Singapur není poor (únor 2017)

Fotodokumentaci z futuristického a chutného Singapuru sledujte zde: https://goo.gl/photos/KAX2d5ViZRnRViDR8

Osmihodinový let ze Sydney do Singapuru s lowcostem Scoot byl zpestřován letuškami, které tvrdošíjně zakazovaly cestujícím chodit na toaletu, přestože letadlo neprodělávalo téměř žádné turbulence. Ti, kdož měli potřebu, proto zpravidla čekali, až letušky odejdou do jiné části letadla, a poté se proplížili do komůrky, kde si konečně mohli ulevit. Kromě toho Scoot zadarmo nedal ani kapku vody a ještě oficiálně zakazoval konzumaci vlastního jídla, na což jsme se jim pochopitelně zvysoka vybodli. Krom těchto radostí byl však let pohodlný a díky dobré viditelnosti i zajímavý, i když několikahodinový téměř neměnný pohled na Austrálii začal být po nějaké době unavující.

Po příletu do Singapuru jsme se řídili instrukcemi, které jsme obdrželi od našeho místního couchsurfing hostitele Tonyho – koupili jsme si kartičku na MHD, sedli na metro a stejnou linií jeli bezmála hodinu až skoro na její druhý konec, kde nás ve stanici Tony již očekával. Zavedl nás do svého bytu nedaleko metra a po krátkém rozkoukání jsme společně vyrazili na večeři. Tonyho zbrusu nový byt se nacházel v jednom z mnoha tisíců věžáků, které v Singapuru rostou takřka bez ustání, aby uspokojily poptávku po nových bytových prostorách pro neustále rostoucí populaci tohoto městského státu. Byt v asi desátém patře byl prostorný se dvěma ložnicemi a koupelnami a moderním vzhledem, zato však s extrémně minimalistickou kuchyní. Výhledy z oken ukazovaly ulici pod námi a hradby dalších bytových komplexů na její druhé straně. Tony, který by se průvodcováním po Singapuru mohl i živit, nám sdělil, že v Singapuru krom historických čtvrtí prakticky neexistuje starší zástavba. Obytné budovy jsou prý po několika desetiletích strhávány a nahrazovány novou výstavbou. Singapur vskutku představuje asijský kapitalismus ve vysokém stadiu vývoje. Jedná se o město s extrémně vysokým počtem nákupních center na hlavu, ve kterém většina obyvatel pracuje v nějaké formě byznysu. I přesto se naštěstí ve městě zachovalo mnoho tzv. Hawker’s center (food courtů), kde si zákazníci mohou vybírat z nepřeberného množství asijských specialit a relativně lacině si tak pochutnat na všech možných chutích regionu. Tony byl v této oblasti expertem a díky němu jsme vyzkoušeli mnoho lahodných pokrmů, které bychom se za normálních okolností neodvažovali vyzkoušet. Po večeři jsme už příliš nemeškali a po návratu do bytu jsme šli na kutě, abychom byli připraveni na jeden z oněch dlouhých uchozených dní, které jsme absolvovali skoro vždy, když jsme chtěli prozkoumat a na vlastní kůži prožít nové město.

Ráno po snídani jsme Tonyho zanechali v bytě a vydali se do ulic a nadzemky prozkoumávat, z čeho že je toto pozoruhodné město poslepované. Singapurská identita je velmi nejistý pojem. Stát získal nezávislost na Malajsii na počátku šedesátých let a od té doby byl svědkem neustálého přílivu pracovních sil z celého východoasijského regionu, přičemž největší procento obyvatel tvoří Číňané následovaní Malajci. Oficiálním jazykem je angličtina, ale každá etnická skupina má možnost učit se a kultivovat si svůj vlastní jazyk. Náš hostitel Tony byl Indonésanem z ostrova Bali, ale v Singapuru už žil dobrých dvacet let a dlouho pracoval pro farmaceutickou firmu jako chemik v laboratoři. V době naší návštěvy však již vykonával různá svobodná povolání bez pevné pracovní doby a jeho snem bylo dokázat uživit se jako travel blogger na volné noze.

Předtím, než jsme se s Tonym navečer potkali u slavných Gardens by the Bay, jsme strávili celý den chozením po městě přes trochu úchylný park plný trochu úchylných skulptur zvaný Haw Par Villa, starou zástavbu Little Indie, kopcovitý Fort Canning Park (kde měli Britové do února 1942, kdy kapitulovali Japoncům, své místní vojenské velitelství) a nábřeží řeky Singapore River, které si také stále zachovává svůj historický ráz. Singapurský plán rozvoje naštěstí počítá se zachováváním některých tradičních částí města a celá zástavba je tak poměrně zdařilým mixem budov z devatenáctého století, stovek chrámů všech různých náboženství a ultramoderních staveb, které Singapur dnes proslavují především. Samotné nábřeží je toho jedinečným důkazem.

