Havaj poprvé - Maui (listopad 2016)



Fotogalerie z dvoutýdenního putování po Maui zde: https://goo.gl/photos/kPDM3XqkABzzWc4w5

Samostatnou fotogalerii pro NP Haleakala užívejte zde:

https://goo.gl/photos/JqJM6JZDW9yH1dLZ7

Let ze San Francisca do Honolulu trval kolem pěti hodin. Hawaiian Airlines nám po cestě naservírovaly slušné občerstvení a servis. Dušují se, že jsou jedním z posledních přepravců v severní Americe, který podává během letu "bezplatné" občerstvení. Co už však neříkají, je to, že tuto drobnou pozornost si můžou dovolit díky masivním příjmům, které mají z monopolního provozování letů mezi jednotlivými havajskými ostrovy, protože na těchto krátkých přeletech prakticky neexistuje konkurenční boj a Hawaiian si můžou za půlhodinu letu účtovat, kolik se jim zlíbí. Pokud si říkáte, proč nejezdí mezi ostrovy trajekty, nejste sami. Pár lidí nám řeklo, že lodní linky byly zrušeny kvůli odporu environmentálních aktivistů. Kdo ví. Předraženého půlhodinoveho letu jsme bohužel museli využít i my, pokud jsme se chtěli podívat i jinam, než na ostrov O'ahu, kam létá většina spojů z pevniny. Po příletu na Havaj jsme tedy strávili prvních pár hodin v nepříliš hezké letištní hale v Honolulu a kolem čtvrté odpolední jsme nasedli na letadlo mířící na ostrov Maui, který jsme nakonec zvolili jako naší první destinaci a kde jsme měli v plánu strávit asi patnáct dní.

Samozřejmě jsme přiletěli bez příliš jasného plánu a bez zařízeného ubytování (couchsurfing se nám na Maui příliš provozovat nedařilo). Ostrov nás přivítal velmi nevlídným počasím. Bylo sice teplo, ale kombinace větru a prudkého deště nezapadala do naší představy tropického ráje. Chvíli jsme váhali, zda za daných okolností nezkusit hledat ubytování v nedalekém městě, ale nakonec převážil náš smysl pro low-cost cestování a vydali jsme se kolem letištních parkovišť a půjčoven aut k nedaleké pláži, o které jsem se sice dočetl, že stanování na ní není povolené, ale jevila se aktuálně jako jediná logická možnost. Když jsme došli do lesíku u pláže, byla už beztak tma, takže jsme bez velkého rozmýšlení vybrali jakž takž příhodné místo a postavili stan. Z našeho prvního "divokého" stanování na Maui jsme byli trochu nervózní, ale nakonec celá noc proběhla dobře. Rozhodli jsme se vstát brzo, abychom unikli pozornosti. Za ranního světla bylo zřejmé, jak blízko přístupové cesty na pláž jsme spali, ale v odlehlé příletištní lokalitě to příliš nevadilo. Vydali jsme se na příjemnou ranní procházku po pláži směrem k městu Kahului, které je ošklivé a nezajímavé, ale slouží jako hlavní dopravní uzel a obchodní centrum ostrova. Chůze bosýma nohama v písku s pohledy na oceán a ve společnosti úžasných mořských želv odpočívajících na pláži byla skvělým startem prvního dne na Havaji.

Čekal nás však spíše úmorný den, během nějž jsme se museli rozhodnout, jak naložíme s prvními dny na ostrově, a udělat nákupy. Pobíhání s krosnami po Kahului ve slunečném počasí nepatří mezi nejpříjemnější disciplíny, ale bylo nutné, abychom se dalšího dne mohli vydat na několikadenní výpravu do kráteru sopky Haleakala, což byl nakonec program, který jsme zvolili na prvních několik dní na ostrově. Jelikož do národního parku Haleakala mělo smysl jet až dalšího dne ráno, vrátili jsme se po nákupech a zařízení všeho potřebného k pláži a tentokrát si vybrali na přenocování příjemnější a skrytější místo na trávě pod vzrostlými stromy. Jak jsme během téhož dne zjistili, stanování v okolí pláže je zde běžnou záležitostí i přes desítky cedulí tuto činnost zakazujících.

