Singapur není poor (únor 2017)

Fotodokumentaci z futuristického a chutného Singapuru sledujte zde: https://goo.gl/photos/KAX2d5ViZRnRViDR8

Osmihodinový let ze Sydney do Singapuru s lowcostem Scoot byl zpestřován letuškami, které tvrdošíjně zakazovaly cestujícím chodit na toaletu, přestože letadlo neprodělávalo téměř žádné turbulence. Ti, kdož měli potřebu, proto zpravidla čekali, až letušky odejdou do jiné části letadla, a poté se proplížili do komůrky, kde si konečně mohli ulevit. Kromě toho Scoot zadarmo nedal ani kapku vody a ještě oficiálně zakazoval konzumaci vlastního jídla, na což jsme se jim pochopitelně zvysoka vybodli. Krom těchto radostí byl však let pohodlný a díky dobré viditelnosti i zajímavý, i když několikahodinový téměř neměnný pohled na Austrálii začal být po nějaké době unavující.

Po příletu do Singapuru jsme se řídili instrukcemi, které jsme obdrželi od našeho místního couchsurfing hostitele Tonyho – koupili jsme si kartičku na MHD, sedli na metro a stejnou linií jeli bezmála hodinu až skoro na její druhý konec, kde nás ve stanici Tony již očekával. Zavedl nás do svého bytu nedaleko metra a po krátkém rozkoukání jsme společně vyrazili na večeři. Tonyho zbrusu nový byt se nacházel v jednom z mnoha tisíců věžáků, které v Singapuru rostou takřka bez ustání, aby uspokojily poptávku po nových bytových prostorách pro neustále rostoucí populaci tohoto městského státu. Byt v asi desátém patře byl prostorný se dvěma ložnicemi a koupelnami a moderním vzhledem, zato však s extrémně minimalistickou kuchyní. Výhledy z oken ukazovaly ulici pod námi a hradby dalších bytových komplexů na její druhé straně. Tony, který by se průvodcováním po Singapuru mohl i živit, nám sdělil, že v Singapuru krom historických čtvrtí prakticky neexistuje starší zástavba. Obytné budovy jsou prý po několika desetiletích strhávány a nahrazovány novou výstavbou. Singapur vskutku představuje asijský kapitalismus ve vysokém stadiu vývoje. Jedná se o město s extrémně vysokým počtem nákupních center na hlavu, ve kterém většina obyvatel pracuje v nějaké formě byznysu. I přesto se naštěstí ve městě zachovalo mnoho tzv. Hawker’s center (food courtů), kde si zákazníci mohou vybírat z nepřeberného množství asijských specialit a relativně lacině si tak pochutnat na všech možných chutích regionu. Tony byl v této oblasti expertem a díky němu jsme vyzkoušeli mnoho lahodných pokrmů, které bychom se za normálních okolností neodvažovali vyzkoušet. Po večeři jsme už příliš nemeškali a po návratu do bytu jsme šli na kutě, abychom byli připraveni na jeden z oněch dlouhých uchozených dní, které jsme absolvovali skoro vždy, když jsme chtěli prozkoumat a na vlastní kůži prožít nové město.

Ráno po snídani jsme Tonyho zanechali v bytě a vydali se do ulic a nadzemky prozkoumávat, z čeho že je toto pozoruhodné město poslepované. Singapurská identita je velmi nejistý pojem. Stát získal nezávislost na Malajsii na počátku šedesátých let a od té doby byl svědkem neustálého přílivu pracovních sil z celého východoasijského regionu, přičemž největší procento obyvatel tvoří Číňané následovaní Malajci. Oficiálním jazykem je angličtina, ale každá etnická skupina má možnost učit se a kultivovat si svůj vlastní jazyk. Náš hostitel Tony byl Indonésanem z ostrova Bali, ale v Singapuru už žil dobrých dvacet let a dlouho pracoval pro farmaceutickou firmu jako chemik v laboratoři. V době naší návštěvy však již vykonával různá svobodná povolání bez pevné pracovní doby a jeho snem bylo dokázat uživit se jako travel blogger na volné noze.

Předtím, než jsme se s Tonym navečer potkali u slavných Gardens by the Bay, jsme strávili celý den chozením po městě přes trochu úchylný park plný trochu úchylných skulptur zvaný Haw Par Villa, starou zástavbu Little Indie, kopcovitý Fort Canning Park (kde měli Britové do února 1942, kdy kapitulovali Japoncům, své místní vojenské velitelství) a nábřeží řeky Singapore River, které si také stále zachovává svůj historický ráz. Singapurský plán rozvoje naštěstí počítá se zachováváním některých tradičních částí města a celá zástavba je tak poměrně zdařilým mixem budov z devatenáctého století, stovek chrámů všech různých náboženství a ultramoderních staveb, které Singapur dnes proslavují především. Samotné nábřeží je toho jedinečným důkazem.