Po procházce po břehu řeky jsme zabočili do srdce finančního centra Singapuru, které mi trochu připomínalo londýnský Canary Wharf, o kterém jsem psal v prvním cestovatelském příspěvku zveřejněném na tomto blogu. Nejspíše to způsobovala kombinace vysokých budov, kravaťáků a blízkost vody ve všech směrech.

Poté jsme podél zátoky Marina Bay došli k nejnovější ikoně města – hotelu Marina Bay Sands a s Tonym pak navštívili populární světelnou show v hyper-futuristických a přesto krásných Gardens by the Bay.

Po krátké procházce po tomto zázraku stavitelství, inženýrství, techniky a architektury jsme zamířili zpět do nitra starší zástavby na famózní blízkovýchodní hody.

Druhého dne s námi Tony vyrazil hned po ránu. Provedl nás lehce chaotickým Chinatownem s mnoha pozoruhodnými chrámy a jedním extrémně populárním food courtem. Na naše přání jsme pak zamířili do veřejně přístupné a pochopitelně moderně a velkoryse pojaté expozice o minulosti i budoucnosti urbanistického plánování a výstavby Singapuru, neboť kde jinde než ve městě, které ještě před sto lety bylo špinavým přístavištěm s pár desítkami tisíc obyvatel a které v současné době stojí ze zhruba pětiny své rozlohy na ploše, která ještě před několika lety patřila oceánu, než ji místní inženýři zrekvírovali, zasypali zemí, jako by se nechumelilo, a vystavěli na ní stopatrové věžáky. Centrem rozsáhlé a zajímavé expozice byl obrovitý model města vyobrazující i některé budoucí projekty, protože rozvoj tohoto malého zázraku na jižním cípu Malajského poloostrova ještě zdaleka nekončí.

Po další mnohahodinové procházce po městě jsme měli v úmyslu se podívat na střechu slavného trojvěžatého hotelu Marina Bay Sands. Po chvíli diskuzí jsme se rozhodli zaplatit vysoký poplatek, jehož součástí měl být jeden drink. Poté co jsme ale zjistili, že nesplňujeme dress code pro návštěvu baru, a tak by nás pustili jen do části, ze které nejsou téměř žádné výhledy, jsme to vzdali. Radši jsme zakotvili v občerstvovně blízko nábřeží, kde jsme se setkali s Tonyho kamarády u příležitosti oslavy čínského nového roku a užili si společnou večeři a zajímavé rozhovory s mladými lidmi, kteří (či jejich rodiče) se do Singapuru dostali ze všech částí východní Asie. I zde nám naší roční dovolenou docela záviděli. Absolvovali jsme zajímavý novoroční rituál, který spočíval ve vyhazování naservírovaného jídla vysoko do vzduchu, jehož výsledkem byl stůl nechutně pokrytý čínskými nudlemi všech barev a vůní. Po této podivné povinnosti jsme si už však naplno vychutnali rozličné pokrmy a singapurské pivo Tiger. S hrstkou statečných jsme následně pokračovali do víru nočního života na nábřeží, kde jsme si dopřáli nesmírně drahá, ale kupodivu dobrá piva z místního – světe div se – minipivovaru.

Třetího dne ráno nás již čekal jen přesun zpět na letiště a odlet do Bangkoku, kam jsme se toho dne skoro nedostali, ale o tom až v následujícím příspěvku.

Nymagee - pusto a horko na australském zapadákově (leden 2017)

Snímky z nesmírně fotogenického vnitrozemí New South Walesu okukujte zde: https://goo.gl/photos/dFavHT9rGuHjxiyLA

