Okanagan podruhé - treking a zevling (červenec 2016)

Trekování v Okanagan Mountain Provincial Park

Trekovací i zevlovací fotky zde:

https://goo.gl/photos/8HdP7w7DxWv2xuH16

Jedním z důvodů, proč jsme zvolili Naramatu jako jednu z našich destinací, bylo i zajímavě vypadající hornaté okolí rozkládající se severně a východně od městečka. Oba směry jsou protkány turistickými cestami, nabízejí oficiální místa na stanování, ale nezdaji se býti v hledáčku letních výletníků, kterých je jinak v Okanagan Valley dostatek. Zároveň se nejedná o žádné velehory, ale pěkné zakulacené kopečky. Pro třídenní výlet podniknutý "na těžko" jsme zvolili oblast Provincial Parku (nejspíše něco jako naše CHKO, akorát že v BC je jich několik set) Okanagan Mountain, který byl dosažitelný pěšmo přímo z Naramaty a jeho severní strana končila na hranici největšího města v oblasti - Kelowny, kde jsme chtěli strávit pár následujících dní. Za tímto účelem se nám podařilo zajistit si další vydařený couchsurfing, ale o tom až později. Předpověď počasí vypadala poměrně nadějně - občasný déšť, ale nic hrozného, a velmi přijatelné teploty. V pátek ráno jsme se vydali skrz Naramatu a napojili se na báječnou KVR, která nás dovedla až téměř na hranici parku. Po cestě jsme si užívali parádní výhledy na jezero a okolní městečka a prošli se tunelem, který stavitelé železniční trati před více než sto lety vykutali ve skále. Po cestě nás bohužel začaly zlobit dešťové přeháňky, které se zintenzivňovaly, jak jsme se blížili ke vstupu do parku.

Dříve zcela zalesněný kus přírody utrpěl v roce 2003 při těžkém lesním požáru, který zachvátil prakticky celou jeho plochu. Po jeho uhaseni se správa parku rozhodla nechat přírodu, ať si poradí sama a na místě neproběhlo ani velké kácení zbytků stromů ani výsadba nových. Vzhled okolní krajiny byl jednou z věcí, která mě na toto místo lákala. Místo dříve hlubokého lesa jsme procházeli mezi ohořelými pahýly kmenů stromů a mocně bujícím zeleným podložím, kterému stromy nestínily v rozletu. Po dosažení vyšších poloh se nám otevřely krásné výhledy na jezero a okolí. První etapa nás provedla právě takovým bývalým lesem, vynesla do výšky asi 1500 metrů nad mořem a skončila na krásném malém campgroundu u jezera Divide Lake. Po cestě se bohužel pravidelné přeháňky změnily v regulérní déšť a na místo jsme po slušné denní porci chůze přišli docela mokří. Malebný kout přírody u jezera a dřevěná chatička vhodná na vaření a uschování věcí nás však odměnily za náš výkon. Na místě jsme potkali sympatický pár z Kelowny, který přišel ještě promáčenější než my. Společně jsme popovídali, užili si legraci s jejich benzínovým vařičem, kterým málem podpálili chatku, a otevřeli malou Becherovku, kterou jsme si schovávali na vhodnou příležitost. Na nějakou dobu nás také zabavilo stavění našeho zbrusu nového krásného stanu.

Noc nebyla nejteplejší ani nejjasnější a ranní nebe nevypadalo nejlépe. Přesto jsme se po snídani a sbalení navlekli do vlhkých bot a vyrazili na druhou etapu, která měla být pro změnu víceméně z kopce. Cestou přes nejvyšší horu oblasti (1572 metrů) se nám otevíraly další hezké pohledy a nebe se vybíralo. Bohužel ne nadlouho a brzy nás stihla jedna bouřka, později odpoledne další. Zatímco první polovina dne měla horský ráz, cesta údolím zvaným Wild Horse Canyon, jakkoliv byla malebná a krásná, často zabředávala do nepřehledných buší a lesíků, kterými jsme se prodírali za cenu durch promáčených kalhot a bot. Psychicky i fyzicky vysilující etapu zakončilo naše první a naštěstí bezpečné a dostatečně bezkontaktní setkání s černým medvědem. Podle neklamných stop na cestě, kterou jsme šli, procházel méďa stejnou stopou jen několik minut před námi. Naštěstí jsme ho spatřili z dostatečné vzdálenosti a lomoz, který jsme dělali, ho vyhnal na druhou stranu údolí, do kterého jsme zrovna došli. Vyběhl na protější svah tak čile, že náš foťáček měl problém ho vůbec vyfotit.

Po tomto zážitku nás čekal již jen nedlouhý sestup k malému kempu přímo na břehu jezera. Nebyli jsme zde však první a chlapík, kterého jsme zde potkali, se nás z půlky zeptal a z půlky nám svým tónem oznamoval, zda tudy jen procházíme (jako kdyby z toho místa pod strmým svahem na břehu jezera vedla nějaká jiná cesta dál). Poté, co jsem ho ubezpečil, že po sedmi hodinách vydatného hikování rozhodně dál nejdeme, nám nabídl, že nás na svém člunu zaveze na vedlejší campground ležící též přímo u jezera. Jelikož působil zcela neodbytně a ani nám se moc nechtělo s ním a dalším chlapkem travit noc, kývli jsme na jeho nabídku. Nasedli jsme tedy i s batohy do nevelkého gumoveho člunu a vyrazili na jezero. Chlapík se po cestě ukázal v trochu lidštějším světle, a za obecného hovoru nás dovezl na slíbenou soukromou pláž a slíbil, že se pro nás příští den ráno opět staví. Nezbývalo, než mu věřit. Nutno říci, že soukromá pláž se stolem, pěkným místem na stan a krásným výhledem na jezero byla opravdu příjemným zakončením namáhavého a opět řádně provlhlého dne.