Po procházce po břehu řeky jsme zabočili do srdce finančního centra Singapuru, které mi trochu připomínalo londýnský Canary Wharf, o kterém jsem psal v prvním cestovatelském příspěvku zveřejněném na tomto blogu. Nejspíše to způsobovala kombinace vysokých budov, kravaťáků a blízkost vody ve všech směrech.

Poté jsme podél zátoky Marina Bay došli k nejnovější ikoně města – hotelu Marina Bay Sands a s Tonym pak navštívili populární světelnou show v hyper-futuristických a přesto krásných Gardens by the Bay.

Po krátké procházce po tomto zázraku stavitelství, inženýrství, techniky a architektury jsme zamířili zpět do nitra starší zástavby na famózní blízkovýchodní hody.

Druhého dne s námi Tony vyrazil hned po ránu. Provedl nás lehce chaotickým Chinatownem s mnoha pozoruhodnými chrámy a jedním extrémně populárním food courtem. Na naše přání jsme pak zamířili do veřejně přístupné a pochopitelně moderně a velkoryse pojaté expozice o minulosti i budoucnosti urbanistického plánování a výstavby Singapuru, neboť kde jinde než ve městě, které ještě před sto lety bylo špinavým přístavištěm s pár desítkami tisíc obyvatel a které v současné době stojí ze zhruba pětiny své rozlohy na ploše, která ještě před několika lety patřila oceánu, než ji místní inženýři zrekvírovali, zasypali zemí, jako by se nechumelilo, a vystavěli na ní stopatrové věžáky. Centrem rozsáhlé a zajímavé expozice byl obrovitý model města vyobrazující i některé budoucí projekty, protože rozvoj tohoto malého zázraku na jižním cípu Malajského poloostrova ještě zdaleka nekončí.

Po další mnohahodinové procházce po městě jsme měli v úmyslu se podívat na střechu slavného trojvěžatého hotelu Marina Bay Sands. Po chvíli diskuzí jsme se rozhodli zaplatit vysoký poplatek, jehož součástí měl být jeden drink. Poté co jsme ale zjistili, že nesplňujeme dress code pro návštěvu baru, a tak by nás pustili jen do části, ze které nejsou téměř žádné výhledy, jsme to vzdali. Radši jsme zakotvili v občerstvovně blízko nábřeží, kde jsme se setkali s Tonyho kamarády u příležitosti oslavy čínského nového roku a užili si společnou večeři a zajímavé rozhovory s mladými lidmi, kteří (či jejich rodiče) se do Singapuru dostali ze všech částí východní Asie. I zde nám naší roční dovolenou docela záviděli. Absolvovali jsme zajímavý novoroční rituál, který spočíval ve vyhazování naservírovaného jídla vysoko do vzduchu, jehož výsledkem byl stůl nechutně pokrytý čínskými nudlemi všech barev a vůní. Po této podivné povinnosti jsme si už však naplno vychutnali rozličné pokrmy a singapurské pivo Tiger. S hrstkou statečných jsme následně pokračovali do víru nočního života na nábřeží, kde jsme si dopřáli nesmírně drahá, ale kupodivu dobrá piva z místního – světe div se – minipivovaru.

Třetího dne ráno nás již čekal jen přesun zpět na letiště a odlet do Bangkoku, kam jsme se toho dne skoro nedostali, ale o tom až v následujícím příspěvku.

Nymagee - pusto a horko na australském zapadákově (leden 2017)

Snímky z nesmírně fotogenického vnitrozemí New South Walesu okukujte zde: https://goo.gl/photos/dFavHT9rGuHjxiyLA