Dostat se ze Sydney do nitra Nového Jižního Walesu znamená hodně dlouhou cestu. V našem případě se jednalo o sedmihodinovou jízdu vlakem z centrální stanice do města Dubbo a odtud další tři hodiny autobusem do osady Hermidale (což je podle všeho jedna hospoda u silnice), odkud nás naše hostitelka Anita vezla ještě dobrou hodinu do vsi Nymagee a pak ještě kus za ni na svůj pozemek, který se rozprostírá na skoro stech kilometrech čtverečních a kde provozuje se svým mužem Kenem ovčí farmu Four Corners a nabízí ubytování v nepříliš pěkných bakelitových buňkách a v hezčích a čistších chatkách. Anita je kovanou vnitrozemskou Australankou, která celý život strávila v okolí města Cobar a nikdy nevycestovala ze země. Není však žádnou omezenou selkou, právě naopak. Její podnikavý duch se doslova vyžívá ve vymýšlení stále nových způsobů jak zbohatnout a vylepšit a rozvinout svůj byznys. Peníze totiž podle všeho hrají v životě Anity důležitou roli. Téměř všechny své minulé, současné i budoucí plány, o kterých nám vyprávěla (a že jich bylo požehnaně) měly společného jmenovatele - peníze. Australský "Outback", jak místní neuvěřitelně řídce osídlené vnitrozemí nazývají, nabízí mnoho možností, jak přijít k penězům, je-li člověk dostatečně houževnatý, trpělivý a pracovitý. Anitě rozhodně nechybělo ani jedno. Brzy po škole začala pracovat v těžařském průmyslu, jednom z velkých hráčů australské ekonomiky, ve kterém se točí ohromné peníze. V okolí Cobaru se těží kde co, ale nejvýdělečnějším artiklem je zde zlato. Muži - horníci, kteří mají na práci v dole sílu a výdrž, si mohou za pár let dřiny přijít na hodně slušné peníze. Totéž platí pro další přidružené (kupř. laboratorní) práce, které jsou vhodné i pro ženy.

 

Později si Anita udělala masérský kurz a otevřela si masážní salon. I zde se ukázal její vytříbený čich pro zisk. Byla svého času jediným masérem ve městě, ve kterém žily stovky horníků, kteří si pochopitelně stěžovali na bolavá záda a další problémy. Anitě se podařilo uspokojit tuto poptávku a slušně na ní vydělat. Později se přestěhovala ke svému druhému muži Kenovi na Four Corners a začala mu pomáhat s prací na obřím pozemku, po kterém mají rozesety stovky ovcí, jejichž vlna také přináší slušný zisk výměnou za minimální údržbu. Chov ovcí a lov divokých koz potulujících se po pozemku a jejich prodej na maso však Anitu brzy přestal naplňovat. Měla spoustu nápadů, jak z Four Corners učinit víc než jen farmu, která je navíc závislá na přírodních podmínkách a rozmarech. Našla další mezeru na trhu, zakoupila několik vysloužilých buněk a na pozemku začala nabízet ubytování slibující hostům opravdový "outback" zážitek včetně možnosti neomezeného lovu škodné - klokanů, králíků, lišek, divokých prasat či koček. Ken nikdy nebyl fanouškem Anity byznys plánů a Anita o něm tvrdí, že je starý a hloupý. Kompetence mají víceméně rozdělené. Ken se stará o farmaření a Anita o turistický a lovecký byznys. Vedle těchto aktivit, které jí zabírají mnoho času, se věnuje ještě malbě (nějaký čas i vyučovala školní děti) a své vnučce Addison. A občas také přijímá výpomoc v podobě cestovatelů, jakými jsme byli my.

Na Four Corners jsme s Anitou a Kenem (pozorujíce jejich dost pragmatické soužití) strávili tři týdny. Ubytováni jsme byli v jedné ze čtyř chatek a měli jsme víceméně neomezený přístup do domu Anity a Kena a do hezky zařízené společenské budovy s ohromnou kuchyní, televizí a terasou s kulečníkovým stolem. Výměnou za tento v tamních klimatických a vegetačních podmínkách ohromný luxus, jsme pracovali zhruba pět hodin denně na pozemku, v chatkách a v domácnosti. Náš pobyt byl zejména s ohledem na naprosto nehostinné a po většinu dne pekelně rozpálené okolí možná prozatím nejexotičtějším zážitkem naší cesty. Australská červená půda, z níž rostou jen trsy suché trávy a ty nejodolnější stromy, běžný výskyt smrtelně jedovatých hadů a pavouků, voda chytaná pouze za dešťů do ohromných kádí a nesnesitelné denní teploty šplhající i nad čtyřicet stupňů (byl měsíc leden, tedy asi něco jako náš červenec) tvořily vpravdě jedinečný mix, který pro nás ztělesňuje australský „outback“. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsme tím trpěli. Práce byla sice docela tvrdá a řádně „upocená“ a Anita občas trochu záhadná a na můj vkus nepříliš vhodně vtipná, ale zároveň se ohromně snažila, abychom ve volném čase poznali co nejvíce z okolí a zakusili pravý „outback life“. Několikrát nás vzala do Cobaru (což představovalo minimálně hodinovou jízdu autem v každém směru) na nákupy, internet, za svojí dcerou či na oslavu Australia Day na místní koupák a cestou zpět domů vždy následovala povinná zastávka v hospodě v Nymagee ve společnosti místních farmářů a horníků. Podněcovala nás k výletům po okolí farmy a focení opravdu překrásných západů a východů Slunce. Vzala nás na lov místních raků (jabbies) a zorganizovala několik naprosto úžasných jízd v jeepu po jejím rozsáhlém panství a vyprávěla a ukazovala co kde a jak funguje. Díky ní jsme měli možnost přičichnout k drsnému a červeným prachem do pořádné hloubky nasáklému životu v australské pustině, kterou i přes nepřízeň klimatických podmínek obývají bílí lidé.

