Jižním Thajskem z ostrova na ostrov (únor 2017)

Pořádně horké a upocené fotografie z ostrovů jižního Thajska zde: https://photos.app.goo.gl/Du8xxP0GR6PLuYdk1 

Ko Lanta je podlouhlý ostrov na východním okraji Andamanského moře a v porovnání s ostrovem Phuket je to zapomenutá destinace. Ne, že by se o něm mezi západními turisty nevědělo, to skutečně ne, ale faktem je, že po celou dobu našeho pobytu na ostrově jsme zde cítili příjemnou a poklidnou atmosféru nenarušovanou zájezdovými autobusy a různými nevkusnými atrakcemi. Ko Lanta má v porovnání s Phuketem zanedbatelné množství velkých hotelových resortů a pláže byly v době našeho pobytu pozoruhodně prázdné a útulné. Na ostrově jsme nakonec strávili skoro týden, částečně v severní části ostrova, částečně v jižní. Patrně naladěni předešlým flákáním na Phuketu jsme náš pobyt na ostrově pojali vcelku nenáročně.

Hlavním lákadlem Ko Lanty je zejména poklidná atmosféra a krásné pláže, neboť stran přírodních úkazů není na první pohled tak fascinující jako ostrovy Phi Phi, avšak při bližším prozkoumání najdete i zde krásná místa – jeskyně, vodopády, prales, mangrove a roztomilá ospalá městečka. Zkrátka ideální místo na relax.

My jsme se po delším odhodlávání rozhodli pro půjčení skútru na celý den, protože za těch asi 150 korun + benzín se těžko odolávalo. Vzhledem k velikosti ostrova nebyl velký problém jej během jednoho dne v poklidném tempu projet, zastavit se na zajímavých místech a odlovit pár keší, které jsou po ostrově rozesety.

Po třídenním pobytu v severní části ostrova jsme se částečně tuk-tukem, částečně pěšky po plážích i silnicích přesunuli do nejlevnějšího hostelu na jihu do letoviska Baan Kantiang, které se pyšnilo opravdu nádhernou pláží. Ve sdíleném hostelovém pokoji jsme se potkali s několika milými lidmi – Portugalcem Miguelem, mladými Němkami na své první větší cestě nebo Švýcaro-Kanaďanem Lucasem, který byl zhruba ve čtvrtině svého plánovaného dvouletého tripu po světě. Rádi jsme bezplatně využívali služeb oblíbeného plážového baru, který každý večer nabízel živou hudbu pro západní hosty a nádherné prostředí útulné pláže. Vysedávali jsme zaboření v písku v doslechu hudby s lahváči thajského piva (zpravidla značky Leo) v ruce a poslouchali muziku. Sem tam jsme podnikli i nějaký ten výlet. Jedním z lákadel této části ostrova byl kupříkladu trek skrze džungli k vodopádům v jejím nitru. Vše bylo ve výsledku trochu méně spektakulární a více profláknuté, než jak se jevilo z popisu, ale i tak výprava a sprcha pod vodopádem stály za to.

Na Lantě jsme také vymysleli, jak naložíme se zbytkem našeho času před odletem do Myanmaru (Barmy). Rozhodli jsme se zhruba týden strávit na dalším ostrově, tentokrát při východním pobřeží Malajského poloostrova v Thajském zálivu. Ostrov Ko Phangan budou mnozí znát jen z jednoho jediného důvodu – Full Moon Party. Tak ta prosím naším cílem nebyla. Náš plánovaný pobyt na ostrově se naštěstí trefil mimo termín této obludně komerční akce, takže jsme mohli sledovat jiné cíle. Po plážovém tempu nasazeném na Phuketu a Lantě jsem Míšu vyhecoval k alespoň troše turistických výkonů. Sám jsem se ale předtím musel poprat s nachlazením a rýmičkou, které mě začaly klátit během přesunu z Lanty na Phangan, který byl sám o sobě další úžasnou lekcí z thajské organizace turistické přepravy cestujících (v tom nejlepším smyslu).