Po klidné a o poznání teplejší noci ráno v deset Don skutečně připlul a nabral nás na palubu. Cestou nám vysvětlil, že má problémy se svým dospělým synem a jejich společný kemping byl (podle všeho neúspěšnou) snahou promluvit mu do duše. Nakonec jsme se loučili v přátelském duchu a dostali jsme do zásoby jednu konzervu s jídlem. Vydali jsme se na cestu a zanedlouho jsme pokračovali kaňonem směrem na Kelownu sužováni komáry a očekávaje další dešťovou nadílku. Cesta však byla tentokrát příjemnější a jak jsme se blížili k městu, otevíraly se nám nové výhledy a místo deště svítilo slunce. Po asi čtyřech hodinách chůze jsme došli na krásnou vyhlídku na město a odtud už to byl jen kousek na parkoviště na severním okraji parku. Na parkovišti stálo dost aut, rozhodně více než kolik lidí jsme potkali v parku, a tak jsem si pomyslel, že při pokusu zajistit si odvoz, bude nejlepší metodou oslovování příchozích řidičů. Míša však byla aktivnější a po pár minutách vběhla odvážně do cesty projíždějícímu trucku a nedalo jí moc práce přesvědčit mladého řidiče, aby nás svezl do patnáct kilometrů vzdálené Kelowny. Vyložil nás na autobusové zastávce a my jsme se nechali busem svézt na konečnou zastávku, ze které jsme ještě šlapali asi dva kilometry k domu, kde bydlel náš hostitel na příští tři noci, Chris.

Kelowna

Chris bydlí daleko od centra města na západní straně West Kelowny a k jeho domu jsme šli kolem ovocných sadů a rodinných domů. Na jednom z nich, s méně upravenou zahradou, bylo číslo, které uvedl ve své adrese. Dveře domu byly dokořán a do zádveří doléhal zvuk televize běžící za dalšími dveřmi. Vedle nich byly schody vedoucí dolů a kolem nich plakáty hudebních hvězd a sbírka vinylů. Odtušili jsme, že jsme ve správném domě, protože jsme věděli, že Chris je muzikantem, ale nevěděli jsme, kam se vydat. Na klepání nikdo kromě psího štěkání neodpovídal, přestože kromě televize jsme slyšeli i lidské hlasy, a dolů do domu se nám bez vyzvání jít nechtělo. Po několika divných chvílích zachránil situaci Chris, který se objevil za námi ve vstupních dveřích. Vysvětlil nám, že horní patro je "off limits" a vzal nás do svého skoro podzemního apartmá. Ukázal nám, kde co najdeme, jaké jsou možnosti spaní a ujistil, že vše můžeme používat dle libosti, včetně úctyhodné sbírky hudebních nástrojů, které vévodila bicí souprava. Lepší úvod jsme si nemohli přát. Protože se sám chystal kamsi na párty, nechal nás po chvíli v domě samotné a poprosil nás, abychom za něj uvítali později v noci přišedšího Bena, kterého ubytovával přes AirBnB. Aby Benovi nebylo divné, že platí za ubytování, když jiní mohou spát sice na zemi, ale zato zadarmo, požádal nás, abychom se představili jako staří známí. Trochu divné, ale chápali jsme. Provozovat CS a AirBnB zároveň má svá úskalí. Udělali jsme si pohodu, dali sprchu a večeři a po jedenácté uvítali Bena. Protože jeho pes Archie byl naprosto zběsilý a málem převálcoval Chrisovu starou fenu Mayu, zavřel se Ben i s ním ve svém pokoji a tu noc jsme je (ani nikoho dalšího) již neviděli.

Chris přijel ráno kolem jedenácté s brunchem od Burger Kinga v ruce, zrovna když jsme se chystali k odchodu do města. Řekli jsme mu, jak se to mělo v noci s Benem a vyrazili do města za jídlem, parky, obchody. Dali jsme si poctivý kanadský oběd, nakoupili, co bylo potřeba, a při procházce Downtownem jsme ne až tak úplně náhodou narazili na pivovar BNA Brewery, kde jsme si objednali výtečný Earl Grey Pale Ale, ve kterém prý skutečně během výroby louhují čajové listky. Při popíjení jsme příjemně popovídali s obsluhujícím mladíkem, a pak se vydali na místní jezerní promenádu s kasínem, luxusními byty a umělými lagunami. Toho dne nás však brzy vyhnal déšť, takže jsme se schovali v knihovně a vydali se zpět ke Chrisovi, kde jsme se chystali uvařit poctivý český guláš. Když jsme přišli, nebyl nikdo doma, což ztížilo naší situaci, protože jsme nevěděli, kde najdeme některé potřebné ingredience, ale po důkladném prošmejdění kuchyně jsme dali vše dohromady a po společném úsilí jsme se mohli s Chrisem i Benem podělit o vynikající pokrm, který si oba pochvalovali. Během večeře Chris nadhodil možnost sledování nového Warcraft filmu na velkém plátně (resp. na zdi z dataprojektoru), což jsem si nemohl nechat ujít a tento pozoruhodný film jsme s Míšou nakonec dokoukali i poté, co Chris u něj usnul.

Následujícího dne jsme se vydali do místní veřejné prádelny (což byl pro nás další nový zážitek) a poté si udělali piknik v parku. Opět jsme navštívili veřejnou knihovnu a koupili něco málo suvenýrů. O mnoha dalších místech v Kelowně, která by stála za prozkoumání, jsme nevěděli. Navečer nás u Chrise očekávali další dva CS hosté - dvě mladé dívky z Quebecu, které právě prožívaly svůj první trip do BC. Jak vysvětlil Chris Benovi jejich přítomnost, nevím. Každopádně v bytě bylo příjemně živo. Toho večera jsme se už též věnovali balení, protože příštího rána jsme se chystali opustit Chrisuv skvělý dům.

Ráno jsme vstali zavčas, avšak okolnosti nás opět zdržely déle, než jsme plánovali. Chris nám nabídl podílet se na konzumaci i výrobě snídaně, což je vždy legrace, takže jsme ochutnali jeho omeletu a poté se naučili dělat "French toasts", přičemž jsme Chrise uvedli v údiv, když jsme se svěřili, že jsme je nikdy nedělali. Do toho dorazila ještě Chrisova pětiletá dcera Makayla, takže o zábavu bylo postaráno. Poté, co jsme dovařili, dojedli a dobalili, jsme si udělali závěrečné foto, vřele poděkovali za úžasné tři noci a vydali se na autobus.