Po pracovní stránce jsme střídali práce venkovní (pro mě příjemnější) s těmi v budovách (někdy docela hnusnými). Sekali a hrabali jsme suchou trávu, kůru a další vegetační odpad na pozemku a následně je pálili, abychom (trochu paradoxně) zabránili snadnému šíření případného požáru. Pomáhali jsme Kenovi s opravami plotu kolem jejich ohromného pozemku. Účastnili jsme se fascinující aktivity střihu ovcí tím, že jsme sbírali ostříhanou vlnu a ládovali jí do lisovacího zařízení, přičemž jsme byli i svědky krvavého střihání ovčích ocásků (prý je to pro jejich dobro, proti šíření infekcí). Z indoor prací se jednalo zejména o úklid a přípravu chatek pro nové návštěvníky, ale v nemalé míře také různé druhy úklidu v domě Anity a Kena, přičemž někdy se jednalo o čistění povrchů, které pro mě bylo na hraně snesitelnosti (zejména v kuchyni a koupelně). Bohužel i s takovými věcmi je na HelpX nutno počítat, ale nutno říct, že takovéto činnosti tvořili nepatrný zlomek času, který jsme trávili na farmě. Většinu času jsme totiž vlastně odpočívali.

Kromě činností, které pro nás vymyslela Anita, abychom se nenudili, jsme se vlastně nudili docela rádi. Vedro bylo místy tak nesnesitelné, že nedělat nic nebo jen velmi málo, byla vlastně docela fajn představa. Asi nejvíce času jsme strávili ve veliké samostatné společenské místnosti zevlováním, čtením, koukáním na filmy (nemohu nezmínit skvělou novozélandskou komedii Hunt for the Wilderpeople), hraním kulečníku, vařením a pečením, pitím coly a piva, jejichž zásoby byly na farmě takřka neomezené, a tak podobně. Podnikli jsme pár procházek po okolí a fotili místní nesmírně fotogenickou a pro nás Středoevropany neznámou krajinu. S jednou loveckou výpravou ze Sydney jsme dokonce vyrazili na lov škodné, což byla vtipná expedice strávená z větší části na korbě nepostradatelné Toyoty Hilux, na jejímž konci byl jeden zastřelený klokan a uvíznutí v blátě. Pravděpodobně jsme i trochu plánovali naše další cestovatelské kroky :). Anita nás v průběhu našeho pobytu na několik dní opustila a jela na hudební festival kamsi do daleka a to jsme pak měli pohodu úplnou. I Kenovo kamarádi pomáhající s drsnými farmářskými pracemi a platící hosté na farmě byli zajímavým zpestřením. Nejplodnější setkání bylo s Australanem Barrym a jeho thajskou přítelkyní Ni, o kterých ještě v některém z následujících příspěvků uslyšíte.

Kolem a kolem hodnotíme náš třítýdenní pobyt v pustině, jehož cílem bylo zejména neutratit žádné peníze (což se podařilo) a poznat něco z opravdové Austrálie, jako velmi poučný a z větší části i velmi příjemný.  Přestože jsme stále neopustili hranice „západního“ světa, poznali jsme život, o jehož existenci jsme do té doby měli jen matné a zkreslené představy. Navíc nám spadl jeden veliký kámen ze srdce. Osoba z kanadské půjčovny aut nám oznámila, že už po nás nebudou vymáhat další peníze a nešťastný případ, o němž jsme referovali v předcházejících příspěvcích, považují za ukončený. V našem rozpočtu sice zela díra veliká jako Austrálie, ale vše mohlo dopadnou mnohem hůře a my jsme byli šťastní, že už je to konečně za námi.

