Fotografie z okružní jízdy po havajském ostrově Oahu zde: https://goo.gl/photos/LvCb7kEncvSXbn8W8
Začátek našeho pobytu na havajském ostrově Oahu byl naplánován lépe než naše první dny na Maui. Na dvě noci jsme měli domluvené ubytování přes couchsurfing u Roba na severním pobřeží ostrova v městě Waialua. Severní pobřeží ("North Shore") Oahu je jednou z nejvyhledávanějších surfařských destinací na světě, což mu dává specifický uvolněný "laid-back" ráz. I Rob byl samozřejmě surfařem (jeho vášeň byla jedním z důvodů, proč se z pevniny na Oahu přestěhoval). Velmi specifické uvítání nám přichystal hned po našem přistání v Honolulu. Robův spolubydlící Dillon letěl téhož dne na jiný havajský ostrov a tak Rob pro pohodlí všech zúčastněných půjčil Dillonovi auto, který ho zaparkoval na letišti, abychom si ho my mohli po příletu vyzvednout a dopravit vůz i nás do Waialui. Chytrý, jednoduchý a skvělý nápad. Byli jsme rádi, že pro jednou budeme ušetřeni cesty z letiště veřejnou dopravou. Rob nám před odletem podrobně popsal všechny okolnosti, zejm. kde máme jeho Toyotu Prius hledat. Bohužel tato zcela klíčová informace se během několika posledních hodin změnila a protože jsme neměli přístup na internet a nepořídili si americkou SIM kartu (jedna z největších blbostí, které jsme ne-udělali), informace o změně umístění vozu se k nám nedostala. Hodinu jsme tedy běhali kolem příletových hal a prozkoumávali myslitelná i nemyslitelná parkoviště a hledali popisovaný vůz. Nakonec jsme usoudili, že je na čase se s Robem spojit. Telefonní číslo jsme naštěstí měli a telefonních automatů bylo na letišti dost. Od Roba jsme se dozvěděli, že Dillon to trochu popletl a auto stojí na docela jiném parkovišti v jiné části letiště. Vybaveni novými poznatky jsme pokračovali v hledání jehly v kupce sena. I s novým popisem nám trvalo další skoro hodinu, než jsme s neskutečnou úlevou uzřeli modrého Priuse s vysypaným zadním sklem (přesně podle popisu). Skrze tento otvor jsem skutečně nahmatal klíčky fikaně schované pod dekou. Tím bohužel martyrium neskončilo, protože se ukázalo, že nemáme tušení, jak hybridního Priuse nastartovat. Po několika minutách pokusů a omylů a konzulací s manuálem k automobilu se nám podařilo motor nastartovat a mohli jsme konečně vyrazit.
Nad Oahu se mezitím setmělo a čekala nás cesta po dopravními zácpami nechvalně proslulých dálnicích. Trasa z letiště na sever byla naštěstí navigačně jednoduchá a z města jsme se vymotali bez potíží. Byl večer před dikůvzdáním, což v Americe patrně značí počátek vánoční sezony a tak jsme po cestě a v zácpach poslouchali americké koledy. I přes zdánlivě očividnou cestu po dálnici stále na sever se nám samozřejmě podařilo kdesi špatně odbočit, takže jsme si celou cestu ještě o pár desítek minut protáhli. Nakonec jsme však i přes všechny nástrahy ve zdraví a bez kolize dorazili na správnou adresu a s úlevou předali auto Robovi k zaparkování do dvora.
V hezkém nevelkém přízemním bytě nás kromě našeho hostitele uvítal ještě sympatický mladík Fernando, též couchsurfer. Byl právě na samém konci své půlroční cesty po střední Americe a pár dní před odletem domů na Nový Zéland. Uvařili jsme levnou večeři ze zásob, které jsme přivezli, a s pivem v ruce jsme před odchodem na kutě rozprávěli o všem možném. Fernando byl obzvlášť nadšený ze své návštěvy Mexika, o jehož lidech, památkách a vynikajícím a levném jídle pěl ódy.