Na Ko Phanganu jsme se na první dvě noci ubytovali v hlavním přístavním městě, které samo o sobě není příliš zajímavé, ale je v něm spousta levných občerstvoven, obchodů a parádní noční trh plný jídla, pití a zmrzliny. Hostel, ve kterém jsme bydleli za cca sto korun na osobu a noc, vlastnil a spravoval Němec. Kousek dál v téže ulici stál „bavorský“ hostinec s čepovaným německým pivem. První večer nás náš spolubydlící z hostelu, Kanaďan z Victorie na Vancouver Islandu, znalý místních poměrů vzal do své oblíbené restaurace a na zmíněný trh, čímž nám prokázal velikou službu. Cestou nám povídal o svých každoročních cestovatelských dobrodružstvích, což bylo ještě zajímavější.

Následující den jsem místo plánované okružní jízdy po ostrově na skútru skučel na pláži ve stínu palem a pozoruje kitesurfery jsem se léčil ze své rýmičky.

Den na to ale už byl čas s flákáním skončit. Taxíkem jsme se svezli na severní stranu ostrova a vydali se na pěší túru do letoviska Thong Nai Pan Yai na severovýchodní straně ostrova. Zde jsme měli na dvě noci rezervované ubytování v soukromém bungalovu. Takový luxus jsme si dopřáli! Ale aby to nebylo bez práce, čekala nás sice nepříliš dlouhá, ale zato pořádně stoupavá a nesmírně horká túra přes krásné kopce, výhledy a jednu malebnou pláž. Šli jsme se vší svou bagáží, což v místním podnebí znamenalo, že jsme byli zpocení skrz naskrz již po několika desítkách nastoupených metrů, ale bylo to něco nového a nepoznaného a mně se to velmi líbilo (Míše už asi o něco méně). V půli trasy jsme došli na krásnou Bottle Beach, kde jsme si odpočali, opláchli jsme se v oceánu a vyrazili jsme na další, tentokrát opravdu strmý výstup, který byl náročnější i terénem a obtížným hmyzem, ale byl korunován neuvěřitelným vyhlídkovým místem, které stálo za každou kapku potu. Poté jsme již šli jen víceméně z kopce a včas jsme dorazili do naší destinace. Večerní procházka po pláži a zasloužená večeře ve společnosti milé české manželské dvojice jezdící do Thajska pravidelně již po mnoho let zakončily tento vydatný den.

Následující den jsme si udělali spíše trochu odpočinkový, ale abychom nezaháleli příliš, půjčili jsme si kajak a vydali se na dobrodružnou výpravu na ostrůvek nepříliš daleko od pobřeží, na kterém se nachází jedna z keší, na které jen tak nezapomenu. Ostrov sice nebyl od pobřeží příliš daleko, ale i tak jsme k němu pádlovali dobrou tři čtvrtě hodinu a vlny si s námi pěkně pohrály. Podařilo se nám však najít bezpečné místo na vylodění a výstup na ostrůvek, jehož nejvyšší bod se nachází asi dvacet metrů nad mořskou hladinou. Byl to jedinečný zážitek korunovaný i šťastným nálezem kešky. Zbytek dne jsme strávili prozkoumáváním okolních svahů a pláží, vesměs plných luxusních resortů pro západní turisty.

Dalšího dne už bylo třeba zase máknout a posunout se o kus pobřeží dál. Vymyslel jsem ambiciózní plán, který však, jak se ukázalo, stál na vodě. Pěšky v další vlně vyčerpávajícího vedra jsme přes kopec došli na pláž Than Sadet, ze které snad měla pokračovat cesta dál po východním pobřeží ostrova směrem na jih do nejopuštěnějších míst celého Ko Phanganu. Prakticky bez mapových podkladů se nám i přes usilovnou snahu nepodařilo nic, co by byť vzdáleně připomínalo cestu, najít. Pouze pozoruhodně opuštěný bývalý resort pomalu pohlcovaný přírodou a vandaly u pláže Thong Reng. Dozrál čas přehodnotit plán našeho pěšího tripu po ostrově. Bylo zřejmé, že budeme muset provést přesun po silnici, ideálně tedy v autě. Těch v těchto končinách mnoho nejezdilo. Většinu dopravy obstarávali turisti na vypůjčených skútrech. Vydali jsme se tedy za ukrutného vedra pěšky do kopce po silnici s tím, že poprvé v Thajsku zkusíme autostop. Na příhodném místě jsme zastavili a opět jsme si připomněli činnost, kterou jsme s menšími i většími úspěchy provozovali v uplynulých měsících v „západním“ světě. K našemu milému překvapení se nám velmi brzy podařilo zaujmout Thajku ve velkém jeepu, která nám sice příliš nerozuměla, ale nejspíš pochopila, že potřebujeme odvoz. Když se ukázalo, že má namířeno až do nám již známého přístavního města Thong Sala, řekli jsme si, že lepší alternativa se nám stejně v naší situaci nenabízí a svezli jsme se až tam, kde jsme na ostrově před několika dny začali. Při vystupování se paní tvářila trochu naštvaně a trochu nechápavě. Proč, to už se nikdy nedozvíme. Doufejme, že koncept autostopu jí není zcela cizí.

