Výběr fotografií ze Severní Kalifornie a SF zde:
Začátek našeho pobytu v Kalifornii nebyl nejsluníčkovatější. Chtěli jsme před další cestou na jih trochu pobýt v kempu, kam jsme se nechali odvézt Aarony, a prochodit turistické cesty pod korunami obrovitých redwoodů. Počasí však bylo v těch dnech radikálně jiného názoru. Abych to zkrátil, během tří nocí a dvou dnů, které jsme strávili v kempu, déšť ustal prakticky jen na několik hodin. Bylo to opravdu frustrující, nezáživné a vlhké. Náš americký stan ve zkoušce vodotěsnosti víceméně obstál a zásoby jsme měli, ale kemp postrádal jakékoliv zázemí, takže většinu času jsme trávili ve stanu a poslouchali bubnování deště na plachtu. Z výletů pod stromy nezbylo téměř nic. Třetího dne se obloha zázračně rozjasnila a byl krásný den. To už jsme se ale potřebovali pohnout dále na jih.
Na silnici před vjezdem do kempu jsme chvíli stopovali, dokud nezastavil pěkný bavorák se šoférem ve středních letech za volantem. Nabídl nám svezení dobrých 150 kilometrů, ale upozornil nás, že není moc dobrý konverzátor a radši se při řízení soustředí na jízdu. Chvíli jsme tedy jeli mlčky s občasným prohozením pár slov, dokud se cosi nezlomilo a začali jsme rozprávět, napřed o hudbě, pak o Americe a jejím impaktu na její obyvatele i na svět a nakonec jsme si vyslechli Rayovo pozoruhodný životní příběh, kam se vešlo zázračné přežití po pokusu o potrat jeho matkou, vzácná nemoc, léčitelství, komunitní projekty, hudební festivaly a mnoho dalšího. Po příjezdu do Ukiahu nás seznámil se svojí partnerkou původem ze střední Ameriky, která právě měla za sebou participaci na rituálu zasvěcení kohosi mezi šamany a léčitele. Bylo by nepochybně o čem rozprávět, ale jak my, tak Ray se svojí partnerkou potřebovali využít odpoledne jinak. Přijali jsme darem několik tamales (což je jídlo) a rozloučili jsme se. Čas kvapil. Zase jsme nevěděli, kde budeme večer spát a zda se někam vůbec dostaneme. Nicméně stopování v Kalifornii (stejně jako v Oregonu) se ukázalo být relativně snadnou záležitostí.
Náš další řidič nemohl být od toho předchozího více odlišný. Zastavil nám na dálnici u města s úsměvem a se slovy, že jsme si nevybrali příliš dobré místo na stopování. Po mé zdvořilé odpovědi jsme hodili zavazadla na korbu trucku a nastoupili. A nebyl to ledajaký truck, byl zatraceně vysoký, silný a na pohled agresivní. V kabině duněla tvrdá taneční hudba a motor prudce zařval při každém sešlápnutí plynu. Chlapík zhruba v našich letech měl namířeno do Oaklandu, ale pro začátek to vzal oklikou přes město. Vyzvedl si svůj gyros a protože se mu pak nechtělo čekat na semaforu, vzal to do protisměru, přes chodník a přes pár obrubníků, vyhnul se křižovatce a zběsile se zařadil do svého pruhu za ní. S gyrosem v ruce. S velkým autem člověk dokáže "velké" věci. Chlapík toho moc nenamluvil a hudba duněla na plné pecky, takže jsem se také příliš nenamáhal. Na dálnici jel chvíli v klidu, chvíli zase s masivním burácenim motoru a mocným odpichem předjížděl auta zprava. Asi v polovině cesty nám nabídl hulení a vypadal udiveně, když jsme odvětili, že trávu nekouříme. Po chvíli začal do hudby z ničeho nic rapovat. Poté, co ustal, a já jsem se probral z tohoto nečekaného šoku, jsem na toto téma zapředl hovor a ledy trochu povolily, takže došlo na představení. Uvedl se jako Attitude a rapování dělá prý jen pro zábavu. Moc jsme si toho ale stejně neřekli, takže zbytek cesty utekl v podobném duchu, jako její začátek. Attitude se zkrátka příliš neotevřel, takže zůstalo jen u toho rapování. Vysadil nás, kde jsme jej požádali, nastříkal kola své káry jakousi tekutinou (asi aby vypadala ještě mocněji, viz foto) a pokračoval ve své prasojízdě.