Probudili jsme se do hezkého díkůvzdáňového dne a v tomto duchu jsme si jej chtěli také užít. Díky Fernandovu průzkumu terénu z předchozího dne jsme se dozvěděli o veřejné Thanksgiving Feast v blízké Haleiwě, kam jsme se dopoledne ve třech vypravili. Rob měl doma nějakou práci a měl se s námi setkat odpoledne. Lokálním busem jsme vyrazili do Haleiwy a vystoupili hned u komunitního centra, kde již probíhala sváteční akce. Neměli jsme nejmenší tušení, co očekávat, a proto realita značně předčila naše matné představy. Na prahu velkého společenského sálu nás uvítaly místní paní a s obdivem, z jaké dálky přijíždíme, nás zapsaly na seznam a srdečně vyzvaly k účasti na oslavách a hostině. Sál byl plný lidí, stoly byly obsypány jídlem a na pódiu probíhal kulturní program. Ze všeho nejlákavější však byla nedlouhá fronta před několika stoly s jídlem, které komukoliv, kdo přišel, servírovali místní dobrovolníci. Mohli jsme si tedy pochutnat na krocanovi s nádivkou, šťouchanými bramborami, brusinkami, ananasem a kdo ví čím ještě. Jako dezert jsme si dali vynikající a strašně sladký a tučný čokoládový dort. Byly to hody, jak mají být a po jejich skončení jsme byli jako balóny. Kulturní program mezitím skončil a sál se začal rychle vyprazdňovat. Odkutáleli jsme se tedy na ulici a vydali se společně do centra Haleiwy a k pláži na sraz s Robem.
Rob pracoval na svém univerzitním výzkumu týkajícím se proměny jedné z pláží na severním pobřeží a chtěl nás do něj zasvětit. Dokonce se zdálo, že pomoc, kterou s jistou částí výzkumu potřeboval, byla hlavním důvodem, proč nás pozval k sobě na gauč. To nám samo o sobě ani nevadilo. Horší bylo, že Rob svůj terénní výzkum plánoval velmi chaoticky a neohrabaně. Toho odpoledne nakonec na žádná měření nedošlo, částečně vlivem střídavě deštivého počasí. Místo toho jsme alespoň mohli sledovat Roba a další borce, jak jim to jde na surfu. Jelikož na North Shoru jsou vyhlášené vysoké vlny a začátečníci se do těchto neodvažují, bylo docela na co koukat. V podvečer jsme sjeli na nákup surovin na druhé díkůvzdáňové hody, pokochali se západem slunce nad oceánem a horami a vydali se domů.
Rob nebyl ani velký kuchař, ani velký plánovač, takže se nám na večerní tabuli sešla roztodivná směs pokrmů a pochutin, což ale vůbec nevadilo, aspoň bylo z čeho vybírat. Společnost u stolu byla také rozmanitá. Kromě nás, Roba a Fernanda se hostiny zúčastnila ještě Robova kamarádka, dívka původem z Nepálu, toho času sloužící u americké armády, a později v noci ještě dorazila další couchsurferka, Irka se zapeklitým jménem (říkejme jí pro zjednodušení Maura). Bylo veselo a spát jsme šli na naše cestovní poměry velmi pozdě.
Následující den jsme měli v plánu již vyrazit autobusem do Honolulu, ale tak trochu jsme předchozího dne slíbili Robovi pomoc s jeho terénním výzkumem, takže jsme ráno po brífinku vyrazili Maury půjčeným vozidlem po pobřeží směrem na pláž s tím, že se tam s Robem sejdeme. Cestou jsme se stavili u pozoruhodných ruin chrámu z doby před Evropany.
Vše se opět neúměrně protahovalo. Rob dorazil až za několik hodin a patrně kvůli jeho neschopnosti vysvětlit, co od nás očekává, vznikla spousta nedorozumění a průtahů. Během toho si samozřejmě ještě odskočil surfovat. Nakonec jsme usoudili, že bude rozumnější strávit na severu ještě třetí noc a odjezd odsunout na další den. Samotné provádění výzkumu bylo, nebýt různých kiksů, zajimavé. Rob napřed létal nad pláží a pobřežím dronem a fotil a pak zaměřoval jednotlivé body zeměměřičským vercajkem. Když bylo vše hotovo, konečně jsme se mohli opět vydat domů a strávit další večer v poklidu.