Bylo jasné, že na zbývající noci na ostrově si budeme opět muset obstarat ubytování v nějakém laciném hostelu. To naštěstí nebyl až takový problém a rychle jsme zapadli do provozovny vedené extrovertním Angličanem (říkejme mu pro zjednodušení třeba Paul), s kterým jsme se během našeho pobytu v hostelu tak trochu nechtěně sblížili. Byl to typ takového smutného alkoholika, který se rád bavil, ale vypadalo to, že příliš neměl s kým. Jeho thajská přítelkyně, která se v hostelu také pohybovala, ho držela zkrátka a její opovržlivé pohledy nad láhvemi vypitého piva jsme občas odnesli i my. Paul, který na ostrov přišel před několika lety jako DJ a už zde zůstal, nám však také ochotně poskytl mnoho typů na výlety a zprostředkoval půjčení skútru. 24 hodinovou výpůjčku, která nás opět stála pár stovek korun, jsme se pokusili využít, co to dalo. Vydali jsme se na okružní jízdu po těch částech ostrova, které jsme ještě neviděli. Ke krásným vodopádům, do kláštera, na ostrov, který se při odlivu spojí s pevninou a pak se zase stane ostrovem, na krásné pláže, na písčité mořské dno, které se při odlivu obnažovalo do vzdálenosti stovek metrů, a do Mekky Full Moon Party, města Haad Rin, které nyní víceméně zelo prázdnotou a tedy vcelku nemělo co nabídnout.

Druhý den ráno jsem si přivstal, opravdu přivstal. Chtěl jsem se vyhnout horku a stihnout vrátit skútr do deseti hodin ráno. Sedl jsem na stroj a vyrazil na improvizované parkoviště pod nejvyšší horou ostrova. Nasadil jsem čelovku a vydal se vzhůru. Většinu cesty jsem si skutečně musel svítit pod nohy, protože byla poctivá tma. Cesta vzhůru vedla lesy, mýtinami, zpočátku po širších cestách, později již jen po pěšinách. I přestože se rozednívalo teprve, když jsem se blížil k vrcholu, pot ze mě doslova lil. K mému překvapení jsem na nejvyšší hoře ostrova již v tento skvělý čas potkal dvojici Francouzů. Také se na vrcholu nacházela pozoruhodná hromádka různých upomínkových předmětů, které zde zanechali dřívější pokořitelé a pro mne velmi cenná keška. Jediné, co tak nějak absentovalo, byl výhled do kraje, který byl schován pod hustou mlhou. I tak jsem parádního výšlapu nelitoval a po cestě dolu jsem byl napumpován endorfiny, co to jen šlo. Cestou jsem pochopitelně míjel další bělochy stoupající vzhůru. Skútr jsem našel tam, kde jsem jej po tmě poněkud chaoticky zanechal, a návrat zpět do města byl otázkou několika minut.

Naše ostrovní dobrodružství se tím pomalu chýlilo ke konci. Bylo na čase opět se upsat některé ze zprostředkovatelských cestovních agentur a kombinací lodní a autobusové dopravy se dotrmácet do Bangkoku. Tam nás čekala jedna noc v hezkém hostelu, který se shodou okolností nacházel co by kamenem dohodil od myanmarské ambasády. Při pohledu na nekončící fronty u jejích bran jsme byli opravdu rádi, že jsme si připlatili za elektronická víza. Ještě jednou jsme si užili thajské dobroty a naší oblíbenou est colu v nedalekém food courtu a už jsme se psychicky připravovali na další velké dobrodružství, tentokrát opravdu do neznáma, do rozličnými mýty opředeného Myanmaru, chcete-li Barmy.