Následující ráno mělo podobný průběh. Stan jsme sbalili brzy, nasnídali jsme se s krásným výhledem na oceán a šli jsme do města dokoupit poslední zásoby na výpravu do sopky. Naše natěšenost a očekávání byly bohužel toho rána nepříjemně zastíněny skutečností, že jsme se právě dozvěděli výsledky amerických prezidentských voleb. Velmi temné myšlenky a pocit ohromného zklamání se nám honily hlavou, když jsme jeli autobusem z Kahului do vesnice Pukalani, která byla nejvzdálenějším místem, kam jsme se mohli dostat veřejnou dopravou ve snaze dojet do národního parku rozkládajícího se na samém vrcholu sopky Haleakala. NP Haleakala je unikátním ekosystémem rozkládajícím se v kráteru stejnojmenné (teoreticky stále aktivní) sopky, kde roste a žije jen velmi omezený počet živočišných a rostlinných druhů a složení půdy i podnebí jsou zde naprosto unikátní. Na vrchol kráteru ve výšce 3000 metrů nad mořem přesto vede silnice přístupná pro veřejnost a každým dnem po ní projedou stovky aut. Většina návštěvníků vyjede na vrchol, užije si úchvatný výhled na ostrov Maui, oceán i vzdálený ostrov Hawaii a vrací se zpět do tepla. Někteří vyrazí na jednodenní výlet do kráteru a zpět a nemnozí si od správců NP nechají vystavit bezplatné povolení pro přesnoční pobyt v kráteru. Uhodli jste správně, že s tímto cílem jsme se nahoru vydávali i my. A opět jsme byli odkázáni na autostop. O tom, jak moc bude úspěšný či neúspěšný, jsme měli jen mlhavou představu.

Po vystoupení z autobusu jsme chvíli pochodovali na silnici vedoucí ke kráteru a na vhodném místě jsme zkusili naše štěstí. To se k našemu překvapení na nás usmálo velmi rychle a v mžiku jsme seděli v trucku s místním přátelským domorodcem, který nás svezl přímo k odbočce do NP, kudy se musí dát každý návštěvník mířící za stejným cílem. Zde byla situace trochu složitější a nějakou dobu nás míjela jen naleštěná auta z půjčoven. Po nějaké době se však kolem prohnal místní borec s paní, kterou jsem odhadl na jeho matku, kteří jeli kempovat do tábořiště Hosmer Grove. Usadili jsme se na korbě jejich trucku a užívali si serpentiny a výhledy do kraje celou cestu až k prvnímu návštěvnickému centru NP ve výšce zhruba 2200 metrů, kde nás vysadili.



Zamířili jsme do budovy, abychom si obstarali povolení ke stanování v kráteru. Park rangerka byla milá a nápomocná a po shlédnutí povinného desetiminutového filmu o místní přírodě a její křehkosti nám vystavila permit. Rozhodli jsme se nakonec strávit zbytek dne v idylickém travnatém kempu Hosmer Grove mimo samotný kráter s tím, že příštího dne se nějak dostaneme na vrchol k druhému návštěvnickému centru, odkud začneme naši třídenní pouť kráterem. V kempu jsme si užívali slunné počasí, snesitelnou teplotu, klid a krásné okolí. Byla to žádaná změna po industriálním okolí města Kahului. Vyšli jsme si na krátký naučný okruh v blízkosti kempu a na trase jsme potkali Radima a Páju, sympatický pár z Čech, kteří podnikali velkou havajskou tour, při které během asi tří týdnů navštívili všechny čtyři hlavní havajské ostrovy. Prý se jim podařilo vychytat mimořádně levné letenky z Evropy až na Havaj. V kempu jsme zanedlouho k našemu překvapení narazili ještě na jednu českou čtveřici, s kterou jsme se však příliš do řeči nedali.