Plán byl dojet místním spojem na druhý konec města a dalším busem pak do Vernonu a odtud stopem do naší další destinace, do blízkosti města Kamloops, kde jsme se chystali strávit dva týdny na koňském ranči. Nejednalo se o velkou štreku, ale plán se bohužel zadrhnul hned na přestupní stanici, kde se ukázalo, že spoj do Vernonu jezdí v letních měsících ve velmi omezených intervalech. Stáli jsme před rozhodnutím, zda čekat tři hodiny na náš spoj, či zda zkusit stopovat na nedaleké dálnici. Nakonec jsme i vzhledem k poměrně příhodnému místu pro autostop zvolili druhou možnost. Úspěch se dostavil asi po padesáti minutách. Zastavila mladá blondýna Livia a hned mě překvapila dotazem, jestli mám řidičák a jestli umím řídit s manuální převodovkou. Když jsem jí řekl, že ano a zeptal se, proč že to potřebuje vědět, přiznala se, že nenávidí řízení a stopaře bere proto, aby její štreku odřídili za ní. To mě překvapilo a pobavilo zároveň, ale po chvíli váhání jsem na její nabídku kývnul. Nasedli jsme tedy do auta a já jsem řídil Liviin starší jeep asi 50 kilometrů po dálnici do Vernonu. Poněkud ošlapané pedály a opotřebovaná převodovka mi zpočátku činily problémy, ale po chvíli jsem si na auto zvyknul a nakonec jsem zvládl i zastávku u benzínky a průjezd Vernonem až na jeho opačný konec, kam nás hodná Livia nechala se odvézt. S díky jsme se s ní rozloučili a vydali se stopovat dál. Bohužel jsem však špatně přečetl situaci za Vernonem. Dálnice v těchto místech nebyla vůbec vhodná pro tuto aktivitu, takže jsme se radši rozhodli pro hodinový pochod na křižovatku, odkud vedla jednoproudá cesta naším směrem. Pochod byl úmorný, ale místo za křižovatkou na stopování skvostné a přestože se připozdívalo, provoz byl stále slušný a po asi deseti minutách nás nabral chlapík se svým psem. Řídil středně velký náklaďák a měl namířeno až do Vancouveru. Pes seděl na sedadle spolujezdce a my jsme cestu pozorovali z prázdného nákladního prostoru ve společnosti několika palet a paleťáku. Řidič toho moc nenamluvil, ale byl milý a zastavil nám přesně, kde jsme ho požádali a počkal, než jsme se dle mapy ujistili, že je to naše destinace. Přeběhli jsme Trans Canada Highway a hned jsme viděli u benzínky zaparkované auto, které nás mělo dovézt do našeho dalšího přechodného domova.

Okanagan podruhé - Naramata (červenec 2016)

Naramata

Komplet foto z Naramaty a okolí zde: https://goo.gl/photos/KqxdBm5MDjBfPmQX6

Během posledních dnů v Cawstonu jsme přemýšleli, kam se vydáme dál a zda to bude za prací, či za poznáváním. Nakonec jsme se rozhodli vyrazit do místa, kde bylo lze očekávat obojí, do malebně položené Naramaty na východním břehu Okanagan Lake. Cesta z Cawstonu začala velmi nadějně. Po sbalení všech saků paků jsme se vydali na highway 3 a ještě než jsem stačil načmárat ceduli se jménem naší destinace, Míša stopla truck, ve kterém seděl stařičký cowboy s rysy původního severoamerickeho obyvatelstva. Měli jsme kliku, protože měl, stejně jako my, namířeno do Pentictonu ležícího asi 15 kilometrů od Naramaty. Podruhé, ale v opačném směru, jsem si projel cestu, kterou jsem před měsícem přicestoval do Keremeosu. Za občasného hovoru jsme po nedlouhé a místy deštivé cestě dorazili do Pentictonu. Cílem byl oběd, návštěva turistických informací, outdoor shopu a při tom všem prohlídka města ležícího pro změnu na samém jižním okraji rozlehlého Okanagan Lake. Nejvydařenějším se nakonec stal oběd, který jsme si dali v pobočce pizzárny Little Caesar's, kde nabízejí velmi chutnou "hot 'n' ready" pizzu za šest dolarů. V turistickém centru jsme nezjistili nic, co bychom již nevěděli, kromě toho, že v Naramatě není žádný kemp. S tím jsme nepočítali. V outdoorovém shopu True Outdoors jsme nepořídili, protože bear spray, který si Míša přála zakoupit, byl aktuálně vyprodán. Zato jsme tam potkali skvělého prodavače JR, který nám dal několik tipů na výlety po BC a odkázal nás též na svůj blog, který provozuje se svou britskou přítelkyní Gemmou. Pro kohokoliv kdo se chystá na cestování a hikovani (nejen) po Kanadě moc pěkný zdroj informací psaný lidmi, kteří na daných místech opravdu byli:

www.offtracktravel.ca

Po cestě městem se nám naprostou náhodou povedlo narazit ještě na jeden milý podnik a totiž minipivovar Tin Whistle Brewery, tak jsme si na večer koupili jednoho chřestýše. Cestou na severovýchodní okraj města na nás začalo opět pršet, takže pochod na vhodné stopovaci místo byl docela nepříjemný. Nevěděli jsme, co nás čeká a nálada nebyla nejlepší, ale naštěstí jsme opět rychle zabodovali a hodný řidič a bývalý sadař nás odvezl přímo k hlavnímu parku a pláži v Naramatě, místu, kde se potkávají všichni ve městě pobývající Quebečané (a že jich zase bylo) s místními a s anglicky hovořícími rekreanty. Cestou jsme se dozvěděli, že 80% zemědělsky obdělávané plochy ve městě a okolí tvoří vinice, které v posledních letech stale více vytlačují sady a lákají prý do města bohatou klientelu a realitní spekulanty a trochu tak odosobňují místní komunitu.