Když se nachýlil náš čas, hodila nás Anita naposledy autem do Cobaru a my se opět vydali na autobusovo-vlakovou eskapádu, jejímž cílem byl opět útulný byt Verči a Honzy. Tentokrát už jsme jim ale neoxidovali v domácnosti dlouho. Během jednoho dne jsme si v civilizaci vyřídili, co bylo potřeba, a na samém konci ledna jsme se vydali na náš další dlouhý let, tentokrát do Singapuru.

Vánoce a Nový rok v Sydney aneb ve čtyřech se to lépe táhne (prosinec 2016/leden 2017)

Fotky z veselení, flákání i vyčerpávajícího chození v Sydney a okolí zde: https://goo.gl/photos/tHet2kpbCvSqFdDDA

V přístavišti v Manly na nás již čekali Honza s Verčou. Jen co jsme vystoupili z lodi, už jsme byli ozdobeni nezbytnou "santovskou" čepičkou a po cestě do jejich bytu jsme byli zasvěceni do života v této "cool" části města Sydney. Christmas Eve v Austrálii vypadal docela jinak, než jak jej známe z Česka. Pěší třída v Manly byla plná lidí, zejména mladých, z nichž mnozí měli již dost vypito a kolem vládla veselá a bujará nálada. Něco, co bych očekával spíše o silvestrovské noci. Po více než půl hodince cesty po pěší zóně, podél oceánu a pak trochu do kopečka jsme dorazili do útulného bytu, kde Honza s Veronikou žijí již nějaký ten pátek. Do Austrálie se vydali zhruba deset měsíců před naším vánočním příjezdem a za tu dobu toho stihli už požehnaně - bydlet na několika místech, chodit do školy, najít si práci, učit se se surfovat, vyrazit na výlet do Queenslandu s příbuznými z Česka, srazit na výletě autem klokana, vrátit se na otočku do Česka, potkat jedovaté hady a pavouky a vůbec se na australský život hezky adaptovat. Jejich pomoc a rady pro nás byly nedocenitelné.

Po příchodu do bytu a nezbytné rychlé sprše na nás nečekalo nic menšího než štědrovečerní tabule s několika chody připravenými jako kombinace české a australské kuchyně. Jedli, pili a povídali jsme až do brzkých ranních hodin. Naše první hodiny v Sydney byly ve znamení pohody, radosti a dobré nálady. Tak nějak by to asi mělo o Vánocích být.

Následující dny jsme trávili zejména v Manly a okolí. Protože jak Honza, tak Veronika měli přes Vánoce studijní i pracovní volno, podnikli jsme společně několik výprav po okolí. Hned druhého dne jsme po celém Manly byli svědky australského Christmas Day s tisícovkami Australanů piknikujících na plážích, v parcích a vůbec na každém volném kousku země. Celá pobřežní promenáda voněla grilovaným masem a pivo teklo do hrdel proudem. Však byl také horký a bezmračný letní den. Téhož dne jsme pozorovali ze skály nad oceánem delfíny skotačící na hladině a samozřejmě jsme se také šli schladit do vln Tichého oceánu.

  
V dalších dnech, když nápor lidí na hlavní pláži v Manly trochu polevil, jsme si na prknech vypůjčených od našich hostitelů konečně vyzkoušeli, jací by z nás byli surfaři. Byla to větší zábava, než jsem čekal, ale také stejně velká dřina.

V týchž dnech jsme s Míšou vyrazili do multikina v nejnepřehlednějším nákupním centru, jaké jsem kdy viděl, na La La Land. Aby nás ale městské radovánky a flákání moc nerozmazlily, přichystali jsme si ve čtyřech na poslední dny roku 2016 výpravu do divočiny, konkrétně do národního parku Blue Mountains. Vyrazili jsme poctivě po Česku na těžko se stany, spacáky a zásobami jídla na čtyři dny. Trajektem, metrem a vlakem jsme se dopravili do Katoomby, kde nás na oblíbené vyhlídkové plošině s krásnými pohledy na protější kopce, na které jsme se právě chystali, přivítaly nekonečné zástupy výletníků valících se ze zájezdových autobusů. Nějakou dobu trvalo, než jsme se prodrali zástupy těl na nejrušnějších stezkách v okolí Katoomby a ponořili se do bushe, kde počty lidí značně prořídly.

