Snímky z nesmírně fotogenického vnitrozemí New South Walesu okukujte zde: https://goo.gl/photos/dFavHT9rGuHjxiyLA
Dostat se ze Sydney do nitra Nového Jižního Walesu znamená hodně dlouhou
cestu. V našem případě se jednalo o sedmihodinovou jízdu vlakem z centrální
stanice do města Dubbo a odtud další tři hodiny autobusem do osady Hermidale
(což je podle všeho jedna hospoda u silnice), odkud nás naše hostitelka Anita
vezla ještě dobrou hodinu do vsi Nymagee a pak ještě kus za ni na svůj pozemek,
který se rozprostírá na skoro stech kilometrech čtverečních a kde provozuje se
svým mužem Kenem ovčí farmu Four Corners a nabízí ubytování v nepříliš pěkných
bakelitových buňkách a v hezčích a čistších chatkách. Anita je kovanou
vnitrozemskou Australankou, která celý život strávila v okolí města Cobar a
nikdy nevycestovala ze země. Není však žádnou omezenou selkou, právě naopak.
Její podnikavý duch se doslova vyžívá ve vymýšlení stále nových způsobů jak
zbohatnout a vylepšit a rozvinout svůj byznys. Peníze totiž podle všeho hrají v
životě Anity důležitou roli. Téměř všechny své minulé, současné i budoucí
plány, o kterých nám vyprávěla (a že jich bylo požehnaně) měly společného
jmenovatele - peníze. Australský "Outback", jak místní neuvěřitelně
řídce osídlené vnitrozemí nazývají, nabízí mnoho možností, jak přijít k
penězům, je-li člověk dostatečně houževnatý, trpělivý a pracovitý. Anitě
rozhodně nechybělo ani jedno. Brzy po škole začala pracovat v těžařském
průmyslu, jednom z velkých hráčů australské ekonomiky, ve kterém se točí
ohromné peníze. V okolí Cobaru se těží kde co, ale nejvýdělečnějším artiklem je
zde zlato. Muži - horníci, kteří mají na práci v dole sílu a výdrž, si mohou za
pár let dřiny přijít na hodně slušné peníze. Totéž platí pro další přidružené
(kupř. laboratorní) práce, které jsou vhodné i pro ženy.
Později si Anita udělala masérský kurz a otevřela si masážní salon. I zde
se ukázal její vytříbený čich pro zisk. Byla svého času jediným masérem ve
městě, ve kterém žily stovky horníků, kteří si pochopitelně stěžovali na bolavá
záda a další problémy. Anitě se podařilo uspokojit tuto poptávku a slušně na ní
vydělat. Později se přestěhovala ke svému druhému muži Kenovi na Four Corners a
začala mu pomáhat s prací na obřím pozemku, po kterém mají rozesety stovky
ovcí, jejichž vlna také přináší slušný zisk výměnou za minimální údržbu. Chov
ovcí a lov divokých koz potulujících se po pozemku a jejich prodej na maso však
Anitu brzy přestal naplňovat. Měla spoustu nápadů, jak z Four Corners učinit
víc než jen farmu, která je navíc závislá na přírodních podmínkách a rozmarech.
Našla další mezeru na trhu, zakoupila několik vysloužilých buněk a na pozemku začala
nabízet ubytování slibující hostům opravdový "outback" zážitek včetně
možnosti neomezeného lovu škodné - klokanů, králíků, lišek, divokých prasat či
koček. Ken nikdy nebyl fanouškem Anity byznys plánů a Anita o něm tvrdí, že je
starý a hloupý. Kompetence mají víceméně rozdělené. Ken se stará o farmaření a
Anita o turistický a lovecký byznys. Vedle těchto aktivit, které jí zabírají
mnoho času, se věnuje ještě malbě (nějaký čas i vyučovala školní děti) a své
vnučce Addison. A občas také přijímá výpomoc v podobě cestovatelů, jakými jsme byli my.
Na Four Corners jsme s Anitou a Kenem (pozorujíce jejich dost
pragmatické soužití) strávili tři týdny. Ubytováni jsme byli v jedné ze
čtyř chatek a měli jsme víceméně neomezený přístup do domu Anity a Kena a do
hezky zařízené společenské budovy s ohromnou kuchyní, televizí a terasou
s kulečníkovým stolem. Výměnou za tento v tamních klimatických a
vegetačních podmínkách ohromný luxus, jsme pracovali zhruba pět hodin denně na
pozemku, v chatkách a v domácnosti. Náš pobyt byl zejména s ohledem
na naprosto nehostinné a po většinu dne pekelně rozpálené okolí možná prozatím
nejexotičtějším zážitkem naší cesty. Australská červená půda, z níž rostou
jen trsy suché trávy a ty nejodolnější stromy, běžný výskyt smrtelně jedovatých
hadů a pavouků, voda chytaná pouze za dešťů do ohromných kádí a nesnesitelné
denní teploty šplhající i nad čtyřicet stupňů (byl měsíc leden, tedy asi něco
jako náš červenec) tvořily vpravdě jedinečný mix, který pro nás ztělesňuje
australský „outback“. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsme tím trpěli. Práce
byla sice docela tvrdá a řádně „upocená“ a Anita občas trochu záhadná a na můj
vkus nepříliš vhodně vtipná, ale zároveň se ohromně snažila, abychom ve volném
čase poznali co nejvíce z okolí a zakusili pravý „outback life“. Několikrát
nás vzala do Cobaru (což představovalo minimálně hodinovou jízdu autem
v každém směru) na nákupy, internet, za svojí dcerou či na oslavu
Australia Day na místní koupák a cestou zpět domů vždy následovala povinná
zastávka v hospodě v Nymagee ve společnosti místních farmářů a
horníků. Podněcovala nás k výletům po okolí farmy a focení opravdu
překrásných západů a východů Slunce. Vzala nás na lov místních raků (jabbies) a
zorganizovala několik naprosto úžasných jízd v jeepu po jejím rozsáhlém
panství a vyprávěla a ukazovala co kde a jak funguje. Díky ní jsme měli možnost
přičichnout k drsnému a červeným prachem do pořádné hloubky nasáklému
životu v australské pustině, kterou i přes nepřízeň klimatických podmínek
obývají bílí lidé.