Náš první celý den v Honolulu jsme se rozhodli z části strávit v Pearl Harboru. Američané zde samozřejmě vybudovali velký pomník své nešťastné porážce z prosince 1941, jakož i celé válce v Pacifiku. Až na výjimky jsem byl překvapen, že expozice je méně patetická, než jsem očekával. Pokud se chce návštěvník dostat na hlavní atrakci celého prostoru, musí být na místě ideálně hodinu před jeho otevřením, protože za lodní výlet k vraku USS Arizona se neplatí, avšak počet lístků je omezen. Pro nás to tedy s ohledem na polohu našeho skvělého kempu znamenalo vstávat asi v půl čtvrté ráno. V takových chvílích člověk zapochybuje o příčetnosti svého jednání, ale nakonec nám to stálo za to. Na místo jsme dorazili včas, fronta byla ještě krátká a dostali jsme se do první skupiny lidí, kterým byl promítnut asi půlhodinový film o Pearl Harboru, a poté se vydali lodí ke slavnému památníku vztyčenému nad z velké části potopeným vrakem bitevní lodě Arizona. Tato část prohlídky patetická byla a návštěvník se toho během ní ani příliš nedozví, ani toho moc nevidí, protože z lodi vykukuje nad hladinu jen nepatrný zlomek Americký patriot zde samozřejmě může vzdát hold mladíkům zahynulým na palubě lodi (asi 1300 osob), ale s ohledem na přeplněný prostor památníku a vyhrazený časový limit, si to dost dobře nedovedu představit.
Zajímavější byly (též bezplatné) expozice ve vstupních prostorách celého areálu. Jedna se týkala předválečných let na obou stranách konfliktu a života vojáků na základnách na Oahu, druhá samotného útoku na PH. Vedle toho mají návštěvníci památníku PH možnost navštívit tři placené expozice - ponorkové muzeum na palubě ponorky, aviatické muzeum se spoustou exponátů stíhaček z pacifickeho bojiště a živoucí expozici v podobě USS Missouri, kterou jsme zvolili my. Za své peníze dostanete možnost vstoupit na palubu jedné z největších bitevních lodí v dějinách a projít si opravdu velkorysou část její paluby a hlavně podpalubí. USS Missouri se proslavila hlavně tím, že na její palubě bylo podepsáno příměří mezi USA a Japonskem, kterým byla ukončena druhá světová válka. Mnozí čtenáři jistě znají některé z paradigmatických fotografií, které toho dne na palubě Missouri vznikly.
Světe div se, tato loď však byla ve službě ještě v devadesátých letech ve válce v Perském zálivu. Její podoba tedy již v lecčems neodpovídá době jejího vzniku, přesto je pouť po její palubě a jejími kajutami jedinečným zážitkem, zejména díky tomu, že armáda jí předala včetně vší vnitřní výbavy. V útrobách gigantické lodi je také roztroušeno několik expozic, ale nejzajímavějším exponátem je bez debaty samotná loď.
Památník PH nabízí návštěvníkům možnost zakoupit za zvýhodněnou cenu vstup do všech třech výše zmíněných expozic,což považuji za velký nesmysl, neboť my jsme se z Missouri vypotáceli asi ve tři hodiny odpoledne a byli jsme sice plni dojmů, ale naprosto vyřízení. Přesto jsme zvládli ještě krátkou procházku po Honolulu, a pak už hurá na večeři do McDonald's (majícím na Oahu podle naší zkušenosti zdaleka nejlepší poměr cena-výkon) a vydali se na pochod do kempu.
Protože jsme měli pocit, že je v okolí Honolulu stále co vidět (což je nepochybně pravda - vzhledem k velikosti ostrova je veliká část jeho přírodních krás v dojezdové vzdálenosti od města), ubytovali jsme se na další dvě noci v hostelu v centru. Hostel byl na naše poměry luxusní. Milý personál, dobré snídaně, prostorný dvorek s krásným posezením a výtečná dostupnost. Blízkosti autobusových spojení jsme využili k pár výletům. První mířil do Hanauma Bay, zátoky - přírodní rezervace oblíbené jakožto prvotřídní šnorchlovací destinace. Míša zde viděla barevné rybičky, mně akorát pořád tekla slaná voda do pusy. Ale jinak to bylo krásné místo :)
Druhý výlet nás zavedl trochu stranou do pralesa na blátivý okruh Aiea Loop Trail, kde se mi podařilo najít jednu z nejstarších aktivních keší na Zemi (GC23), což určitě většina čtenářů potřebuje vědět :)
Z Honolulu by bylo možno udělat mnoho dalších výšlapů vší možné obtížnosti, ale naším cílem bylo objet ostrov kolem dokola, takže po skončení našeho pobytu v hostelu jsme již jen předraženou poštou poslali domů vánoční dary a vydali se autobusem nedaleko za město na ikonický kráter dávno vyhaslé sopky Diamond Head. Za symbolický jeden dolar na osobu jsme se prošli po vybetonované stezce vedoucí na vrchol kráteru k bývalým vojenským bunkrům a pozorovatelnám, ze kterých armáda kdysi střežila pobřeží ostrova. Betonové stavby dnes slouží turistům a nabízejí úchvatný pohled na všechny světové strany, ale zejména na Honolulu a pláž Waikiki. Snadné dostupnosti atrakce však pochopitelně také odpovídal počet turistů, kteří nahoru proudili po stovkách.