Noc byla dle očekávání chladná. Věděl jsem, že ve svém letním spacáku budu muset učinit všelijaká opatření, abych nezmrzl. Trochu jsem se obalil vrstvou teplejšího oblečení a v poněkud strnulých polohách jsem noc vcelku snesitelně přečkal. Míša se ve svém macatém spacáku nejspíše zase potila horkem. Ráno po snídani nám nezbývalo nic jiného, než se vydat k návštěvnickému centru a vyhlížet vhodnou oběť, která by se svolila nás svést na samý vrchol sopky. Teoreticky to neměl být náročný úkol, protože všechna auta mířila právě tam. Situaci zde vyřešila Míša, která si bez okolků vybrala největší auto na parkovišti a oslovila jeho řidiče, zda by nás nemohl svézt nahoru. V takové situaci se těžko odmítá. Nastoupili jsme tedy do ultra čistého asi osmimístného vozu spolu s postarší trojicí lidí z Floridy. Za občasného hovoru a s famózními výhledy po ostrově jsme takto dosáhli až úplného vrcholu sopky Haleakala. Na vrcholu už byla slušná řádka turistů, tak jsme se k nim přidali, pořídili krásné fotky a pomalu se vydali do lůna sopky, kde na nás teprve čekala ta pravá pastva pro oči.

Kráter Haleakaly protíná několik vyšlapaných stezek a jsou v něm dva oficiální placy na stanování a tři dřevěné chajdy s palandami, kde je možné za poplatek též strávit noc. Náš plán počítal s pochodem na tábořiště Holua první den, s kratší etapou na Paliku den druhý a se sestupem nechvalně známou Kaupo Trail až dolů k oceánu na jižním pobřeží ostrova. Tento plán jsme také nakonec dodrželi. První den byl pro nás nejvíc "wow", protože scenérie, která se před námi otevírala, byla nadpozemská a měnila se doslova každým krokem. Nemohli jsme se vynadívat a hodně jsme fotili.

Strávili jsme další chladnou noc na tábořišti Holua a vydali se přes kráter k chatě a tábořišti Paliku. Sopečná krajina nám opět nabízela nezapomenutelné pohledy a čím víc jsme šli na východ, tím víc se vyprahlá a černo-rudá scenérie zabarvovala do zelena a povrch kráteru začal být porostlý napřed trávou, později keři a nakonec, když jsme došli k chatě Paliku, stromy, v jejichž korunách zpívaly desítky ptáků. Dostali jsme se do těžko uvěřitelné oázy klidu a zeleně v kráteru masivní sopky.

Protože druhá etapa byla poměrně krátká a dorazili jsme na místo zdaleka jako první, náležitě jsme si užili odpočinek, slunce a zeleň, než začali přicházet další hikeři, kterých nakonec bylo docela dost, protože byl zrovna státní svátek. Najedli jsme se z tenčících zásob a uložili se ke třetí chladné noci.