Naše první dojmy z Naramaty také nebyly kdo ví jak přátelské. Město neprovozuje žádný veřejný kemp, zato investuje hodně energie do výroby cedulí se zákazem stanování  a nocovani. V lehké beznaději jsme se přes "centrum" vydali na severní konec města, kde jsme doufali, že najdeme nějaké trochu odlehlé místo bez strašlivé výstražné cedule. Veškerá plocha ve městě se však bohužel zdála zastavěná či osazena, takže jsme nakonec z nedostatku alternativ zakotvili na nepříliš vhodném místě sevřeném z jedné strany cestou a z druhé jezerem. Západ slunce nad protějším břehem byl moc hezký, ale nedokázal nás zbavit pocitu, že v tomto místě nejsme vůbec vítáni. Něco málo jsme uvařili, vypili pivo a za rostoucí tmy a klesající teploty jsme zalezli do spacáků. Na stan nebylo ani místo, ani vhodné podmínky. Vlnky Okanagan Lake nám celou noc šplouchaly v uších.

Po noci, kterou jsme přežili bez následků, jsme se brzy ráno vydali do místního obchodu a na pláž, která skýtala perfektní příležitosti pro piknik. Dali jsme si snídani a vydali jsme se na obhlídku města s cílem poptat se po práci a trochu poznat nové místo. Den byl na výlet jako stvořený. Navštívili jsme pár sadů a několik vinic, na  některých místech jsme zanechali svá telefonní čísla a dostali pár příslibů, že se nám někdo ozve. Přitom jsme prošli téměř celé město a k tomu úchvatný přírodní park s mohutným vodopádem rozkládající se na jeho okraji. Okusili jsme také kus KVR, další bývalé železniční tratě přebudované v parádní sotolinovou bezmotorovou rekreační cestu. Navečer se nám po dlouhých peripetiích podařilo zajistit si ubytování na dvě noci v místním kempu. V Naramatě sice oficiální veřejný kemp nenajdete, ale je tam jeden soukromý a opravdu pěkný kemp, který aktuálně provozují pouze dva lidé ze své dobré vůle. Právě proto, že jsou na vše sami dva, mají stanovena určitá pravidla, která jim umožňují provoz zvládat. Jedním z pravidel je, že neubytovávají na dobu kratší než týden, v našem případě udělali vyjímku. Budiž jim za to poděkováno. Zde jsme s chutí zakotvili na dvě noci.

Dalšího dne jsme využili místní prádelny, kuchyňky a wifi, zaskočili do místní knihovny a zkrátka si užívali hezký den, o který jsme se dělili jen sami se sebou. Také naše obchůzka přinesla své ovoce. Ozvala se nám Lauren z Elephant Island Winery s nabídkou na sběr meruněk a příslibem práce na vinici na další týden. Nabídku jsme s radostí přijali a hned další den ráno se vydali na smluvené místo sbírat meruňky. Po práci jsme si postavili stan v sadu mezi granátovými jablíčy. Po dobu práce jsme zde opět mohli bydlet zadarmo a využívat sprchu, sporák a lednici.

Jestliže jsem měl pocit, že v předchozích sadech jsem potkal hodně Quebečanů, nebylo to nic proti Naramatě. V Elephant Island nebyl kromě nás jediný člověk odjinud než z Quebecku a různí chlapci a dívky tam po dobu našeho pobytu přicházeli a odcházeli až jsme se v tom zcela ztratili. Mnozí ani pro EI nepracovali, jen na místě přespávali, pařili a flákali se. V tomto quebeckém ležení vládl největší chaos a nepořádek, jaký jsem zde zatím viděl. Míra nechutnosti venkovního kuchyňského koutku byla opravdu vysoká a Nina, která měla sběrače třešní na starosti, naprosto nestíhala kontrolovat, kdo sbírá třešně a kdo jen využívá kemp. Poslední den jsme dokonce byli svědky toho, jak Nina naháněla lidi, kterým se nechtělo pracovat, protože mělo podle předpovědi počasí pršet. S některými z nich jsme se bavili. Prezentovali se jako lidé, kteří nechtěli žít podle žádných pravidel a se závazky a dobrovolně se celé léto toulali po BC, jedli jídlo z charitativních výdejen pro nemajetné, pili, hulili, muzicírovali a snad si to též užívali. Celá letní quebecká migrace by nepochybně stála za hlubší rozbor, ale o ten se se svými omezenými znalostmi problematiky pokoušet nemohu. My jsme vše, co se v ležení dělo, pozorovali tak trochu z povzdalí, nejen kvůli jazykové bariéře, ale také protože jsem tentokrát nesbíral třešně, ale po meruňkách jsem pár dní pracoval na vinici. Míša bohužel tentokrát ostrouhala. Bez pracovního povolení jsme zde nepochodili.

Naramata nám pravidelně ukazovala dvě tváře. Tu přívětivou, když jsme se bavili s místními, když jsem měl milé a ochotné spolupracovníky nebo když jsme za pěkného počasí trávili čas na pláži a v parku. Také se mi během jednoho týdne podařilo čtyřikrát najít na zemi pohozené peníze. Žádné závratné částky (i když desetidolarova bankovka opravdu překvapila), ale přesto pozoruhodný úkaz. Jiné události až tak pěkné nebyly. Například prvotní pocity z uzavřenosti komunity před lidmi zvenčí, jisté nabubřelosti, kterou kolem sebe (možná ale jen zdánlivě) šířily luxusně vypadající interiéry viničních "tasting rooms", kde jsme se ucházeli o práci, a také skutečnost, že jsme na poslední chvíli zjistli, že Míša nemůže pracovat, přestože jsme původní sdělení pochopili jinak. Ke všemu tomu jsme o páteční noci, kterou jsme trávili ve vsi, doslova přišli o střechu nad hlavou. Když jsem se potmě za svitu baterky vracel k našemu stanu, chvíli jsem nevěřil vlastním očím. Náš stan byl v místě vchodu rozsápán na kusy. Kolem se válely zbytky igelitu, obalů od jídla a kusy stanové plachty. Brzy mi došlo, co se pravděpodobně stalo. Místní psisko, které mělo do sadu volný přístup, bylo nejspíše přilákano vůní pozůstatků jídla, které jsem dle svého letitého zvyku uchovaval v igelitce v předsíňce stanu. Ve zdejší přírodě bych nikdy nic takového neudělal, nedošlo mi ale bohužel, že nebezpečí může mít i méně děsivé podoby než je medvěd grizzly. Bohužel psa (podle místních to prý mohl být i kojot, kdo ví) při jeho hlouposti nenapadlo nic lepšího než drápama rozsápat nejen vrchní plachtu stanu nad vstupem, ale též vnitřní prostor stanu, přestože igelitku bylo možné vytáhnout jedním pohybem zpod plachty. Ale říkejte to zvířeti. Můj milovaný Jurek MIDI 2.5 utrpěl rány, které nebylo při nejlepší možné vůli zacelit. Poměrně rychle jsme si uvědomili, že budeme potřebovat nový stan.