Po pracovní stránce jsme střídali práce venkovní (pro mě příjemnější)
s těmi v budovách (někdy docela hnusnými). Sekali a hrabali jsme
suchou trávu, kůru a další vegetační odpad na pozemku a následně je pálili,
abychom (trochu paradoxně) zabránili snadnému šíření případného požáru.
Pomáhali jsme Kenovi s opravami plotu kolem jejich ohromného pozemku.
Účastnili jsme se fascinující aktivity střihu ovcí tím, že jsme sbírali
ostříhanou vlnu a ládovali jí do lisovacího zařízení, přičemž jsme byli i svědky
krvavého střihání ovčích ocásků (prý je to pro jejich dobro, proti šíření
infekcí). Z indoor prací se jednalo zejména o úklid a přípravu chatek pro
nové návštěvníky, ale v nemalé míře také různé druhy úklidu v domě
Anity a Kena, přičemž někdy se jednalo o čistění povrchů, které pro mě bylo na
hraně snesitelnosti (zejména v kuchyni a koupelně). Bohužel i
s takovými věcmi je na HelpX nutno počítat, ale nutno říct, že takovéto
činnosti tvořili nepatrný zlomek času, který jsme trávili na farmě. Většinu
času jsme totiž vlastně odpočívali.
Kromě činností, které pro nás vymyslela Anita, abychom se nenudili, jsme se
vlastně nudili docela rádi. Vedro bylo místy tak nesnesitelné, že nedělat nic
nebo jen velmi málo, byla vlastně docela fajn představa. Asi nejvíce času jsme
strávili ve veliké samostatné společenské místnosti zevlováním, čtením,
koukáním na filmy (nemohu nezmínit skvělou novozélandskou komedii Hunt for the
Wilderpeople), hraním kulečníku, vařením a pečením, pitím coly a piva, jejichž zásoby
byly na farmě takřka neomezené, a tak podobně. Podnikli jsme pár procházek po
okolí a fotili místní nesmírně fotogenickou a pro nás Středoevropany neznámou
krajinu. S jednou loveckou výpravou ze Sydney jsme dokonce vyrazili na lov
škodné, což byla vtipná expedice strávená z větší části na korbě
nepostradatelné Toyoty Hilux, na jejímž konci byl jeden zastřelený klokan a
uvíznutí v blátě. Pravděpodobně jsme i trochu plánovali naše další
cestovatelské kroky :). Anita nás v průběhu našeho pobytu na
několik dní opustila a jela na hudební festival kamsi do daleka a to jsme pak
měli pohodu úplnou. I Kenovo kamarádi pomáhající s drsnými farmářskými
pracemi a platící hosté na farmě byli zajímavým zpestřením. Nejplodnější
setkání bylo s Australanem Barrym a jeho thajskou přítelkyní Ni, o kterých
ještě v některém z následujících příspěvků uslyšíte.
Kolem a kolem hodnotíme náš třítýdenní pobyt v pustině, jehož cílem
bylo zejména neutratit žádné peníze (což se podařilo) a poznat něco
z opravdové Austrálie, jako velmi poučný a z větší části i velmi
příjemný. Přestože jsme stále neopustili hranice „západního“ světa, poznali
jsme život, o jehož existenci jsme do té doby měli jen matné a zkreslené
představy. Navíc nám spadl jeden veliký kámen ze srdce. Osoba z kanadské půjčovny aut nám oznámila, že už po nás nebudou vymáhat další peníze a nešťastný případ, o němž jsme referovali v předcházejících příspěvcích, považují za ukončený. V našem rozpočtu sice zela díra veliká jako Austrálie, ale vše mohlo dopadnou mnohem hůře a my jsme byli šťastní, že už je to konečně za námi.
Když se nachýlil náš čas, hodila nás Anita naposledy autem do Cobaru a my
se opět vydali na autobusovo-vlakovou eskapádu, jejímž cílem byl opět útulný
byt Verči a Honzy. Tentokrát už jsme jim ale neoxidovali v domácnosti
dlouho. Během jednoho dne jsme si v civilizaci vyřídili, co bylo potřeba, a na
samém konci ledna jsme se vydali na náš další dlouhý let, tentokrát do
Singapuru.
Žádné komentáře:
Okomentovat