Sešli jsme po Golden Stairs, strmých schodech vytesaných ve skále, na stezku, která nás vedla krásným lesem plným kapradin-stromů až na skalní vyhlídku zvanou Ruined Castle. Odtud jsme dále po stezce pokračovali na úpatí majestátní Mount Solitary, na jejíž vrchol vedl nejnáročnější výstup prvního dne. Po skalách, štěrku a kořenech jsme se nakonec vydrápali na vrchol stolové hory Mount Solitary, kde se ve stínu stromů nacházelo několik krásných míst na stanování. Nebylo co řešit. Měli jsme za sebou krásný a fyzicky náročný den a všichni jsme se těšili na zasloužený odpočinek. Problém byl, že nám docházela voda. Ve snaze zachránit situaci jsme se s Honzou vydali k místu, kde měl podle jistých indicií téct či pramenit potok, zatímco dívky stavěly stany. Vody jsme se však nedočkali. Našli jsme pouze jednu nehezkou louži, několik dalších turistů chystajících si večeři a jednu krásnou vyhlídku. Do tábora jsme se tedy vrátili s prázdnou a s tím, že večeři, snídani i prvních několik hodin následující etapy budeme muset zvládnout s velmi omezenými zásobami tekutin. Nebylo příliš na výběr. Po večeři jsme se rozhodli žízeň radši zaspat.

Ráno jsme se pokusili vyrazit zavčas, abychom unikli vedru a abychom se co nejdříve dostali k řece, kde jsme se chtěli napojit a pravděpodobně i ubytovat. Stezka pokračovala buší po vrcholu stolové hory s občasnými výhledy na okolní kopce a lesy a byla doprovázena nekonečnými roji těch nejdrzejších a nejotravnějších much, jaké jsme kdy zažili.

Po asi dvou hodinách pochodu nás čekal sestup, podle dostupných informací podobně strmý jako výstup předchozího dne. Ještě před nejprudším úsekem jsme spočinuli na krásné vyhlídce, odkud jsme viděli údolí, do něhož jsme měli namířeno.

Sestup, který následoval, si nikdo z nás příliš neužíval, ale dolů jsme se nakonec dostali a dokonce dorazili k rozcestníku, který nás jasně navedl správným směrem - do pěkného tábořiště u Kedumba River. Co měl být jednoduchý závěr poměrně krátké druhé etapy, bylo na chvíli bloudění lesem poté, co jsme zcela ztratili trasu. Naštěstí jsme však nezpanikařili a díky gps se skrze les dostali na cestu a po cestě na ještě širší cestu, která nás za necelou hodinu dovedla k tomu, po čem jsme nejvíce toužili - k vodě. Kedumba River byla krásná široká a tak akorát hluboká řeka, která si razila cestu ze skal pod Katoombou do velké nádrže na pitnou vodu dále na jihu. Pít přímo z řeky jsme se rozhodně neodvažovali, zato náš osvědčený kamarád - vodní filtr Sawyer Mini - si užil až až. Litry a litry vody jsme cedili jeho a posléze naším hrdlem, dokud naše žízeň nepolevila. Byly to skvělé časy. Řeka měla příjemnou teplotu a malý splav, pod kterým se v jakési tůňce krásně odpočívalo. O sto metrů dál bylo prostorné tábořiště s travnatými místy na stany, stoly a ohništi s grilem. Suchého dřeva bylo v okolí více než dostatek. Scenérii doplňovaly strmé okolní kopce a stáda klokanů.

   
Bylo třeba vymyslet plán na další den. Jedna z možností byla nechat věci v tábořišti a vydat se ke zmíněné přehradě. To už jsme však tušili, tak se jedná o nádrž zásobující Sydney pitnou vodou. Vydali jsme se ještě téhož dne s Honzou na průzkum a nikoliv překvapivě zjistili, že kus za tábořištěm začíná zakázaná zóna. Pokuta za její překročení byla vysoká. Rozhodli jsme se neriskovat a místo toho si dát další den na pohodu a pomalu se sunout směrem na Wentworth Falls, odkud jsme o dva dny později měli jet zpět do města. Večer téhož dne jsme si v tábořišti užili bohatou večeři (zejména Honza vytahoval ze své krosny další a další neočekávané poklady) a poté, co se hejna much stala opravdu nesnesitelnými, jsme zalezli do stanů. V noci se spustil menší déšť a ráno bylo pod mrakem, což byla velmi vítaná změna.