Odpočinek byl potřeba, protože další den nás čekal sestup o zhruba 1800 výškových metrů cestou, která není oficiálně udržovaná a park rangeři její zdolávání příliš nedoporučují. Většina lidí se tedy od Paliku vydává zpět k jednomu z návštěvnických center a autem se vrací, odkud přijeli. Mě mnohem více než tato vidina zaujala možnost sejít po úpatí sopky až k oceánu na jižní břeh ostrova a jaksi přirozeně pokračovat v naší tour po ostrově Maui dále směrem na východ a pak po severovýchodním okraji ostrova zpět do jeho středu. Kaupo Trail byl důležitým předpokladem k naplnění tohoto cíle. Profil trasy nebyl nijak brutální, problém měla představovat spíše bujná vegetace, kterou zde nikdo nekrotí. Podle toho trasa také vypadala. Místy snesitelně, místy trochu náročně, ale v zásadě bez větších nesnází (až na jedno krátké a rychle napravené zbloudění), nebýt zhruba poslední čtvrtiny vedoucí po soukromém pozemku, kde bujnost vegetace dosahovala místy doslova nadlidských rozměrů. Míša trpěla hodně a i já jsem v nejtěžších momentech, kdy jsme se prodírali přerostlým a hustým býlím a cesta mizela v záplavě hnusné zeleně, zalitoval, že jsme se radši nevrátili stejnou cestou, kterou jsme do Haleakaly přišli. Nakonec jsme se však z džungle vymotali, přelezli jeden plot, který nám stál v cestě, a octli se na normální cestě vedoucí do nedaleké osady Kaupo. Od té chvíle to pro mě byl jen další poměrně brutální hikovací zážitek, kterých už jsem pár prožil a zůstanou na něj neopakovatelné vzpomínky. Míša to nesla trochu hůře, ale zvládla to, a to bylo v dané chvíli to hlavní.

Po našem příchodu do Kaupa (což je reálně pár obydlí u silnice a jeden nejspíš permanentně zavřený obchod) to vypadalo, že téhož dne už nic dalšího nepodnikneme. Původně bylo v plánu zkusit stopovat do nepříliš vzdáleného kempu, ale to postupně přestávalo přicházet v úvahu, takže jsme udělali to jediné, co se dalo. Zeptali jsme se místních, zda bychom si u nich na zahradě mohli na jednu noc postavit stan. Osud nám přihrál do cesty Pemu, paní pracující ve stánku s občerstvením u silnice, která bydlela v domě o pár metrů vedle. Pema byla zvyklá vídat vyčerpané turisty, kteří se vymotají ze spárů Kaupo Trailu docela často. Na naší prosbu zareagovala kladně pod podmínkou, že se napřed ujistíme, že proti nebude ani její matka, která u ní zrovna byla na návštěvě. Byl jsem tedy vyslán na výzvědy, které pro nás dopadly dobře. Maminka nic nenamítala, nabídla nám několik míst, kde postavit stan a ukázala, kde je možno se osprchovat (což byla nabídka k nezaplacení). Provedli jsme úkony v pořadí stan, sprcha, večeře a chystali se ke spánku pod měsícem v úplňku obklopení krásnou bujnou zahradou. Ve venkovní jídelně se odehrávala rodinná či přátelská večeře, do které jsme se nemotali. Spalo se nám dobře.

Ráno se s námi Pema i maminka daly více do řeči, nabídly nám kávu a čaj, čerstvé ovoce, kterého jim rostly po zahradě trsy, a podělily se o fotoalba z historie budování a obýváni jejich obydlí a zahrady v Kaupu. Maminka byla původem z Pensylvanie a tvrdila o sobě, že je bývalá hippie. Za dávných časů se seznámila se svým pozdějším manželem - Italem, který minulý rok naneštěstí zemřel. Pozemek v Kaupu zakoupili před několika desítkami let a vlastníma rukama na něm vybudovali bydlení, zahradu a úžasný zahradní altán, ve kterém jsme právě seděli - kombinaci kuchyně, jidelny i obýváku.