Hned v sobotu ráno jsme se vydali místním autobusem do Pentictonu, čemuž však předcházela ještě ranní průtrž mračen při které jsme v proudech vody, které se nám děravou plachtou lily do stanu, v rychlosti museli sbalit všechny naše věci a provizorně je přenést do místní bordel místnosti. Zážitek to byl docela stresující. Ani po cestě na autobus nepřestalo pršet a do Pentictonu jsme dorazili mokří a hladoví, ale zato s jasným cílem. V Tim Horton's jsme nastudovali nabídku jediného outdoor shopu ve městě a již vysušení jsme se vydali na nákup. Náš starý známý JR s námi soucítil a ochotně nám ukázal, jaké stany měli zrovna na skladě. Však jsme se také chystali mu udělat pěknou tržbu. Nebyla to však velká sláva a jeden, v který jsem vkládal velké naděje (laťka nastavená Jurkem byla docela vysoko), byl pouze na pobočce v Kelowně. Když už vybíráte stan na cestu kolem světa, radši nechcete riskovat, dohodli jsme se tedy s JRem, že nám vyhlednutý stan nechá do středy dopravit na pobočku v Pentictonu. Tento dobrý člověk nám ještě k tomu zapůjčil celtu, díky které jsme náš potrhaný stan mohli učinit opět na pár dní obyvatelným. Poté jsme se vydali do centra za dalšími nákupy a na místní nejen farmářské trhy, které byly nacpané jak nakupujícími, tak prodávajícími a jejich zpravidla "local, fresh and organic" zbožím za nehorázné ceny. Kromě toho nás svou vůní lákaly nesčetné food trucky a svou hudbou též pouliční umělci. Na trhu jsem se setkal i se starým známým Guyem a jeho manželkou Debbie, kteří zde pravidelně prodávali svou zeleninu a třešně. Bylo to velmi přátelské setkání a dokonce jsme dostali krabičku cherry rajcatek v tržní hodnotě pěti dolarů.

Následující dny jsem pracoval na vinici a Míša dělala vše pro to, aby se zabavila. Námi vybraný stan se nakonec o jeden den zdržel na cestě, ale ve čtvrtek po práci jsme si pro něj konečně mohli dojet. Nečekaná investice nás sice příliš nepotěšila, ale na nový stan jsem si vydělal za tři dny práce na vinici, což není tak strašné a doma v Čechách by se mi to určitě nikdy nepodařilo.  Sbohem Jurek MIDI 2.5, vítej do rodiny MSR Elixir 2. Nic již nebránilo tomu, abychom se v pátek ráno vydali na trek, který jsem nám na následující tři dny naplánoval.

Similkameen Valley (červen 2016)

Robota v Similkameen Valley

Čtyři postavy spolu mluvily francouzsky, a jak jsem zanedlouho zjistil, nebylo to v daný čas na daném místě nic neobvyklého. Charles, Gabriel, Kim a Dominique přijeli na jih BC z provincie Quebec s plánem celé leto a část podzimu strávit převážně sběrem třešní, popř. dalšího ovoce. Jako spousta dalších mladých lidí to tak dělají již několikátou sezónu v řadě. Díky vytrénované technice sběru si tak za léto můžou přijít na pěkné peníze. Ty jsou samozřejmě hlavním lákadlem, které žene lidi za prací do regionu. Trénink se vyplatí, protože sběraci jsou odměňováni za každý nasbíraný kbelík. Skutečnost, že všichni pocházeli ze stejné provincie, nebyla vůbec náhodou. Jakási šuškanda šířící se z mně stále neznámého důvodu zejména právě mezi quebecany způsobuje jejich každoroční migraci do BC, kde tuto jinak anglicky mluvící provincii proměňují ve výspu frankofonního světa. K mému nemalému překvapení někteří z nich mluvili anglicky jen s opravdu velkými obtížemi. Tak jsem se alespoň přiučil něco málo o jiné, tisíce kilometrů vzdálené části Kanady. Vedle výše zmíněných byli na místě ještě světoběžník Patrick a Caroline, oba též z provincie Quebec. Později se ukázala Charlesova přítelkyně Annabelle a Francouz Martin, což na převládajícím jazyce vzájemné komunikace pochopitelně mnoho nezměnilo. Jediný Patrik se snažil směřovat některé hovory do angličtiny, což bohužel často (naštěstí ne vždy) naráželo na neochotu ostatních činit totéž. I tak jsem Patrikovi nejen za to nesmírně vděčný. Je jedním z těch lidí, na které budu dlouho v dobrém vzpomínat.