Vyrazili jsme vzhůru do kopce po požární cestě a s několika hezkými výhledy jsme brzy odpoledne dorazili na hranici národního parku, který jsme tímto opustili. Začali jsme se ohlížet po vhodném místě na strávení zbytku odpoledne a noci. Výběr nebyl příliš rozmanitý a nakonec jsme vzali za vděk štěrkovým pláckem, který našli Verča s Honzou. Nebyl to velký luxus a všude kolem byla kvanta mé noční můry - mravenců - ale bylo to dobré odlehlé místo s krásným výhledem. Zbytek odpoledne jsme pařili Canastu a navečer jsme se modlili, aby nepřišla bouřka, kterou jsme nepříliš daleko od nás zřetelně viděli a slyšeli, a která by nás patrně spláchla z povrchu zemského.

   
Nic z toho se naštěstí nevyplnilo a silvestrovské ráno bylo slunečné a teplé. Snad až příliš. Slunce, ukrutné horko a pot jsou tím nejvýraznějším, co si z téhož rána vybavuji. Pokračovali jsme dále po cestě a později již po silnici až do Wentworth Falls, kde si na nás Verča s Honzou přichystali to nejlepší na konec - překrásné vodopády, dechberoucí výhledy a stezky vytesané ve skále. Dopřáli jsme si dokonalou koupel pod desítky metrů vysokým vodopádem následovanou svačinkou a dokonce jedním lahvovým pivem (které jsme našli po cestě). Naprostá idyla.

Pokračovali jsme po stezce kolem dalších menších menších vodních toků a převisů a koukali s otevřenou pusou na scenérii kolem nás. Nakonec stezka začala stoupat zpět na vrchol skal a po chvílích námahy a pocení jsme se octli v civilizaci. Osvěžili jsme se mnoha doušky čerstvé vody a vydali se na poslední etapu výletu skrze město na vlakovou stanici.

Cestou ve vlaku jsme opět mastili Canastu a v Sydney jsme tak byli co by dup. Dorazili jsme v pozdním odpoledni - tak akorát, abychom se v bytě stihli vysprchovat, převléct, napakovat se alkoholem, vyrazit na nákup pochutin a začít si užívat silvestrovskou noc. Ne vše však probíhalo podle plánu. Honza přišel s dobrým nápadem na sledování slavného silvestrovského ohňostroje nad operou z poloostrova North Head vzdáleného asi půl hodiny chůze od přístaviště v Manly. S mnoha kilogramy tekutin a ledu v rukách a na zádech jsme se tedy v potu tváře drápali na kopec, abychom se téměř na jeho konci od tamních zmocněnců dozvěděli, že na North Headu je o silvestrovské noci zakázáno konzumovat alkohol. Se značným rozčarováním jsme tedy náš náklad obratem nesli zpět k přístavišti v Manly a to akorát na čas, neboť právě, když jsme přicházeli, začal práskat ohňostroj a dokonce ne jeden, nýbrž hned dva. Naše udivení neznalo mezí. Nejen že jsme nevěděli, že Manly si pořádá vlastní ohňostroj ve stejnou hodinu jako City, ale zejména jsme nevěděli, že ohňostroj vypukne už v devět a nikoliv až o půlnoci. Ale což, shodli jsme se na tom, že odpálení rachejtlí pár hodin před půlnocí dává vcelku smysl a díky slušnému výhledu jsme se mohli pokochat oběma show, i když tou městskou, vzdálenou několik kilometrů, jen částečně. Usoudili jsme nakonec, že vývoj silvestrovské noci je vlastně docela přívětivý, a když už se nemusíme starat o ohňostroj, můžeme se věnovat slavení. Sedli jsme si na molo, vybalili zásoby a konečně jsme si začali užívat naši první silvestrovskou noc na jižní polokouli. Kolem kroužily místní tělesně zatím příliš nevyspělé dívky v bikinách a jedna značně opilá Němka ve středních letech se s námi pokoušela o konverzaci. Večer plynul příjemně a poklidně. Žádné pořvávání, výtržnosti, řev ani zvuky tříštícího se skla a petard. Nic z toho v Manly nečekejte. Zde se (alespoň na ulici) slaví velmi střídmě. O to překvapenější jsme byli, když o půlnoci vypukl další mega-ohňostroj. Nakonec se ukázalo, že město Sydney pořádá ohňostroje dva - jeden menší v devět a druhý - velký - po půlnoci. Z něj jsme bohužel neviděli skoro nic. Až další den jsme si v českých novinách přečetli, o co jsme prý přišli :)

   
První leden roku 2017 byla neděle a v neděli se v Sydney jezdí hromadnou dopravou za pouhé dva dolary padesát centů po celý den. I proto jsme se v pozdním dopoledni vydali do města, abychom konečně uskutečnili nějaký ten sightseeing. Napřed jsme se povozili trajekty a pak se pěšmo prošli po čtvrti Barangaroo, parku téhož jména a okouzlujícím "starém městě" The Rocks.