Ráno jsme si všimli, že zahrada je poseta posekanou trávou, tak jsme se nabídli, že za ochotu, která nám byla projevena, trávu shrabeme, což jsme učinili. Mezi řečí nám bylo mezitím nabídnuto, že pokud chceme, můžeme na zahradě strávit klidně další noc. Tato nabídka dávala smysl, neboť jsme nutně potřebovali dokoupit zásoby v asi hodinu cesty vzdálené Haně, než budeme pokračovat v cestě. Nabídku jsme nakonec přijali mimo jiné díky ujištění, že do Hany a zpět by neměl být problém dostopovat. Vydali jsme se tedy na troufalou stopovací cestu do Hany, během níž jsme měli více štěstí, než rozumu. Hned před obchodem v Kaupu nám zastavilo auto s párem z města Spokane ve Washingtonu. Byli na Maui na dovolené a jako stovky lidí každý den si na den půjčili auto a vydali se na okružní jízdy kolem ostrova. Jejich první zastávkou byla Hana, kam nás po neuvěřitelně úzké, domlácené, klikaté, ale úžasně malebné silnici ochotně dovezli. Hodně se zajímali o naše cestování a nejspíše s námi sympatizovali, protože nám při loučení dali své kontaktní údaje a adresu ve Spokane. Spokojeni s rychlým stopem a příjemnou konverzací jsme se po vystoupení z vozidla vydali na průzkum městečka. Dali jsme si burritos ve food trucku, po nějaké době se připojili na wifi a pozdravili rodinu a pak vyrazili na slavnou red sand beach, což je malá malebná zátoka, která je skutečně poseta načervenalým pískem a obdařena teplou vodou a krásnou scenérií. Poté jsme se vydali na nákup a přesvědčili jsme se, že Hana je opravdu nejdražší místo na Maui. Za nákup v zásadě jenom nemoha základních potravin jsme vysolili částku, která nás skoro skolila na místě, ale nedalo se nic dělat. S papírovou taškou v náručí jsme se vydali na stop zpět do Kaupa. Soudím, že jsme měli opět slušnou kliku. Napřed nás pár kilometrů svezl místní chlápek a po nedlouhé době jsme natrefili na dvojici mladíků z Colorada, kteří nedávno přemístili na Maui, kde nyní žili a pracovali. Řídili notně skákavý klasický Jeep s plátěnou střechou a byla s nimi legrace a příjemné povídání. Řidič si to drandil po rozsekané cestě s velkou jistotou a ještě u toho stíhal pít teplé pivo a ukazovat botanické zajímavosti okolo silnice. Dovezli nás až do naší destinace, čímž jsme úspěšně zakončili naši cestu na nákup a na pláž.

Večer při následném vaření nás bohužel čekala tak trochu noční můra, protože venkovní kuchyně ožila nepřeberným množstvím živočichů, z nichž zadní nebyli zrovna k pomazlení. Začalo to místními zdivočelými bufeťáckými kočkami, které se nám vloupali do chleba, a pokračovalo mongoosy (taková havajská kuno-lasička), pavouky a šváby, kam se podíváš, zejména mezi nádobím. Fuj. Večeři jsme zdárně dovařili, ale příliš jsme si jí neužili a radši rychle zalezli do stanu. Vzpomínky na tento večer, na neustávající hemžení a šustění ve tmě (na pozemku nebyla elektřina) jsou v nás i po delší době stále podivuhodně živé.

Ráno naštěstí vše už zase vypadalo jako z pohádky, po švábech nebylo ani stopy a i pavouci vypadali za denního světla méně děsivě. Po snídani jsme se sbalili, rozloučili s Pemou a opět se vydali směr Hana. Cíl měl tentokrát být v půli cesty, ve státním kempu u známých koupacích jezírek a u slavného trailu k impozantním vodopádům Waimoku Falls. Z Kaupa nás svezla skupina místních pracovníků na korbě trucku mezi motorovými pilami a kanystry z benzínem. Vyložili nás na nepříliš přehledném místě v kopci a ještě zatáčce. Tentokrát jsme si na vyzvednutí museli počkat dobrou hodinu, ale nakonec nás nabral další dovolenkující pár, tentokrát z Berkeley v Kalifornii. Oba byli absolventy tamní univerzity a pro naše cestování měli velké pochopení. Opět jsme se svezli nádhernou cestou po jižním pobřeží ostrova (a říkali si, jak je skvělé, že nemusíme řídit) a ještě nám byl nabídnut čoud marihuany (pamatujete, co jsme psali o Kalifornii, že? :). Bez potíží jsme byli dovezeni do kempu a ubytovali jsme se na pěkné travnaté pláni nedaleko oceánu. Ještě téhož dne jsme se vydali na výšlap k jezírkům, která byla nehezky přecpána lidmi, a skrze krásný bambusový les k Waimoku Falls, ve kterých toho času nebylo mnoho vody, ale přesto byly impozantní a doslova vybízely k tomu dát si pod nimi sprchu. Nacházeli jsme se nepochybně v jedné z nejkrásnějších částí ostrova Maui.