Majiteli rodinného zemědělství byli manželé Guy a Debbie, hlavním styčným důstojníkem pro komunikaci s námi byl Guy. Původně to vypadalo, že sběr začne co nevidět, ale situace se bohužel postupně měnila v náš neprospěch. Guy neustále oddaloval začátek sběru, a když nás jednoho rána konečně vyhnal na třešně, ukázalo se, že ještě nejsou zralé. Nad jeho pěstitelskými kompetencemi se vznášel stále větší otazník. Jeden den nás poslal ke spřátelenému sadaři, ale po zbylé dny jsme se museli potloukat, jak se dalo. Keremeos leží na důležité silnici číslo 3, ale jinak je to vcelku ospalá díra bez větších zajímavostí. Nejčastějšími destinacemi se staly místní supermarket a knihovna, kde jedině bylo možné chytat free wifi. Jeden ze slunečných dní jsem využil k parádnímu výšlapu nad město a k sopečnému monumentu podobnému Pánské skále v Českém Středohoří. Počasí i okolní krajina byly polopouštní, ale výhledy parádní. Na fotkach je pěkně vidět, jak kultivace krajiny člověkem změnila vyprahlé údolí v jednu z největších pěstíren ovoce v celé Kanadě. Toho jsme využili při čekání na sběr třešní a občas jsme si zajistili jednodenní job u některého z místních pěstitelů. Tradičně se jednalo o pročesávání jabloní od tun přebytečných plodů, které bránily těm ostatním dorůst potřebné velikosti (anglicky thining; nepochybně existuje i český ekvivalent, který ale neznám, protože "expertem" na ovocné stromy jsem se stal až v Kanadě). Po týdnu odkladu a proměnlivého počasí jsme konečně začali se sběrem. Zpočátku jsem se samozřejmě trápil a pomyslnou soutěž v počtu naplněných kbelíků nemělo se zkušenými kolegy smysl hrát. Alespoň jsem se tedy snažil získat od nich cenné rady a triky do budoucna. Výhodou sběru na rodinné "organic" farmě byla možnost cpát do sebe třešně, které nemohly do kbeliku (třeba ty nešťastně prišlé o stopku), horem dolem. A byly to zatraceně chutné třešně. Za pár dní bylo ale hotovo a bylo třeba se přesunout do vedlejší vesnice (neporovnatelně větší díry než Keremeos) jménem Cawston do spřáteleného sadu. I tam původní termíny poněkud oddalovali, tak jsem si na tři dny našel práci na nedaleké vinici manželů Leeho a Cheryl. Byla to další skvělá zkušenost a možnost poznat místní obyvatele z blízka. Cheryl byla opravdové zlatíčko a o dopoledních pauzach vždy ke kávě donesla pekáč domácích cukrovinek.

Poté následoval týdenní sběr v jednom z největších organic sadů široko daleko. Docela jsem si to začal užívat. Ranním rituálem se stal budíček ve čtyři ráno, příprava hutné a energeticky hodnotné ovesné kaše v předsíni stanu, rychlá ranní hygiena a hurá do pracovního oblečení a v pět hodin už sypat třešně do kybliku. Takto jsem za pravidelného testování kvality sbíraného ovoce dokázal pracovat bez přestávky šest až sedm hodin. Nejčastěji se končilo kolem dvanácté hodiny a po zbytek dne byla flákárna. V Cawstonu je ještě méně vyžití než v Keremeosu, takže největším rozptylem byla zpravidla výprava do pár kilometrů vzdáleného supermarketu a příprava večeře. Čas plynul a začal se blížit příjezd Míši do Kanady. Po zvažování všech možných alternativ jsem díky Patrikovu chytrému nápadu oslovil našeho zaměstnavatele s dotazem, zda nepotřebuje na následující dny dva pracovníky do balírny třešní. K našemu štěstí jsem se trefil do stále probíhající hlavní sezóny a tedy i do poptávky po pracovnících na balicí lince. Nevěděl jsem sice přesně, co nás čeká, ale měl jsem radost, že jsem nám oběma zajistil na pár dní práci a výdělek s možností stále bydlet bezplatně ve vlastním stanu přímo v sadu v blízkosti balírny.

Míša přijíždí 

Míša dorazila po dlouhé cestě z Londýna přes Vancouver autobusem až do Keremeosu v úterý 28.6. v půl šesté ráno. Od mexické sběračky jsem si vypůjčil kolo značky Peugeot a ranním zapadákovem jsem se vydal své milé v ústrety. Vstávání mi již problém nečinilo. Autobus společnosti Greyhound dorazil načas, stejně jako já, a tak jsme se s Míšou po šesti týdnech odloučení setkali na hlavní třídě v Keremeosu. Plni dojmů a zážitků jsme pak pěšky za družného hovoru došli do sadu v Cawstonu, kde jsem Míšu uvedl a hned jsem se vydal na desetihodinovou šichtu do balírny. V balírně jsme byli pověřeni úkolem sledovat třešně jedoucí po pásu a vyřazovat všechny, které měly nějaký kaz, protože ty se špatně prodávají. Zato se z nich dá dělat džus. Zpočátku jsem myslel, že tento typ práce dlouho nevydržím, ale nakonec jsme si oba zvykli a v balirně vydrželi pracovat celý týden, čímž jsme si přišli na poměrně slušné peníze. Hlavní posádkou na balící lince a v přilehlé ubikaci byla partička asi deseti Jamajčanů, které náš zaměstnavatel - sám byl Indem, který do Kanady přišel před pětatřiceti lety - najimal za minimální mzdu na celou sezónu. Jelikož jsme s nimi sdíleli kuchyň, koupelnu a další společné prostory, bylo důležité udržovat dobré vztahy. Zpočátku to bylo trochu náročné, ale poté, co odjeli ostatní sběrači a zůstali jsme jen my dva, ledy začaly trochu tát, a s některými jsme se pustili do přátelského hovoru - o Jamajce, práci v Kanadě apod. Nakonec se nám podařilo získat i dlouho utajované heslo na místní wifi, což byl v naší situaci samozřejmě úlovek nejvyšší hodnoty. Jak se hlavní sezóna a v regionu chýlila ke konci, délka směn se postupně krátila, což byl jasný signál k opuštění Similkameen Valley - dobrý měsíc po mém příjezdu do Keremeosu. Nechali jsme si tedy napsat šek a vyrazili na sever zpět do údolí  Okanagan, kde sberačská sezóna jiz byla v plném proudu.

Výběr fotek z polopouštního a ovocnářského Similkameen Valley zde: https://goo.gl/photos/nwBgy5aMf4P2RWss9

Kootenays a Okanagan poprvé (květen 2016)

Nelson

Nejeden Kanaďan přede mnou označil Nelson za hippie město, které je prý unikátní v rámci celé země. Nevím sice přesně, co dělá z města hippie město, ani jak hippie lidi odlišit od jiných "alternativně" vypadajicich lidi, ale faktem je, že v lecčems se Nelson liší od ostatních měst v okolí. To také žene nahoru ceny nemovitostí ve městě a je otázkou, jak se to do budoucna na složení obyvatel projeví. Nelson má výstavní hlavní třídu plnou zejména obchůdků s ručně dělaným a "bio" zbožím všeho druhu. Vedle toho několik knihkupectví, antikvariátů, prodejen s hudbou, oblečením, outdoorovym zbožím a samozřejmě různé obcerstvovny. Ve městě je též několik pěkných parků a každý nabízí trochu jiný druh vyžití. Oblíbenou kratochvili je zde jóga. Na ulicích skutečně potkáte zvýšenou koncentraci lidí v "etno" oblečení, s dredy a dalšími atributy "alternativního" životního stylu. Někdy je zde těžké rozeznat "hippie" od bezdomovce. Přítomno je v Nelsonu obojí. 