Dostat se ze Sydney do nitra Nového Jižního Walesu znamená hodně dlouhou cestu. V našem případě se jednalo o sedmihodinovou jízdu vlakem z centrální stanice do města Dubbo a odtud další tři hodiny autobusem do osady Hermidale (což je podle všeho jedna hospoda u silnice), odkud nás naše hostitelka Anita vezla ještě dobrou hodinu do vsi Nymagee a pak ještě kus za ni na svůj pozemek, který se rozprostírá na skoro stech kilometrech čtverečních a kde provozuje se svým mužem Kenem ovčí farmu Four Corners a nabízí ubytování v nepříliš pěkných bakelitových buňkách a v hezčích a čistších chatkách. Anita je kovanou vnitrozemskou Australankou, která celý život strávila v okolí města Cobar a nikdy nevycestovala ze země. Není však žádnou omezenou selkou, právě naopak. Její podnikavý duch se doslova vyžívá ve vymýšlení stále nových způsobů jak zbohatnout a vylepšit a rozvinout svůj byznys. Peníze totiž podle všeho hrají v životě Anity důležitou roli. Téměř všechny své minulé, současné i budoucí plány, o kterých nám vyprávěla (a že jich bylo požehnaně) měly společného jmenovatele - peníze. Australský "Outback", jak místní neuvěřitelně řídce osídlené vnitrozemí nazývají, nabízí mnoho možností, jak přijít k penězům, je-li člověk dostatečně houževnatý, trpělivý a pracovitý. Anitě rozhodně nechybělo ani jedno. Brzy po škole začala pracovat v těžařském průmyslu, jednom z velkých hráčů australské ekonomiky, ve kterém se točí ohromné peníze. V okolí Cobaru se těží kde co, ale nejvýdělečnějším artiklem je zde zlato. Muži - horníci, kteří mají na práci v dole sílu a výdrž, si mohou za pár let dřiny přijít na hodně slušné peníze. Totéž platí pro další přidružené (kupř. laboratorní) práce, které jsou vhodné i pro ženy.

 

Později si Anita udělala masérský kurz a otevřela si masážní salon. I zde se ukázal její vytříbený čich pro zisk. Byla svého času jediným masérem ve městě, ve kterém žily stovky horníků, kteří si pochopitelně stěžovali na bolavá záda a další problémy. Anitě se podařilo uspokojit tuto poptávku a slušně na ní vydělat. Později se přestěhovala ke svému druhému muži Kenovi na Four Corners a začala mu pomáhat s prací na obřím pozemku, po kterém mají rozesety stovky ovcí, jejichž vlna také přináší slušný zisk výměnou za minimální údržbu. Chov ovcí a lov divokých koz potulujících se po pozemku a jejich prodej na maso však Anitu brzy přestal naplňovat. Měla spoustu nápadů, jak z Four Corners učinit víc než jen farmu, která je navíc závislá na přírodních podmínkách a rozmarech. Našla další mezeru na trhu, zakoupila několik vysloužilých buněk a na pozemku začala nabízet ubytování slibující hostům opravdový "outback" zážitek včetně možnosti neomezeného lovu škodné - klokanů, králíků, lišek, divokých prasat či koček. Ken nikdy nebyl fanouškem Anity byznys plánů a Anita o něm tvrdí, že je starý a hloupý. Kompetence mají víceméně rozdělené. Ken se stará o farmaření a Anita o turistický a lovecký byznys. Vedle těchto aktivit, které jí zabírají mnoho času, se věnuje ještě malbě (nějaký čas i vyučovala školní děti) a své vnučce Addison. A občas také přijímá výpomoc v podobě cestovatelů, jakými jsme byli my.

Na Four Corners jsme s Anitou a Kenem (pozorujíce jejich dost pragmatické soužití) strávili tři týdny. Ubytováni jsme byli v jedné ze čtyř chatek a měli jsme víceméně neomezený přístup do domu Anity a Kena a do hezky zařízené společenské budovy s ohromnou kuchyní, televizí a terasou s kulečníkovým stolem. Výměnou za tento v tamních klimatických a vegetačních podmínkách ohromný luxus, jsme pracovali zhruba pět hodin denně na pozemku, v chatkách a v domácnosti. Náš pobyt byl zejména s ohledem na naprosto nehostinné a po většinu dne pekelně rozpálené okolí možná prozatím nejexotičtějším zážitkem naší cesty. Australská červená půda, z níž rostou jen trsy suché trávy a ty nejodolnější stromy, běžný výskyt smrtelně jedovatých hadů a pavouků, voda chytaná pouze za dešťů do ohromných kádí a nesnesitelné denní teploty šplhající i nad čtyřicet stupňů (byl měsíc leden, tedy asi něco jako náš červenec) tvořily vpravdě jedinečný mix, který pro nás ztělesňuje australský „outback“. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsme tím trpěli. Práce byla sice docela tvrdá a řádně „upocená“ a Anita občas trochu záhadná a na můj vkus nepříliš vhodně vtipná, ale zároveň se ohromně snažila, abychom ve volném čase poznali co nejvíce z okolí a zakusili pravý „outback life“. Několikrát nás vzala do Cobaru (což představovalo minimálně hodinovou jízdu autem v každém směru) na nákupy, internet, za svojí dcerou či na oslavu Australia Day na místní koupák a cestou zpět domů vždy následovala povinná zastávka v hospodě v Nymagee ve společnosti místních farmářů a horníků. Podněcovala nás k výletům po okolí farmy a focení opravdu překrásných západů a východů Slunce. Vzala nás na lov místních raků (jabbies) a zorganizovala několik naprosto úžasných jízd v jeepu po jejím rozsáhlém panství a vyprávěla a ukazovala co kde a jak funguje. Díky ní jsme měli možnost přičichnout k drsnému a červeným prachem do pořádné hloubky nasáklému životu v australské pustině, kterou i přes nepřízeň klimatických podmínek obývají bílí lidé.