My jsme měli namířeno do Guernvillu na radu jednoho z Aaronů, který nám doporučil místní redwoodové lesy a kemp v nich schovaný. Nemuseli jsme čekat příliš dlouho na další odvoz. Místní chlapík nás svezl ve svém otrhaném starém trucku skoro do naší destinace, kam nás nakonec dopravil další místní řidič se svým malým synkem, který jej prý přesvědčil, aby nám zastavil. Trochu nás povozili po městečku na místa, kde jsem se domníval, že mají být kempy, ale jak se zanedlouho ukázalo, žádné na místě nebyly. Trochu jsme se poptali místních a dostali jsme jeden velmi vágní typ, kam se vydat, jinak ani místní policie o ničem nevěděla. Už za tmy jsme se tedy vydali po silnici směrem k lesu a doufali, že třeba na něco narazíme. Po asi 45 minutách velmi nezáživného pochodu jsme ve světle baterky narazili na něco, co se trochu tvářilo jako kemp. Vešli jsme branou a brzy se nás ujala paní správcová. Byla velmi milá, ukázala nám, kam si můžeme postavit stan a kde jsou sprchy. Víc jsme v dané chvíli nepotřebovali. Ráno se vyjevilo, že spíše než o kemp se jednalo o přístaviště starých obytných přívěsů a dokonce i větších stanů, kde lidé trvale žili. Cestovatelé jsme tam byli jediní, ale rozhodli jsme se zůstat ještě další noc a přes den si udělat výšlap do Aaronem i paní správcovou doporučovaných lesů, vod a strání.
Dalšího dne nás čekala poslední etapa a noc ve stanu před vjezdem do San Francisca. Vyhlédl jsem nám hezky vypadající kemp dosti blízko SF, ale stále uprostřed krásné kalifornské pobřežní přírody. S obtížemi jsem provedl požadovanou telefonickou rezervaci a doufal, že se na místo dostaneme včas. Poměrně snadno jsme získali odvoz z města. Svezl nás mladý chlapík jedoucí na houby do lesa. Houbaření bylo mimochodem jedním z nejčastějších témat na našich cestách Kalifornií. Byla sezóna a místní rádi sbírali - jak jedlé, tak psychedelické. Náš řidič byl kromě houbaře také vášnivým hikerem. Měl prošlý celý Apalachian Trail a hned dvakrát celou PCT. A to jsou opravdu dlouhé traily. Podělili jsme se o kontakty a vydali se každý svou cestou. Naše měla vést po silnici číslo jedna, přímo po pobřeží. Věděli jsme, že provoz tu nebude patrně příliš slavný, ale slibovaná scenérie stála za risk. Nicméně měli jsme zase jednou kliku. Po ani ne příliš dlouhém čekání nám zastavilo hodně nadupané a zbrusu nové Subaru, které řídil Paul ze Sebastopolu. Svěřil se nám, že stopaře příliš nebere, ale zrovna byl speciální den. Paul měl ten den narozeniny a jako každý rok si na ně vzal volno z práce. Neměl nic speciálního v plánu, jen ráno vyrazil na houby a cestou zpět domů se chtěl stavit koupit si obal ma svůj surf. V tu chvíli jsme se na kraji silnice objevili my. Bylo krásné počasí, konstelace byla příznivá pro to, aby Paul zastavil a nabral nás na palubu. Paul byl další rozvedený podporovatel Bernieho Sanderse a živil se jako geolog na stavbách. Byl to místní starousedlík a o regionu na rozhraní Sonoma a Marin counties hodně věděl. Jeli jsme s ním nakonec nejen pro obal na surf, nýbrž až do našeho kempu, protože se nabídl, že nás sveze až tam, přestože to pro něj byla slušná zajížďka. Prý neměl nic lepšího na práci a možná se mu s námi dobře povídalo. Cestou jsme se stavili v jedné z místních pekáren, kde jsme od milé paní prodávající dostali každý jeden kus koláče zdarma. Vše bylo skvělé a Paul nás bezpečně odvezl ve své káře až k našemu nocovišti. Rozloučili jsme se a my se vydali po klikaté silnici dolů k oceánu, kde na nás čekal jeden z nejkrásnějších kempů našeho výletu. Nechme opět promluvit fotky:
Cesta k němu však byla trochu trnitá. Chtěli jsme na slavnou vyhlídku nad mostem, ale stáli jsme na špatné straně silnice, kterou rozhodně nebylo radno přebíhat. Naštěstí jsme nakonec našli kýžený podchod, po kterém nás však čekal ještě asi kilometrový výstup s batohy na zádech a sluncem v zádech. Na vyhlídku jsme dorazili splavení, ale ani na vteřinu jsme nezapochybovali, že to stálo za to. Co myslíte?