Mými hostiteli byli po tři dny José a Erin. Přesto (ale spíše proto), že s CS teprv začínají, bylo přebývání v jejich bytě úžasným zážitkem. V době mé návštěvy sdíleli byt ještě s Irkou Susan, která zrovna hledala ve městě dlouhodobější podnájem. Zejména díky úžasné otevřenosti a pohostinnosti mých hostitelů jsme si tak nějak dobře sedli. Společně jsme vyrazili na menší výšlap, vařili jsme a pekli si dobroty navzájem a dokonce vyjeli pádlovat v kanoi na jezero. Pondělku jsem využil k sólo výšlapu na krásné vyhlídky nad městem. Díky Josemu a Erin ve mně Nelson dlouho zůstane jako krásná vzpomínka.

Jediné, co selhalo (ale možná jsem to byl já, kdo selhal), byla veřejná doprava, která mě měla za lidové (skoro až charitativní) 4 dolary odvézt do Nakuspu, mé další destinace. Telefonická rezervace místa v buse (ano, to zde skutečně existuje) se mi bohužel nepodařila a znát čas odjezdu a vědět, kde se nachází zastávka bohužel nestačilo. Zastávek nejspíše bylo více a autobus si to kolem mě profrčel v opačném směru s lidmi na palubě. Takže hurá v pět odpoledne na další autostop. Bylo to s chlupem a bylo to na čtyřikrát, ale do Nakuspu jsem se nakonec za světla dostal. A zadarmo.

Nakusp

Toto město nejspíše nefiguruje v mnoha cestovnich itinerářích. Je na samém severu oblasti Kootenays a nenabízí mnoho vyžití. Pár kilometrů dále na východ jsou horké prameny, v blízkosti města je několik turistických cest. Centrum města se omezuje na pár bloků a promenádu u jezera. Pro mě byl ale Nakusp poslední šancí užít si divoké hory před cestou do teplé a úrodné oblasti Okanagan. Ubytoval jsem se v místním kempu a ráno vyrazil pro rady do Visitor's Centre. Rozhodl jsem se nakonec zdolat metu nejvyšší, vrchol Mount Kuskanax. Jak už to tady ale bývá, bez přibližovadla je nebohý turista odsouzen k počáteční cestě po silnicích a lesních cestách v délce několika kilometrů. Dostat se na začátek samotného výstupu bylo tedy samo o sobě poměrně namáhavé. Odměnou byla krásná strmá pěšinka, která se zanedlouho vyhoupla nad hustý les a otevřely se z ní pěkné výhledy do kraje. Když se cesta zlomila na hřeben, ještě zdaleka ne blízko vrcholu, začaly se objevovat zbytky sněhu. Zbytky se začaly zvětšovat a zanedlouho jsem musel usoudit, že na toto nejsem vybaven. Bez většího smutku jsem tedy zvolil ústup. Po cestě zpět se na mě usmálo štěstí v podobě hodného řidiče, který mě hodil zpět do kempu. Podvečerní procházka po nábřeží zakončila vcelku vydařený den.

Odvážný autostop


Cestu z Nakuspu jsem měl naplánovanou jasně. Po silnici číslo 6 dojet přes Fauquier, kde je přívoz přes jezero, do Vernonu, druhého největšího města v údolí Okanagan. Silnice má po cestě minimum odbocek, takže to teoreticky mělo jít hladce. Po ránu jsem se vydal za město hledat vhodné místo a s připraveným nápisem VERNON jsem opět začal pokoušet své štěstí a sympatie řidičů. Po chvíli bylo jasné, že tato silnice nepatří mezi nejfrekventovanejsi. Počasí si bylo nejisté a asi po hodině začalo kapat. Chvíli jsem ještě stál na místě, po dalších pár minutách už to nebylo možné. Spustil se regulérní privalovy déšť a v mžiku tekly ze silnice proudy vody. Pokusil jsem se krosnu i sebe schovat pod stromy u cesty, ale i to bylo po chvíli málo, prostě jsem tam musel stát a čekat, až se to prezene. Po pár desítkách minut déšť ustal a vysvitlo slunce. Vzpamatoval jsem se, obhledl škody (spodek krosny byl opět zasazen) a pokračoval ve stopování. Rekord z Cranbrooku o par minut odolal - vzal mě chlapík z Edgewoodu, osady kousek za jezerem, resp. privozem. V 25 let starém autě vezl svého asi dvouletého synka a na korbě kromě mé krosny krabici s mrtvým psem. Na kamaradova psa prý zaútočil kuguar (místní lesní puma) a pes byl smrtelně zraněn. Ridicuv kámoš to ale prý tak nenechal a prerostlou kočku zabil sekerou. Tolik příběh, který jsem si vyslechl cestou k privozu. Chlapik mě vyhodil na odbočce na Edgewood na silnici č. 6 asi 100 km od Vernonu.

Netrvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil svou chybu. Kolem mě projedou jen ta auta, která se dostanou přes jezero. Přívoz jezdí jednou za půl hodiny a spolu s námi na něm byla asi tři auta. Zbytek dopravy tvoří obyvatelé Edgewoodu, kterých zas tolik není a nejspíše podnikají převážně jen krátké cesty po okolí. Situace se zdála trochu zoufalá. Bylo poměrně brzké odpoledne, ale s ohledem na hustotu provozu jsem byl statisticky odsouzen k velmi dlouhému čekání. Začal jsem spradat plány, kde preckam noc, kde vezmu vodu a k čemu mi to beztak bude. Edgewood byl vzdálen dalších 10 km a nejbližší vesnice na silnici č. 6 asi 60 km. Ale jak už to tak někdy bývá, měl jsem kliku. Rekord z Cranbrooku opět asi o 15 minut odolal a vysvobodil mě sympaťák Darcy se svým obřím truckem. Byl jsem opět zachráněn. 