Po pracovní stránce jsme střídali práce venkovní (pro mě příjemnější) s těmi v budovách (někdy docela hnusnými). Sekali a hrabali jsme suchou trávu, kůru a další vegetační odpad na pozemku a následně je pálili, abychom (trochu paradoxně) zabránili snadnému šíření případného požáru. Pomáhali jsme Kenovi s opravami plotu kolem jejich ohromného pozemku. Účastnili jsme se fascinující aktivity střihu ovcí tím, že jsme sbírali ostříhanou vlnu a ládovali jí do lisovacího zařízení, přičemž jsme byli i svědky krvavého střihání ovčích ocásků (prý je to pro jejich dobro, proti šíření infekcí). Z indoor prací se jednalo zejména o úklid a přípravu chatek pro nové návštěvníky, ale v nemalé míře také různé druhy úklidu v domě Anity a Kena, přičemž někdy se jednalo o čistění povrchů, které pro mě bylo na hraně snesitelnosti (zejména v kuchyni a koupelně). Bohužel i s takovými věcmi je na HelpX nutno počítat, ale nutno říct, že takovéto činnosti tvořili nepatrný zlomek času, který jsme trávili na farmě. Většinu času jsme totiž vlastně odpočívali.

Kromě činností, které pro nás vymyslela Anita, abychom se nenudili, jsme se vlastně nudili docela rádi. Vedro bylo místy tak nesnesitelné, že nedělat nic nebo jen velmi málo, byla vlastně docela fajn představa. Asi nejvíce času jsme strávili ve veliké samostatné společenské místnosti zevlováním, čtením, koukáním na filmy (nemohu nezmínit skvělou novozélandskou komedii Hunt for the Wilderpeople), hraním kulečníku, vařením a pečením, pitím coly a piva, jejichž zásoby byly na farmě takřka neomezené, a tak podobně. Podnikli jsme pár procházek po okolí a fotili místní nesmírně fotogenickou a pro nás Středoevropany neznámou krajinu. S jednou loveckou výpravou ze Sydney jsme dokonce vyrazili na lov škodné, což byla vtipná expedice strávená z větší části na korbě nepostradatelné Toyoty Hilux, na jejímž konci byl jeden zastřelený klokan a uvíznutí v blátě. Pravděpodobně jsme i trochu plánovali naše další cestovatelské kroky :). Anita nás v průběhu našeho pobytu na několik dní opustila a jela na hudební festival kamsi do daleka a to jsme pak měli pohodu úplnou. I Kenovo kamarádi pomáhající s drsnými farmářskými pracemi a platící hosté na farmě byli zajímavým zpestřením. Nejplodnější setkání bylo s Australanem Barrym a jeho thajskou přítelkyní Ni, o kterých ještě v některém z následujících příspěvků uslyšíte.

Kolem a kolem hodnotíme náš třítýdenní pobyt v pustině, jehož cílem bylo zejména neutratit žádné peníze (což se podařilo) a poznat něco z opravdové Austrálie, jako velmi poučný a z větší části i velmi příjemný.  Přestože jsme stále neopustili hranice „západního“ světa, poznali jsme život, o jehož existenci jsme do té doby měli jen matné a zkreslené představy. Navíc nám spadl jeden veliký kámen ze srdce. Osoba z kanadské půjčovny aut nám oznámila, že už po nás nebudou vymáhat další peníze a nešťastný případ, o němž jsme referovali v předcházejících příspěvcích, považují za ukončený. V našem rozpočtu sice zela díra veliká jako Austrálie, ale vše mohlo dopadnou mnohem hůře a my jsme byli šťastní, že už je to konečně za námi.

Když se nachýlil náš čas, hodila nás Anita naposledy autem do Cobaru a my se opět vydali na autobusovo-vlakovou eskapádu, jejímž cílem byl opět útulný byt Verči a Honzy. Tentokrát už jsme jim ale neoxidovali v domácnosti dlouho. Během jednoho dne jsme si v civilizaci vyřídili, co bylo potřeba, a na samém konci ledna jsme se vydali na náš další dlouhý let, tentokrát do Singapuru.