Po svačince s tímto výhledem jsme se vydali zpět k samotnému mostu a po jeho chodníku se vydali do města. Přechod zálivu byl delší, než jsme čekali, a cestu chodcům zmepříjemňovaly zástupy cyklistů, kterým firmy, u kterých si půjčili kola, maje evidentně dohodu s provozovateli trajektů, doporučily právě přejezd Golden Gate Bridge, sjezd do Sausalita a zpět za pěkné peníze lodí do SF. Well done. Poté, co jsme stanuli na druhé straně zálivu, jsme už měli dost na to, abychom se radši rozhodli pokračovat do centra autobusem. To se ukázalo jako docela problém, protože jsme buď nepochopili místní systém nebo systém byl opravdu podivný, takže nám trvalo dost dlouho, než jsme chytli správný bus. Dojeli jsme kamsi do centra a zbytek cesty k hostelu jsme se rozhodli dojít po svých. Navigačně to problém nebyl, stačilo pokračovat rovně stále stejnou ulicí po asi dva kilometry. Co však vypadalo snadně na mapě, bylo jiné v kopcovité realitě San Francisca. Zkrátka to byla fuška, zato však s krásnými výhledy, a zároveň milé seznámení s trademarkem SF, kterým jsou mimo jiné právě nepředstavitelně strmé ulice jeho centra.
Pro naše první společné spaní v hostelu na naší cestě jsme si vybrali nejlevnější hostel v celém SF. Vzdor fůře negativních recenzí, které jsme o něm četli, jsme byli s ubytováním spokojeni, přestože náš pokoj neměl žádná okna, pánská sprcha neměla kohoutek s teplou vodou a na desítky ranních hladovců čekal jen jeden sporák. Při našem způsobu cestování člověk zkrátka nemá vysoké nároky a ocení bezpečí vlastního pokoje a postele. Bylo to příjemné místo a cítili jsme se obklopeni fajn lidmi. Na pokoji jsme byli s Francouzskou, která podnikala měsíční trip po vybraných městech USA a Švýcarkou, která právě opustila svojí rodnou zemi a znechucena tamním hodnotovým systémem byla na cestě za novým životem v jižní Americe.
Hned po ránu dalšího dne jsme vyrazili na prohlídku profláknutých lokací SF. Viděli jsme Chinatown, Coit Tower, nábřeží, Pier 39 a Fishermans Wharf (odporné množství lidí, vřele nedoporučujeme), hezké parky a krásné pohledy na město. Nakonec, abychom o nic nepřišli, jsme to vzali přes slavnou Lombardy Street, což byl zajímavý zážitek. Lidé čekající ve svých autech na sjezd po slavné klikaté ulici a asi šestice policistů, které plně zaměstnalo řízení dopravy na tomto místě, náš docela pobavili.
Na další den jsme měli domluvené setkání s kamarády z Čech, současně žijícími v Kalifornii. Protože však byla neděle, tak jsme před tím, než jsme zamířili na místo srazu v burgrárně, navštívili kostel a křesťanské komunitní centrum Glide, kde jsme se zúčastnili gospelové mše se vším všudy - se spoustou zpěvů, tanců, objetí a širokých úsměvů. Byla to zajímavá zkušenost, která na nás až tak moc nezafungovala, ale byli jsme rádi, že jsme byli u toho. A Míše se líbily písničky.
Martin a Evča bydlí toho času v Mountain View, takže za námi do SF museli vážit dobrých dvě stě kilometrů dlouhou zpáteční cestu. Oba jsme naposledy viděli před více než dvěma roky na jejich svatbě, kde už bylo jasné, že zanedlouho opustí rodnou hroudu. Martina zlákala do Kalifornie IT firma, pro kterou pracoval už v ČR, a už přes dva roky zde s Evčou žijí. O životě v Kalifornii, plánech do budoucna a o našem cestování jsme si povídali u výborných burgerů a na výletě na Baker Beach. Přišlo nám, že oba jsou v Americe spokojení. A to je dobře :)
Pak jsme již sami pokračovali procházkou po obřím parku Golden Gate Park a po známé "hippie" ulici Haight Street plné cool obchodů a občerstvoven. Se soumrakem se však již pomalu vkrádaly myšlenky na nepříjemné ranní vstávání a cestu na letiště a let směr Havaj.
Žádné komentáře:
Okomentovat