   
Následující dny jsme dělili mezi plánování našich dalších kroků a poznávání okolí i centra. Napřed z prvního soudku: neuvěřitelné množství času jsme strávili přemýšlením, jak naložit se zbylým australským měsícem ve světle naší nepříliš růžové finanční situace. Cestovat po východním pobřeží bylo sice lákavé, ale zrovna tak nezodpovědné. Dlouho jsme přemýšleli, zda zkusit či nezkusit si přivydělat na farmě či v sadu a trochu tím tak pomoci našemu napjatému rozpočtu. Nakonec po nekonečném zvažování všech pro a proti zvítězila pohodlnost před složitým krokem do neznáma a navíc bez vlastní dopravy a především bez pracovního povolení. Rozhodli jsme se obeslat pár farem ve vnitrozemí Nového Jižního Walesu přes starý dobrý HelpX (a že bylo z čeho vybírat) a čekali jsme, zda se některá ozve. Netrvalo příliš dlouho a s radostí nám kladně odpověděla Anita ze vsi zvané Nymagee. O našem programu na většinu měsíce ledna bylo tedy rozhodnuto. O tom, jak se nám v australském zapadákově dařilo, si budete moci přečíst v dalším příspěvku.

Abychom ale jen nezaháleli v bytě, podnikli jsme také pár výprav do nedalekého okolí. Jedna z nich vedla na North Head, kam jsme se nedostali o silvestrovské noci. Historie tohoto poloostrova je spjata s karanténní stanicí, do které mířili Evropané připluvší do Austrálie před tím, než byli vpuštěni dále do města. Mnoho osadníků zde po několikaměsíční plavbě zůstalo v izolaci od světa a zemřelo na nemoc, kterou si přivezli z plavby na moři nebo ji chytli přímo zde. Smutné osudy připomíná mimo jiné částečně zachovalý hřbitov, kde leží těla těchto méně šťastných skoro obyvatel Austrálie. Dalším rezidentem poloostrova se na několik desetiletí stala armáda. Dodnes zde po ní zůstaly bunkry, zákopy, děla a bývalá cvičiště. Poloostrovem se vine naučná stezka po stopách armádního působení na North Headu, jejíž součástí jsou též kamenné desky připomínající nasazení australských vojáků v konfliktech po celém světě. North Head je však vedle toho všeho zejména přírodně bohatou (a v rámci města vzácnou) lokalitou s nádhernými výhledy na protější South Head a směrem k centru města.

Toto moderní centrum Sydney zvané City nabízí směs starší zástavby a moderních věžáků a obchodních domů. Ve všední den se to tu hemží kravaťáky a dámami v kostýmkách. Kromě tohoto shonu není příliš na co koukat. Směrem od centra k zálivu je situace o něco zelenější. Přes rozsáhlou a obdivuhodnou botanickou zahradu (vstup zdarma) lze dojít na výběžek, kde stojí turisty oblíbená Mrs Macquarie's Chair s obligátními výhledy na záliv a operu. Samotná sydneyská opera je i přes svou profláknutost zblízka opravdu impozantní a krásnou stavbou. Pokud máte peníze nazbyt, můžete si zaplatit tour s výkladem a vidět neméně pozoruhodné interiéry stavby. My jsme peníze nazbyt neměli.

Verča s Honzou se už pomalu chystali zpět do pracovního a školního procesu a měli dost svých všedních expatských starostí, ale na poslední den před naším odjezdem jsme se ještě společně vydali na plánovaný výlet do Royal National Parku jižně od Sydney. Trajektem, autobusem a zase trajektem jsme se dostali do městečka Bundeena odkud jsme podnikli výšlap podél pobřeží ke slavnému skalnímu útvary Wedding Cake (trochu zklamání), na pěknou odlehlou pláž a zpět. Mnohé výhledy a skalní formace po cestě byly extrémně fotogenické.

   
Následující den už bylo vše připraveno na náš odjezd do vnitrozemí a Verča s Honzou se mohli po hlavě vrhnout do svého každodenního žití v Sydney. Za jejich nezištnou ochotu, pomoc, pohostinnost a výtečnou společnost během dvou týdnů na přelomu let 2016 a 2017 jsme jim hluboce zavázáni.