Ranní probuzení bylo drsné. Ze stanu nás vyhnala stonožka, kterou Míša objevila pod svým spacákem. Jak se později ukázalo, jednalo se o sice ne smrtelné, ale přesto nejjedovatější havajské zvíře a můžeme hovořit o velkém štěstí, že nám neuštědřilo pár kousanců, s kterými bychom pravděpodobně skončili v nemocnici. Při nepříjemně větrné snídani objevila Míša mezi věcmi ještě jeden exemplář a bylo rozhodnuto, že z tohoto místa je třeba se rychle dostat pryč. Sbalili jsme se a šli stopovat ke vjezdu do kempu. Měli jsme kliku. U silnice si nás všiml chlapík Jason, který s námi stanoval v témže kempu. Jason byl dalším Američanem z pevniny, který se před lety přestěhoval na Maui. Jako většina dalších řidičů, kteří nás na Maui svezli, to byl pohodář a volnomyšlenkář. Cestou se podělil o kopec tipů na místa, která navštívit, a ukázal nám po cestě do Hany jeho oblíbené pláže. V Haně jsme opět oběhli wifi, něco málo nakoupili a pojedli výtečný pokrm v dalším místním food trucku. Kuřecí teryiaki bylo nezapomenutelné. Naším cílem byl toho dne další kemp po cestě, který se rozkládal v krásném státním parku Waianapanapa, kde bylo hodně co obdivovat. Svezl nás tam místní pán, jak jinak než na korbě trucku. Zaplatili jsme za dvě noci a vydali se trochu prozkoumat místní okolí. Počasí ale bylo zamračené, takže jsme si výšlap po pobřeží a fotografování nechali až na příští jasný den. Dokonalá barevná kombinace modré, zelené a černé nebyla nikde tak fotogenická jako zde. Lávové formace a mořská voda tříštící se o útesy a vystřikující z děr ve skalách (blowholes) do několikametrové výšky byly pastvou pro oči. I zde jsme potkali další partičku čtyř mladých Čechů (na Maui jsme tedy potkali více krajanů, než během uplynulých pěti měsíců na cestách po západě Kanady a USA).

Po dvou nocích v místním kempu jsme se pomalu vydávali na cestu zpět do hlavního města. Abychom dokončili naši okružní jízdu, potřebovali jsme projet severní pobřeží po slavné Road to Hana, z které se stala jedna z hlavních turistických atrakcí ostrova Maui. Tomu měl teoreticky odpovídat provoz na silnici. Naše štěstí se toho rána však na chvíli vyčerpalo. Na jednom místě hned u výjezdu z parku a kempu jsme strávili dobré tři hodiny, což bylo ve značném kontrastu s naším předchozím stopováním na Maui. Po úmorném smažení se na slunci nás zachránili mládenci z místní farmy a tudíž nás svezli jen pár kilometrů. I během této chvilky jsme z auta viděli více stopařů, než po zbytek našeho pobytu na ostrově, tudíž jsme usoudili, že toho dne se příliš daleko nedostaneme. Čím byla tato konstelace způsobena, jsme nechápali. U stánku u silnice jsme si dali limču a líně jsme se vydali na stopovací místo v očekávání dalšího martyria. Místo toho nám však zastavilo první auto, které jelo kolem. Cesty stopaře jsou nevyzpytatelné.

