Výběr fotografií z hektického Bangkoku a cestování po výrazně klidnějších ostrovech jižního Thajska zde: https://photos.app.goo.gl/Du8xxP0GR6PLuYdk1
Po
odletu ze Singapuru na nás čekala jedna z etap naší cesty,
na kterou jsme se velmi těšili. Měli jsme strávit deset dní
v Thajsku s mými rodiči, kteří měli prakticky ještě
před tím, než jsme odcestovali do světa, v plánu se s námi
někde v půli cesty potkat. Thajsko se nám nakonec ukázalo
jako nejlogičtější možnost. Ke šťastnému setkání však
vůbec nemuselo dojít. Rodiče prodělali cestou na letiště
nikoliv banální kolizi na pražském okruhu, která na několik
týdnů vyřadila jejich peugeota z provozu. Naštěstí se však
vše obešlo bez újmy na zdraví a oba stihli odletět do Bangkoku.
Nás
pro změnu pořádně vystresovala snaživá zaměstnankyně letecké
společnosti, s kterou jsme měli letět do Bangkoku my. Po tom,
co jsme si s poctivou domácí přípravou bez problému
poradili s celním procesem při příletu do Kanady, přejezdu
do USA a příletu do Austrálie, jsme poněkud oslabili naši
ostražitost a na Thajsko, považované patrně za nejdostupnější
zemi jihovýchodní Asie, jsme se nepřipravili. Slečna za přepážkou
nás totiž překvapila svým požadavkem na důkaz, že se chystáme
Thajsko po uplynutí povolené třicetidenní lhůty opustit. „No
samozřejmě, že se chystáme jej opustit, chceme potom jet
autobusem do Myanmaru!“ Kdepak, „bez lístku na autobus nebo
letenky vás do letadla nepustím. Máte dvacet minut na to, abyste
si je sehnali, pak zavíráme check-in.“ No paráda. Ne, že bychom
měli na výběr. Ihned zjišťujeme, zda je na hi-tech letišti
v Singapuru wi-fi. Je na rozdíl od jiných letišť ve světě
však dost líná a nestabilní. Rychle prohlížíme osvědčené
weby a snažíme se koupit let z Bangkoku do Rangúnu na začátek
března. Vždy, když se už dostaneme k samotné platbě, web
se zasekne nebo spadne. Začíná to být zoufalé, dvacet minut
dávnou uplynulo. Nakonec se nám ale podaří koupit letenky přes
český web. Běžíme na check-in a ukazujeme slečně náš budoucí
let pěkně v českém jazyce, což jí kupodivu nevadí. Zajímá
jí jen číslo letu, datum a čas. Po zaznamenání těchto údajů
nás propouští a my stíháme náš let do Bangkoku. Tento extrémně
stresující zážitek nás hodně vyškolil a pro příště jsme
díky němu byli připraveni skoro na vše.
Nedlouhý
let nás vysadil na letišti Don Mueang v severním Bangkoku.
Pasová kontrola zde proběhla zcela formálně. Za chvíli jsme již
seděli v autobuse do centra a psali si s rodiči, kdy se
sejdeme v hotelu, ve kterém jsme měli společně zajištěné
ubytování na tři noci. Nakonec jsme dorazili první, ale právě
když jsme řešili formality na recepci, ukázali se v chodbě
za námi moji rodičové, které jsem skoro devět měsíců neviděl.
To bylo radosti! Ubytovali jsme se v pokojích s pěkným
výhledem na město a brzy vyrazili na nejvyšší vyhlídkovou
plošinu ve městě (či spíše nad městem) a pak na drink do baru
nacházejícím se jen o patro níž. Jelikož den se už nachýlil,
dopřáli jsme si pak výbornou večeři tamtéž a obhlídku
nedalekých nočních trhů.
Další
den ráno jsme po velmi vydatné snídani vyrazili do města a pěšky,
nadzemkou a lodí jsme se přepravili k jednomu z hlavních
turistických taháků města – k bývalému královskému
paláci. Po vystání dlouhé a úmorné fronty na povinné převleky
jsme se za mastný peníz dostali do neobytné části areálu, kam
jsou pouštěni turisté. Naše první seznámení s buddhistickou
architekturou (dá-li se to tak říci) proběhlo v místě
vpravdě velkolepém, ale bohužel značně přeplněném. Po této
náloži jsme se vydali do značně levnějšího a méně
přeplněného, zato však krásného a rozlehlého a nedávno
rekonstruovaného chrámového komplexu Wat Pho, kde mimo jiné leží
čtyřicet metrů dlouhý pozlacený Buddha. To jsme ještě
netušili, že extravagance tohoto typu jsou pro místní kulturní
sféru zcela běžným zjevem.