Abychom před nimi trochu utekli, vydali jsme se téhož odpoledne autobusem (na Oahu na rozdíl od Maui funguje autobusová doprava a kolem celého ostrova vás za stejnou cenu povozí jeden dopravce) dále po pobřeží do jihovýchodní části ostrova, kde jsme po nějaké době zase zakempovali "na divoko" uprostřed krásné přírodní scenérie.
Před setměním nás přišel navštívit místní pár se psem, ale naše konání nám k naší úlevě ochotně posvětil a popřál dobrou noc. Ta nakonec až tak skvělá nebyla, protože i přestože jsme se pokusili postavit stan v závětří, nás několikrát nemilosrdně probudil vítr od oceánu a opět jsme museli běhat ven upevňovat předsíně stanu, které v měkkém písku prostě nešly pořádně zakolíkovat. Nebylo to nicméně zdaleka takové utrpení jako naše poslední noc na Maui.
Na následující den jsme měli v plánu nepříliš náročný výšlap z místa našeho nocoviště kolem malebných pláží, podivně tvarovaných útesů a s větrnými výhledy na bouřlivý oceán. Prvním cílem byl maják Makapu, na jehož dohled jsme došli bičováni neuvěřitelně silným větrem vanoucím od oceánu. V okolí bylo opět roztroušeno mnoho pozůstatků vojenských opevnění. Za neustávajícího vichru jsme vylezli na kopec nad maják, třesoucí rukou pořídili několik snímků a počali jsme sestupovat do závětří k silnici vinoucí se pod kopcem.
Došli jsme k nedalekému zábavnímu vodnímu parku a nasedli na autobus do naší další destinace, města Kailua, které slibovalo krásné pláže a několik menších výšlapů do hor a pralesa. Na dvě noci se nám zde podařilo domluvit couchsurfing u chlapíka z Jižní Korei, který pracoval u amerického námořnictva. Byl dost zaneprázdněn, ale komunikoval se mnou aktivně a slíbil, že se nám během dne ozve a vezme nás domů. Měli jsme dost hodin na průzkum města a pláží, ale u mě se naneštěstí (patrně jako reakce na brutální vítr, kterému jsme byli vystaveni téže dopoledne) postupně vyvinula neustále sílící migréna a brzy jsem byl zcela nepoužitelný pro jakýkoliv druh činnosti. Udělali jsme nezbytné nákupy a čekali jsme, kdy se ozve náš hostitel. Na pár hodin jsme využili pohodlí místní knihovny. Místní hlídač, který nejspíše viděl, že vypadám na umření, se nás napřed ptal, zda máme kde spát a později nám daroval několik kupónů na bezplatné občerstvení v Taco Bell, přestože jsme jej ujišťovali, že do bezdomovectví máme daleko. Buď jsme však toho odpoledne vypadali opravdu velmi sešle, nebo místní vycítili, že se něco nevydaří podle plánu. Při naší již večerní návštěvě McDonaldu jsme dostali od neznámého dárce asi pět dolarů v drobných, které tento anonym poslal po obsluze restaurace ve chvíli, kdy jsme neseděli u našeho stolu. Všechny tyto pozoruhodné věci předznamenaly jednu obzvláště nepříjemnou. Náš hostitel Sam se po mých urgencích ozval s velmi stručnou omluvou, že ho práce zaměstnává více, než očekával, a že nás nemůže ubytovat. Nebyli jsme ani tak překvapeni skutečností, že se to stalo, ani zdrceni, že nemáme kde spát (ve spaní na podivných místech jsme už byli docela zběhlí), ale samozřejmost s jakou nás Sam odmítl a ubohost omluvy, se kterou se vytasil, nás zaskočily velice. Nějak nemohu pochopit, jak může člověk vstoupit do světa couchsurfingu, vytvořit si pěkný profil, slíbit ubytování a pak své hosty zanechat napospas kolem desáté večerní ve městě, které neznají, a neprojevit vůbec žádný zájem o jejich osud. Bohužel i to se může stát. Lesson learned. Sebrali jsme své saky paky a vydali se k pláži, kde se dalo nejspíše očekávat, že najdeme nějaké místo na nouzové přespání. Velký problém to nebyl. Postavili jsme stan na vhodném místě blízko pláže i vyšlapaných cest a nastavili si budík na brzkou ranní hodinu, abychom nevzbuzovali pozornost.