Darcy byl zrovna v procesu stěhování sebe, své rodiny a dobytka z Rock Creeku do Edgewoodu. Chlapík původem z Alberty prodal před několika lety tamní ranč a přestěhoval se na jih BC. Po dalších letech a požáru, který mu zničil část pastvin, se rozhodl hledat novou lokalitu pro chov dobytka a výchovu dětí a tuto nalezl právě v Edgewoodu,kde zakoupil nový ranč a prevezl na něj patnáct krav. Zastihl jsem ho na jedné z jeho cest zpět do Rock Creek, kde na něj ještě čekala jeho rodina. Darcy se podělil o spoustu informací o chovu dobytka, práci na ropných vrtech, kanadském školství a vůbec. Já jsem mu řekl, proč si myslím, že je správné a smysluplné, když lidé cestují. Společně jsme se stavili v Cherrylandu, kde kdysi holandská rodina provozuje farmu a vyrobnu vynikajících sýrů holandského typu. Využil jsem také možnosti vynechat návštěvu Vernou a nechal se odvézt až do Lake Country, kde jsem tušil větší šanci při hledání sezónní práce. Darcy, na kterého budu rád vzpomínat, mě vyložil u dálnice a já se po osmé večerní dobral do kempu na jižním okraji jezera Wood Lake. Tím jsem se ocitl v docela jiné Kanadě, než na jakou jsem si do té doby uvykl. 

Na skok v Okanagan Valley

Kemp v Lake Country byl již na přelomu května a června slušně obsazen. Většinu osazenstva tvořili samozřejmě lidé s karavany, z nichž některé nabyvaly pro mě zcela nepochopitelných rozměrů. Míst určených pro stany bylo v kempu šest. Nebylo to špatné, ale po opuštěném lesním kempu v Nakuspu docela šok, zkrátka dovolenkova destinace. Ke kempu rovnou patřila i půjčovna lodí a malá pláž. Ano, pláž, a dokonce už se dalo i koupat. Denní teploty splhaly ke třicítce. Údolí Okanagan je nejteplejší oblastí celé Kanady. Táhne se od jihu od hranic s USA u města Osoyoos na sever kamsi nad Vernon. Údolím se táhne několik dlouhých jezer a není tedy divu, že oblast se v létě stává cílem tisíců turistů z Kanady a USA. Vedle turistického ruchu je pak hlavním nejen ekonomickým přínosem oblasti také nepreberna nabídka místního ovoce a vína. Kam se podíváte, rozkládají se nekonečné řady sadů a vinic. Z tohoto důvodu míří ve stejném období do oblasti kromě turistů další tisíce sezónních pracovníků v zemědělství. Se stejným motivem jsem se do Okanagan Valley vydal i já. Den strávený v Lake Country a Oyamě jsem věnoval obchuzkam za účelem obhlednuti pracovního trhu. Bylo vedro a bylo to umorne, ale něco málo jsem zjistil. Mj. to, že pokud chci začít sbírat ovoce co nejdříve, musím více na jih. 

Večer ve stanu jsem se rozhodl, že ráno se sbalim a vyrazim dále na jih. Již z domova jsem měl vyhlednuty jeden sad ve městě Keremeos. Po velmi náročném zjišťování, jak jezdí místní autobusová doprava, jsem se ráno sebral a vyrazil na zastávku. Vše se mi podařilo nastudovat správně a za pouhé dva a půl dolaru jsem projel oblastí až na samotný okraj jejího největšího města Kelowna. Odsud mě další autobus svezl do Peachlandu, který vypadá trochu jako města na francouzském či italském pobřeží, a pak, vážení cestující, je to na vás. Byl jsem zkrátka donucen opět se uchýlit ke stopování, protože žádný autobus odsud dál nepokracoval. Vybral jsem si tedy vhodné místo na kraji města a v umornem vedru šel opět na věc. Provoz byl na silnici značný, ale drahá auta dávala tušit, že jednoduché to nebude. Korunu tomu asi po hodině nasadili dva chlapci, kteří si bez servitek stoupli přede mě a po asi deseti minutach jim kdosi zastavil. Chvíli na to se ale štěstí usmálo i na mě. Chlapík, který hodně mluvil o vydělávání peněz, ale kterému jsem málo rozuměl, byl hodný a dovezl mě až za Pentincton na výborné místo na další stopování. Odrzle chlapce jsem cestou viděl stopovat kdesi na obchvatu Pentictonu uprostřed neprehlednych křižovatek s mnoha pruhy. 

Pak už to šlo jen hladce. Po chvíli mi zastavila Angie z Okanagan Falls, původem Argentinka, která před politickým pronásledováním inteligence odešla před mnoha lety do Kanady. Za další křižovatkou mě nabral sympaťák, jehož jméno jsem bohužel neudržel, každopádně milovník českého piva a mountain bikingu, takže jsem jen litoval, že nejel až do Keremeosu. Tam mě naštěstí dovezl další dobrák, který toho ale moc nenamluvil. Asi jako já. Nechal jsem se vysadit na kraji města a hurá na vyhlednutou adresu. Když jsem došel k bráně, byla u ní nadějně vyhlížející tabule oznamující předpokládaný začátek sběru třešní. Ani jsem se nenadal a z ulice se priritil majitel sadu ve svem trucku. Jen se zeptal, zda jsem tu na sběr, a když jsem řekl, že ano, hned mě uvedl do svého království. Ukázal mi, kde je sprcha, záchod, umyvadlo, místo na stanování a kde sedí již prišedší sberaci. Podekoval jsem a šel jsem pozdravit za stolem sedící čtyři postavy mluvící zvláštní řečí. Tak začalo mé nejen třešňové dobrodružství v údolí řeky Similkameen. 

Výběr fotek z této etapy putování po Britské Kolumbii zde: https://goo.gl/photos/tZnKbYXHtm5NckeV9