Zbytek
dne jsme prochodili po dle mého názoru příliš velkém a příliš
uspěchaném Bangkoku. Vpodvečer jsme navštívili krásnou vyhlídku
v buddhistickém svatostánku na Golden Mount (Wat Saket) a
následně se svezli městskou hromadnou dopravou v podobě
dlouhého motorového člunu brázdícího špinavé kanály tohoto
velkoměsta. Tato neopakovatelná jízda, kterou jsme si později
ještě zopakovali, se pro nás stala možná nejvydařenějším
zážitkem z celého Bangkoku, který všem budoucím
návštěvníkům vřele doporučujeme. Večer jsme si pak užili
trochu levného street foodu a levný thajský rum. Obojí jsme
přežili bez újmy na zdraví.
Druhého
dne jsme se po opět vydatné snídani vydali na vyhlášený
víkendový trh Chatuchak, který svou rozlohou předčil vše, co
jsme do té doby viděli. Hlavním cílem výpravy krom zvědavosti a
honby za zážitky byl samozřejmě shopping v bájně levném
Thajsku. Množství stánků a šíře sortimentu na tomto trhu byly
vskutku dechberoucí. Mysleli jsme si, že návštěva trhu bude
výpravou na hodinu či dvě, ale nakonec jsme na místě strávili
alespoň čtyři a obtěžkali jsme se několika kusy oblečení
povětšinou pochybné kvality.
Na
zbytek dne jsme si dali volný program a každý jsme se zabavili po
svém. Chvíli v hotelovém bazénu, chvíli nákupem suvenýrů
a darů, chvíli se zmrzlinou v ruce. Jaká to vítaná změna.
Po mnohaměsíčním cestování v drahých anglicky mluvících
státech jsme si konečně mohli trochu dopřávat v relativně
laciném Thajsku a ještě s vidinou následujícího týdne
stráveného v pěkném plážovém resortu – přesně tom
typu místa, kam bychom se sami sotva kdy vydali :)
Následný
dopolední let na Phuket proběhl bez problémů a na letišti si nás
ihned převzal hotelový transfer – další pomíjivá chvilka
luxusu a cestování bez nepohody. Bydlení jsme měli zařízené
v evropsky spravovaném a udržovaném resortu, který šlapal
bez nejmenších zádrhelů. Vše včetně jídla zde bylo
pozoruhodně vyšperkované a dokonalé. Náš odpočinkový týden
jsme si užívali plnými doušky a využili jsme volný čas
k přípravě a plánování našich dalších cestovatelských
eskapád.
Během
tohoto týdne jsme s rodiči podnikli dva lodní výlety k nedalekým
přírodním krásám Andamanského moře, dnes však již beznadějně
zaprodaným bezuzdnému turistickému ruchu.
Ostrovy
Phi Phi jsou jednou z nejprofláklejších turistických
destinací této části Asie a podle toho to na nich vypadá.
„Velký“ ostrov je na své nejnižší a nejužší části
obestaven hotelovými komplexy i minimalistickými low-cost
ubytovacími kapacitami, mnoha bary, prodejnami a tisíci lidmi,
kteří sem přijíždějí každý den, aby mohli strávit několik
dní v tomto „ráji“. V hornatých, nepřístupných
nebo alespoň odlehlejších částech ostrova může být toto zdání
snad naplněno, ale nikoliv v pár centrech turistického ruchu
na ostrově. To samé platí o „malém“ Phi Phi, který je pro
účely turistického ruchu zredukován na sice malebnou, ale
nehorázně přeplněnou zátoku, ve které se na přelomu tisíciletí
natáčel film Pláž.
Podobně
je na tom další místní atrakce – zátoka Phang Nga. Přírodně
překrásná, avšak zoufale přeplněná výletníky na hlučných a
smradlavých lodích, stánky a pořvávajícími turistickými
průvodci. Skalnaté ostrovy čnící z mořské hladiny do výše
mnoha desítek metrů vytvářející fascinující scenérie a
bludiště přírodních vodních kanálů a jeskyň jsou doplněny o
nezbytnou turistickou infrastrukturu schopnou odbavit a zabavit
tisíce turistů denně. Množství lodí a davy turistů
vydávajících se každý den na tyto zájezdy jsou pozoruhodné.
Vedle
odpočinku a trochy plavání jsme ještě stihli navštívit zběsilý
Patong a udělat několik menších procházek po okolí hotelu,
v čemž však vynikali spíše moji rodičové, kteří se
nikdy nevydrží příliš dlouho válet na místě. To jsem po nich
musel zdědit.
