsku - Bangkok a Phuket (únor 2017)

Výběr fotografií z hektického Bangkoku a cestování po výrazně klidnějších ostrovech jižního Thajska zde: https://photos.app.goo.gl/Du8xxP0GR6PLuYdk1

 

Po odletu ze Singapuru na nás čekala jedna z etap naší cesty, na kterou jsme se velmi těšili. Měli jsme strávit deset dní v Thajsku s mými rodiči, kteří měli prakticky ještě před tím, než jsme odcestovali do světa, v plánu se s námi někde v půli cesty potkat. Thajsko se nám nakonec ukázalo jako nejlogičtější možnost. Ke šťastnému setkání však vůbec nemuselo dojít. Rodiče prodělali cestou na letiště nikoliv banální kolizi na pražském okruhu, která na několik týdnů vyřadila jejich peugeota z provozu. Naštěstí se však vše obešlo bez újmy na zdraví a oba stihli odletět do Bangkoku.

Nás pro změnu pořádně vystresovala snaživá zaměstnankyně letecké společnosti, s kterou jsme měli letět do Bangkoku my. Po tom, co jsme si s poctivou domácí přípravou bez problému poradili s celním procesem při příletu do Kanady, přejezdu do USA a příletu do Austrálie, jsme poněkud oslabili naši ostražitost a na Thajsko, považované patrně za nejdostupnější zemi jihovýchodní Asie, jsme se nepřipravili. Slečna za přepážkou nás totiž překvapila svým požadavkem na důkaz, že se chystáme Thajsko po uplynutí povolené třicetidenní lhůty opustit. „No samozřejmě, že se chystáme jej opustit, chceme potom jet autobusem do Myanmaru!“ Kdepak, „bez lístku na autobus nebo letenky vás do letadla nepustím. Máte dvacet minut na to, abyste si je sehnali, pak zavíráme check-in.“ No paráda. Ne, že bychom měli na výběr. Ihned zjišťujeme, zda je na hi-tech letišti v Singapuru wi-fi. Je na rozdíl od jiných letišť ve světě však dost líná a nestabilní. Rychle prohlížíme osvědčené weby a snažíme se koupit let z Bangkoku do Rangúnu na začátek března. Vždy, když se už dostaneme k samotné platbě, web se zasekne nebo spadne. Začíná to být zoufalé, dvacet minut dávnou uplynulo. Nakonec se nám ale podaří koupit letenky přes český web. Běžíme na check-in a ukazujeme slečně náš budoucí let pěkně v českém jazyce, což jí kupodivu nevadí. Zajímá jí jen číslo letu, datum a čas. Po zaznamenání těchto údajů nás propouští a my stíháme náš let do Bangkoku. Tento extrémně stresující zážitek nás hodně vyškolil a pro příště jsme díky němu byli připraveni skoro na vše.

Nedlouhý let nás vysadil na letišti Don Mueang v severním Bangkoku. Pasová kontrola zde proběhla zcela formálně. Za chvíli jsme již seděli v autobuse do centra a psali si s rodiči, kdy se sejdeme v hotelu, ve kterém jsme měli společně zajištěné ubytování na tři noci. Nakonec jsme dorazili první, ale právě když jsme řešili formality na recepci, ukázali se v chodbě za námi moji rodičové, které jsem skoro devět měsíců neviděl. To bylo radosti! Ubytovali jsme se v pokojích s pěkným výhledem na město a brzy vyrazili na nejvyšší vyhlídkovou plošinu ve městě (či spíše nad městem) a pak na drink do baru nacházejícím se jen o patro níž. Jelikož den se už nachýlil, dopřáli jsme si pak výbornou večeři tamtéž a obhlídku nedalekých nočních trhů.

Další den ráno jsme po velmi vydatné snídani vyrazili do města a pěšky, nadzemkou a lodí jsme se přepravili k jednomu z hlavních turistických taháků města – k bývalému královskému paláci. Po vystání dlouhé a úmorné fronty na povinné převleky jsme se za mastný peníz dostali do neobytné části areálu, kam jsou pouštěni turisté. Naše první seznámení s buddhistickou architekturou (dá-li se to tak říci) proběhlo v místě vpravdě velkolepém, ale bohužel značně přeplněném. Po této náloži jsme se vydali do značně levnějšího a méně přeplněného, zato však krásného a rozlehlého a nedávno rekonstruovaného chrámového komplexu Wat Pho, kde mimo jiné leží čtyřicet metrů dlouhý pozlacený Buddha. To jsme ještě netušili, že extravagance tohoto typu jsou pro místní kulturní sféru zcela běžným zjevem.