K našemu překvapení jsme se vyspali výtečně, brzy ráno sbalili stan a šli si užít snídani do nedalekého parku. Celé dopoledne jsme strávili vymýšlením našich dalších kroků, které jsme museli kvůli náhlé změně plánu rychle přehodnotit. Nakonec jsme si naplánovali a zaplatili několik dalších nocí ve dvou kempech na východním pobřeží ostrova. Odpoledne jsme tedy autobusem dorazili do kempu (resp. travnatého placu se studenou sprchou) Ahupuaa O Kahana přidruženému ke stejnojmennému státního parku a toho dne jsme se již na více nezmohli. V noci se přihnala prudká průtrž mračen, a protože jsme stan postavili na velmi idiotském místě, brzy jsme byli obklopeni loužemi špinavé vody, které se stále zvětšovaly. Bylo jasné, že noční stěhování nás nemine. Spoře oděn (stejně bylo vše hned durch) jsem začal pobíhat kolem stanu a po chvíli jsme už náš příbytek přenášeli na bezpečné místo. Celý proces netrval déle než pár minut a situace nakonec nebyla tak zoufalá, jak se na první pohled jevila. Zbytek noci jsme prospali v klidu.
Probudili jsme se do pěkného rána a začali s procesem vysoušení. Mokrých věcí nebylo nakonec až tolik a slunce vše rychle usušilo. Jedna nemilá věc se však přihodila. Naše nové místo na stan bylo přímo nad podzemním mraveništěm a svojí krosnu jsem usadil přímo na vstup do mravenčího království. Ráno jsem zjistil, že mravenci si z ní během noci udělali druhý domov. Co si budeme povídat, bylo to odporné. Celá krosna byla skrz naskrz prolezlá stovkami mravenců zalezlých v každičkém záhybu a škvíře. Musel jsem celou krosnu rozložit do podob, o kterých jsem vůbec netušil, že jsou možné. I po hodinách dřiny jsem stále nacházel další mravence. Byl to pro mě docela traumatizujici zážitek, který nejspíše navždy proměnil můj vztah k mravencům.
Přestože jsem byl tímto zážitkem poněkud zdrcen, nechal jsem se Míšou hecnout, abychom vyrazili alespoň na menší výlet do lesů státního parku. Nakoa Trail vinoucí se jedním z nejdeštivějších údolí na Havaji je asi tříhodinový okruh, který vás provede pod vrcholy krásných strmých útesů sopečného původu, deštným lesem s mnoha přechody potoků a řek (včetně nevyhnutelného brodění) a kolem bunkrů, které si zde ve čtyřicátých letech vystavěla americká armáda pro účely tréninku boje a přežití v džungli. Zde jsme se konečně mohli ponořit do stínu nepředstavitelně bujného lesa, brodit se v mazlavém bahně a nechat se poštípat miliony komárů a vědět, že cesta by nás měla vždy bezpečně dovést zpět do kempu (což se o většině trailů na Oahu říci nedá; hikování na Oahu je ve skutečnosti dost hardcore s minimem značených a upravovaných stezek a s častými případy úmrtí turistů, nejčastěji pádem z kopců, hor a útesů). Všeho výše zmíněného jsme si užili dosytosti a až na hejna komárů to byla velká zábava a ze scenérie kolem oči jen přecházely. Jen mě mrzelo, že jsme podobných výprav nepodnikli více.
Po druhé a poslední noci v témže kempu jsme se po ránu vydali na krátký výšlap na skálu tyčící se asi sto metrů nad pobřežím pojmenovanou Crouching Lion. Ani tento nedlouhý výstup nebyl zadarmo a strmý kluzký svah nám dal zabrat. Výhled pod nás, před nás i nad nás byl však famózní. Závistivě jsem pozoroval dvojici borců stoupající po hřebeni blízké hory kamsi do výšin. Náš plán byl však opět nasednout na autobus a jet do druhého námi vybraného a mnohými nám doporučovaného kempu Maleakahana.
Cesta a příjezd na místo byly deštivé. Postavili jsme stan a protože na koupání to rozhodně nevypadalo, využili jsme konečně zase jednou dosytosti místní wifi pro komunikaci s domovem a další nezbytnosti.