Když
se nesmírně příjemný odpočinkový a bezstarostný týden chýlil
ke konci, začal se pomalu dostavovat smutek a trudnomyslnost, že na
všechno zase budeme sami a nikdo nic nezařídí za nás. Poslední
zamávání na letišti bylo smutné. Rodiče nasedli na letadlo do
Frankfurtu a my se vydali veřejným autobusem do města Phuket, kde
jsme si na dvě noci zamluvili ubytování v o poznání
skromnějších podmínkách, než na jaké jsme si zvykli během
našeho pobytu v Bangkoku a v plážovém resortu. Zase
jsme se octli on the road.
Město
Phuket není příliš zajímavou destinací a rozhodně není
hlavním centrem turistického ruchu na ostrově. Prošli jsme si
místní park, který by snad jednou chtěl být upravenou relaxační
a sportovní destinací západního střihu (sochy dinosaurů však
stály za to!) a vydali se na místní víkendový trh, jedno
z hlavních lákadel města, který svým sortimentem
nepřekvapil, avšak měl příjemnou pohodovou atmosféru.
Na
další den jsme si naplánovali výpravu do nedalekého chrámového
komplexu (poměrně brzy jsme už ale byli místní sakrální
architekturou přesyceni) a zejména na jeden z nejvyšších
bodů ostrova, na kterém se tyčí čtyřicetimetrová
železobetonová socha sedícího Buddhy. Od chrámu Wat Chalong jsme
to vzali pěšky, takže to byla poctivá a pořádně propocená
procházka do míst, kam turisté jezdili zásadně auty, na mopedech
nebo na čtyřkolkách, které místní byznysmeni pronajímali za
nehorázné peníze, podobně jako jízdy na zotročených slonech.
Byla to docela bláznivá podívaná, včetně masivní sochy, která
je viditelná ze značné části ostrova a přilehlého oceánu.
Zpět na hlavní silnici jsme sešli opět pěšky a následně jsme
se snažili chytit projíždějící autobus, který by nás zavezl
zpět do města Phuket, což se nám podařilo až po delším
snažení a nepříliš hezké procházce podél rušné silnice,
která samozřejmě postrádala chodník.
Čekal
nás přesun do další námi vybrané destinace. Dlouho jsme
promýšleli, zda se před plánovaným (a již zakoupeným) odletem
do Barmy pojedeme na sever Thajska nebo zůstaneme na jihu. Po
zvážení možností jsme se rozhodli, že zbývající týdny před
odletem strávíme na jihu Thajska a na sever se vrátíme poté.
Celý plán jsme samozřejmě vymýšleli za pochodu a prozatím jsme
věděli jen to, že z Phuketu se přeplavíme na ostrov Lanta.
Obstarat si tzv. joint ticket nebyl v Thajsku nikdy problém,
takže jsme si zakoupili plavbu s odvozem od hostelu a s
několikahodinovou zastávkou na Phi Phi. Na první pohled zmatená
organizace ve skutečnosti fungovala dobře a tak jsme byli hbitě
nahnáni na velkou loď plnou turistů, která nás opět odvezla na
ostrov Phi Phi, kde jsme tentokrát přistáli přímo v jeho
epicentru. Prošli jsme si namačkané uličky s milióny
obchůdků, restaurací a prodejen zájezdů a kurzů všeho druhu a
vydali se do kopců na jednu z nejkrásnějších vyhlídek na
ostrově. Vedro bylo místy téměř k nepřežití a stoupání
strmé, ale pohledy z vyhlídkové terasy byly dokonalé. Nebýt
mumraje pod námi, jeden by skoro uvěřil, že je v onom
vysněném tropickém ráji.
Zpět
do reality jsme se však museli vrátit a dokonce se to neobešlo bez
poplatku místním vychytralcům, kteří si za průchod přes svůj
pozemek s vyhlídkou (pochopitelně horší než tou výše
zmíněnou a položenou) neváhali říci o 30 bahtů na osobu. Před
odplutím na Ko Lantu jsme stihli ještě koupačku u přelidněné
pláže, avšak ani moře nevypadalo příliš čistě a úvahy nad
tím, z čeho pocházejí divné částice plavající ve vodě,
jsme radši nechali na jindy.
Na Lantě jsme si rezervovali tři noci v co možná
nejlevnějším hostelu v severní části ostrova a po připlutí
do přístaviště jsme usmlouvali tuk tuk, který nás převezl do
naší ubikace. Hostel byl standardní a z většiny naplněn
Evropany.
Žádné komentáře:
Okomentovat