Zbytek dne jsme prochodili po dle mého názoru příliš velkém a příliš uspěchaném Bangkoku. Vpodvečer jsme navštívili krásnou vyhlídku v buddhistickém svatostánku na Golden Mount (Wat Saket) a následně se svezli městskou hromadnou dopravou v podobě dlouhého motorového člunu brázdícího špinavé kanály tohoto velkoměsta. Tato neopakovatelná jízda, kterou jsme si později ještě zopakovali, se pro nás stala možná nejvydařenějším zážitkem z celého Bangkoku, který všem budoucím návštěvníkům vřele doporučujeme. Večer jsme si pak užili trochu levného street foodu a levný thajský rum. Obojí jsme přežili bez újmy na zdraví.

Druhého dne jsme se po opět vydatné snídani vydali na vyhlášený víkendový trh Chatuchak, který svou rozlohou předčil vše, co jsme do té doby viděli. Hlavním cílem výpravy krom zvědavosti a honby za zážitky byl samozřejmě shopping v bájně levném Thajsku. Množství stánků a šíře sortimentu na tomto trhu byly vskutku dechberoucí. Mysleli jsme si, že návštěva trhu bude výpravou na hodinu či dvě, ale nakonec jsme na místě strávili alespoň čtyři a obtěžkali jsme se několika kusy oblečení povětšinou pochybné kvality.

Na zbytek dne jsme si dali volný program a každý jsme se zabavili po svém. Chvíli v hotelovém bazénu, chvíli nákupem suvenýrů a darů, chvíli se zmrzlinou v ruce. Jaká to vítaná změna. Po mnohaměsíčním cestování v drahých anglicky mluvících státech jsme si konečně mohli trochu dopřávat v relativně laciném Thajsku a ještě s vidinou následujícího týdne stráveného v pěkném plážovém resortu – přesně tom typu místa, kam bychom se sami sotva kdy vydali :)

Následný dopolední let na Phuket proběhl bez problémů a na letišti si nás ihned převzal hotelový transfer – další pomíjivá chvilka luxusu a cestování bez nepohody. Bydlení jsme měli zařízené v evropsky spravovaném a udržovaném resortu, který šlapal bez nejmenších zádrhelů. Vše včetně jídla zde bylo pozoruhodně vyšperkované a dokonalé. Náš odpočinkový týden jsme si užívali plnými doušky a využili jsme volný čas k přípravě a plánování našich dalších cestovatelských eskapád.

Během tohoto týdne jsme s rodiči podnikli dva lodní výlety k nedalekým přírodním krásám Andamanského moře, dnes však již beznadějně zaprodaným bezuzdnému turistickému ruchu.

Ostrovy Phi Phi jsou jednou z nejprofláklejších turistických destinací této části Asie a podle toho to na nich vypadá. „Velký“ ostrov je na své nejnižší a nejužší části obestaven hotelovými komplexy i minimalistickými low-cost ubytovacími kapacitami, mnoha bary, prodejnami a tisíci lidmi, kteří sem přijíždějí každý den, aby mohli strávit několik dní v tomto „ráji“. V hornatých, nepřístupných nebo alespoň odlehlejších částech ostrova může být toto zdání snad naplněno, ale nikoliv v pár centrech turistického ruchu na ostrově. To samé platí o „malém“ Phi Phi, který je pro účely turistického ruchu zredukován na sice malebnou, ale nehorázně přeplněnou zátoku, ve které se na přelomu tisíciletí natáčel film Pláž.

Podobně je na tom další místní atrakce – zátoka Phang Nga. Přírodně překrásná, avšak zoufale přeplněná výletníky na hlučných a smradlavých lodích, stánky a pořvávajícími turistickými průvodci. Skalnaté ostrovy čnící z mořské hladiny do výše mnoha desítek metrů vytvářející fascinující scenérie a bludiště přírodních vodních kanálů a jeskyň jsou doplněny o nezbytnou turistickou infrastrukturu schopnou odbavit a zabavit tisíce turistů denně. Množství lodí a davy turistů vydávajících se každý den na tyto zájezdy jsou pozoruhodné.

Vedle odpočinku a trochy plavání jsme ještě stihli navštívit zběsilý Patong a udělat několik menších procházek po okolí hotelu, v čemž však vynikali spíše moji rodičové, kteří se nikdy nevydrží příliš dlouho válet na místě. To jsem po nich musel zdědit.