Zastavil nám další pevninský pár, tentokrát ze Seattlu. Řidič pracoval v Boeingu a díky své práci se podíval do nejroztodivnějších destinací po celém světě, takže bylo o čem povídat. Nechali jsme se odvézt do osady na půli cesty do Kahului, kde byly další krásné pohledy na oceán a pobřeží tvořené ztuhlou lávou a kde měl být též funkční YMCA kemp. Ke kempu jsme se dostali, ale bohužel v něm nebyla živá duše. Zkoušeli jsme klepat, čekat, volat na doporučená telefonní čísla, ale nikoho jsme se nedovolali. Společenská místnost byla otevřená, pračky praly prádlo, ale kolem stále ani živáčka. Rozhodli jsme se tedy, že nakonec zkusíme dostopovat do Kahului a přespat u námi již ozkoušené pláže, když nás zde nechtějí. Tentokrát už se naštěstí opakoval nám známý mauijský scénář. Zanedlouho zastavil chlapík z pevniny v půjčeném autě. Jeho příběh byl ale ještě zajímavější, než ty předchozí, které jsme vyslechli. Lucien byl sympatický potetovaný týpek s fešným knírem, který byl na Maui za účelem účasti na svatbě svého kamaráda. Toho dne si užíval volný den a udělal si trip kolem ostrova. Byli jsme prý již druhý pár, který cestou nabral. Lucien byl umělec. Velký umělec. Jeho práci můžete okouknout zde:

http://lucienshapiro.com/

Celou cestu až do Kahului jsme povídali o všem možném a bylo to velmi inspirativní. Lucien měl toho času před sebou rok létání po světě a tvoření a vystavování v různých galeriích na několika kontinentech. V minulosti žil nějakou dobu v Austrálii a dal nám pár tipů co a kde vidět. Obzvláště za jeden tasmánský tip jsme byli později velmi vděční. O tom ale až někdy příště. Nechali jsme se vysadit u K-Martu a popřáli si šťastné cesty. Po nákupu jsme se vydali na již známé stanovací místo u pláže a přečkali zde noc. Tím jsme ukončili naši tour po východní části Maui a ve zbylých dnech jsme se chystali prozkoumat ještě jeho západní stranu.

Na další den jsme měli domluvený tak trochu ostrouhaný couchsurfing, který se měl původně uskutečnit hned po našem příletu, což nakonec nevyšlo, takže nám byla jako "kompenzace" nabídnuta jedna noc na verandě ve spacáku a ukázka jedné z místních krásných pláží. Ráno jsme se busem vydali do Kihei a hned jsme zamířili k Stevenovi a Anette. Kihei leží na pobřeží v jedné z nejsuššich částí Maui. Je ideálním místem pro nicnedělání, lenošení a windsurfing. Po našem příchodu nás uvítal Steven a nějakou dobu jsme seděli v útulné stinné místnosti a poslouchali Stevova vyprávění. Mluvil rád a docela dost :) Později jsme se vydali na procházku po pobřeží, průzkum pláží a města, které se však jevilo zcela nezajimavě. Převažovaly řady hotelů a apartmánů. Bylo by bývalo příjemné moci zde pár dní jen tak lenošit a odpočívat, ale neměli jsme příležitost. Velmi jsme si tedy užili alespoň večerní posezení se Stevem a Anette, kteří se s námi podělili o výtečné víno, sýry a čokoládu.

Brzy ráno nás pak vzali na svojí "tajnou" pláž do míst, kde se to hemží vilami boháčů a hvězd. Pláž byla opravdu překrásná a voda ohromně příjemná. K tomu nám byla zapůjčena výbava na šnorchlování, takže jsme si ještě mohli zaplavat s mořskými želvami. Zároveň jsme ale celou dobu museli přemýšlet, co podnikneme, až opustíme oázu domova Anette a Steve. Tak trochu deus ex machinou se pro nás toho dne stal Francisco, chlapík, který se na Maui přestěhoval teprve nedávno z Kalifornie, a kterému Steve s Anette pronajímali kus domu. Potkali jsme ho již minulý večer a toho dne se nabídl, že nás vezme, kam budeme chtít a podnikne s námi, na co budeme mít zrovna náladu. Měl volno, neměl nic moc na práci a chtěl pomoci cestovatelům. Sám měl také necastováno až až, takže tušil, co bychom zrovna mohli potřebovat. Francisco byl nesmírně ochotný a strávili jsme s ním hezké odpoledne. Svezl nás ve svém trucku nejen na oběd a procházku po turisty vyhledávané Lahaině a do supermarketu pro zásoby, ale nakonec nás ještě navečer vzal se vší naší výbavou na pláž hned u silnice nedaleko Lahainy, která se jevila jako vhodné místo pro free-camping. Francisco nám velmi odlehčil od strastí, které člověka na cestách občas nutně potkávají a byli jsme mu velmi vděční.