Ráno nemohlo být krásnější. Slunce, teplo, překrásná pláž a čisté moře lákaly ke koupačce. Konečně jsme si mohli užít oceán a netrápit se při tom starostmi o naše další spaní. Stan jsme měli asi dvacet metrů od pláže. Půjčili jsme si body board a pořádně se vyřádili na vlnách. Po pár hodinách nečekaně zábavné činnosti jsme se konečně rozhodli se sebrat a vydat se po nádherné pláži do pár kilometrů vzdáleného města Laie.
Laie je pozoruhodné místo, kde vedle obchodů a kina naleznete také vznosně vypadající vysokou školu, turisticky profláknuté centrum kultury pacifických národů a obzvláště vznosný mormonský chrám, jeden z nemnoha set na světě. V areálu bylo otevřeno vyšperkované návštěvnické centrum a tak jsme se zde trochu poučili o této církvi, o které stejně stále víme dost málo, a byli překvapeni tím, že kniha Mormonova (pro členy církve stejně důležitá jako Bible) je přeložena i do češtiny, a že česká mutace byla v centru v Laie k dispozici k nahlédnutí. Nabídky k zaslání knihy do Čech jsme se nakonec rozhodli nevyužít. Vyrazili jsme do roztomilého malého kina na animák Moana, kterému se na Havaji dostávalo velké propagace. Naše názory na jeho kvalitu se trochu různí. Krásně položené Laie s úchvatnými pohledy na oceán a sopečnou činností vyzvednutými svahy jsme opouštěli již za tmy.
Naše okružní jízda po nevelkém ostrově Oahu se chýlila k závěru. Po dalším dopoledni stráveném na pláži jsme se busem vydali zpět na známý North Shore, kde jsme v blízkosti Haleiwy zakempili na krásném místě s dalšími nepopsatelně krásnými výhledy na západ slunce a noční oblohu.
Den nato jsme se opět setkali s Robem, u kterého jsme si na naši cestu po ostrově nechali kupu věcí, které by nám při ní byly k ničemu. Chudák Rob mezitím dostal výpověď od svého nájemce a musel přemýšlet, kam se po novém roce nastěhuje. Všechny naše věci jsme si úspěšně předali a Rob nás hodil na autobusovou zastávku směr Honolulu. Na poslední dvě noci jsme měli domluvený couchsurfing u Briana a Christiny. Po příjezdu do města jsme podnikli nezbytné nákupy a odpoledne jsme se s našimi hostiteli setkali v místě jejich bydliště. Brian a Christina žili trochu odlišný lifestyle, než na jaký jsme si zvykli u lidí provozujících CS. Brian byl vojákem z povolání (nikoliv však bojujícím, staral se o výbušniny na letecké základně na Oahu) a Chrisitna pracovala na poměrně vysoké pozici ve vedení místní nemocnice. Měli malého psíka, kterého s sebou rádi všude brali, ohromné auto (i když na americké poměry prostě běžný truck), které Brian řídil na můj vkus dost agresivně, lednici přeplněnou k prasknutí a preferovali jíst na papírovém nádobí, protože pak nemuseli mít nádobí. Byli ale nesmírně milí. Hned večer po našem příjezdu nás vzali na hodinu akrobatické gymnastiky, kterou společně již nějaký čas provozovali. Octli jsme se v tělocvičně plné lidí všeho věku, kteří šplhali po lanech, skákali salta, tančili na hlavě a vzájemně se na svých končetinách zdvihali do výšky. Byla nám poskytnuta ochotná pomoc a know-how a světě div se, zanedlouho jsem dokázal leže na zádech Míšu udržet ve vzduchu na svých vzpřímených nohách. Rádi bychom to na požádání ukázali, ale když jsme stejné triky zkoušeli o měsíc později v Sydney, zjistili jsme, že naše know-how se kamsi vytratilo. Ale nic není ztraceno, třeba se zase najde.
Poslední den v Honolulu jsme strávili částečně v bytě Briana a Christiny, kteří nám jej velkoryse nechali k dispozici poté, co sami odjeli do práce, a částečně v Chinatownu, což je dobré místo pro nákupy a vysedávání v hospodě. Obojího jsme si užili v míře přiměřené. V předodletové náladě jsme nad lahví překvapivě dobrého ananasového alu zhodnotili náš pobyt na Havaji a také porozjímali nad naší další cestou ve světle znovu vynořeného staronového problému s vypůjčeným vozem, který nás opět dostihl právě během našich posledních dní na Havaji.
Náš let do Sydney odlétal opět v nešťastně brzkou ranní hodinu, proto jsme se snažili jít spát a hlavně vstát včas.