Když se nesmírně příjemný odpočinkový a bezstarostný týden chýlil ke konci, začal se pomalu dostavovat smutek a trudnomyslnost, že na všechno zase budeme sami a nikdo nic nezařídí za nás. Poslední zamávání na letišti bylo smutné. Rodiče nasedli na letadlo do Frankfurtu a my se vydali veřejným autobusem do města Phuket, kde jsme si na dvě noci zamluvili ubytování v o poznání skromnějších podmínkách, než na jaké jsme si zvykli během našeho pobytu v Bangkoku a v plážovém resortu. Zase jsme se octli on the road.

Město Phuket není příliš zajímavou destinací a rozhodně není hlavním centrem turistického ruchu na ostrově. Prošli jsme si místní park, který by snad jednou chtěl být upravenou relaxační a sportovní destinací západního střihu (sochy dinosaurů však stály za to!) a vydali se na místní víkendový trh, jedno z hlavních lákadel města, který svým sortimentem nepřekvapil, avšak měl příjemnou pohodovou atmosféru.

Na další den jsme si naplánovali výpravu do nedalekého chrámového komplexu (poměrně brzy jsme už ale byli místní sakrální architekturou přesyceni) a zejména na jeden z nejvyšších bodů ostrova, na kterém se tyčí čtyřicetimetrová železobetonová socha sedícího Buddhy. Od chrámu Wat Chalong jsme to vzali pěšky, takže to byla poctivá a pořádně propocená procházka do míst, kam turisté jezdili zásadně auty, na mopedech nebo na čtyřkolkách, které místní byznysmeni pronajímali za nehorázné peníze, podobně jako jízdy na zotročených slonech. Byla to docela bláznivá podívaná, včetně masivní sochy, která je viditelná ze značné části ostrova a přilehlého oceánu. Zpět na hlavní silnici jsme sešli opět pěšky a následně jsme se snažili chytit projíždějící autobus, který by nás zavezl zpět do města Phuket, což se nám podařilo až po delším snažení a nepříliš hezké procházce podél rušné silnice, která samozřejmě postrádala chodník.

Čekal nás přesun do další námi vybrané destinace. Dlouho jsme promýšleli, zda se před plánovaným (a již zakoupeným) odletem do Barmy pojedeme na sever Thajska nebo zůstaneme na jihu. Po zvážení možností jsme se rozhodli, že zbývající týdny před odletem strávíme na jihu Thajska a na sever se vrátíme poté. Celý plán jsme samozřejmě vymýšleli za pochodu a prozatím jsme věděli jen to, že z Phuketu se přeplavíme na ostrov Lanta. Obstarat si tzv. joint ticket nebyl v Thajsku nikdy problém, takže jsme si zakoupili plavbu s odvozem od hostelu a s několikahodinovou zastávkou na Phi Phi. Na první pohled zmatená organizace ve skutečnosti fungovala dobře a tak jsme byli hbitě nahnáni na velkou loď plnou turistů, která nás opět odvezla na ostrov Phi Phi, kde jsme tentokrát přistáli přímo v jeho epicentru. Prošli jsme si namačkané uličky s milióny obchůdků, restaurací a prodejen zájezdů a kurzů všeho druhu a vydali se do kopců na jednu z nejkrásnějších vyhlídek na ostrově. Vedro bylo místy téměř k nepřežití a stoupání strmé, ale pohledy z vyhlídkové terasy byly dokonalé. Nebýt mumraje pod námi, jeden by skoro uvěřil, že je v onom vysněném tropickém ráji.

Zpět do reality jsme se však museli vrátit a dokonce se to neobešlo bez poplatku místním vychytralcům, kteří si za průchod přes svůj pozemek s vyhlídkou (pochopitelně horší než tou výše zmíněnou a položenou) neváhali říci o 30 bahtů na osobu. Před odplutím na Ko Lantu jsme stihli ještě koupačku u přelidněné pláže, avšak ani moře nevypadalo příliš čistě a úvahy nad tím, z čeho pocházejí divné částice plavající ve vodě, jsme radši nechali na jindy.

Na Lantě jsme si rezervovali tři noci v co možná nejlevnějším hostelu v severní části ostrova a po připlutí do přístaviště jsme usmlouvali tuk tuk, který nás převezl do naší ubikace. Hostel byl standardní a z většiny naplněn Evropany.