Náš velmi nejasný plán počítal s jednou nocí na pláži a pak několika dny neznámo kde v severozápadních částech ostrova. Nakonec jsme se po bezplatné, ale zato pořádně větrné noci rozhodli zvolit cestu větší pohody a jistoty. Za posledních deset dní jsme měli nacestováno až až, téměř jsme se poslední noc nevyspali a vidina odpočinku a jistoty na hezkém místě nebyla k zahození. Nechali jsme se zlákat kempem, který se nacházel jen asi kilometr od nás, a i přes poměrně nehoráznou cenu jsme se zde na dvě noci ubytovali. V danou chvíli nám bezpečné (a opravdu pěkné) místo na stanování, sprcha, záchod, zásuvky a wifi připadaly jako slušný výdobytek. Zbytek dne jsme si užili flákáním, jezením, komunikací s domovem apod.

Dalšího dne jsme se stopem vydali, kam nás osud zaveze. Nakonec jsme skončili opět v Lahaině, udělali jsme si hezkou vycházku po městě a pobřeží, okoukli zbytky kdysi masivního cukrovaru (dnes z něj stojí již jen zrekonstruovaný komín) a nakoupili nějaké vánoční dárky a stopem jsme se opět přepravili zpět do kempu. Poslední noc na Maui jsme opět strávili na bezplatné pláži, tentokrát bohužel s ještě intenzivnějším větrem, takže na onu noc bohužel vzpomínám jako na jednu z nejstrašnějších na naší cestě. Celou noc vítr lomcoval se stanem, vzdouval tuny jemného písku, který se nám dostával dovnitř a doslova nás zasypával. Kolíky v písku nedržely a několikrát jsem musel během noci jít ven a všelijak fixovat náš stan. Byli jsme zpocení a špinaví. Ráno, které nás vysvobodilo z agonie, bylo opět krásné, ale cosi tu smrdělo. Byl to nepříliš vzdálený požár, jehož kouř jsme mohli pozorovat na kopci za námi. Netrvalo dlouho a kolem začaly houkat sirény a létat hasičský vrtulník. Vypadalo to, že reálně hrozí, že pobřežní silnice vedoucí mezi západem ostrova a Kahului, by mohla být brzy uzavřena, což by pro nás představovalo vážný problém s ohledem na skutečnost, že odpoledne nám letělo letadlo do Honolulu. Trochu jsme začali panikařit a rychle se dali do stopování. Při tom jsme neustále pozorovali kouř a dění na silnici a trnuli, co se bude dít. Trvalo to nějakou dobu, ale nakonec se na nás usmálo štěstí. Zastavila nám slečna ve velmi nepravděpodobném vozu - VW Beetle v cabrioletí úpravě, do kterého jsme se k mému překvapení vcelku pohodlně naskládali i se všemi zavazadly. Trochu roztržitá řidička pocházela z Oregonu, kde pracovala (jaká to vtipná shoda) jako hasička. Uklidnila nás, že místní požár se nezdá být velký rozsahem, ani silou. Sama měla namířeno k letišti, takže jsme měli vystaráno. Skočili jsme si do K-Martu pro poslední nákup a pár hodin v poklidu přečkali na letišti. Vše proběhlo hladce a kolem páté odpolední jsme přistáli v Honolulu na ostrově O'ahu.