Robota v Similkameen Valley
Čtyři postavy spolu mluvily francouzsky, a jak jsem zanedlouho zjistil, nebylo to v daný čas na daném místě nic neobvyklého. Charles, Gabriel, Kim a Dominique přijeli na jih BC z provincie Quebec s plánem celé leto a část podzimu strávit převážně sběrem třešní, popř. dalšího ovoce. Jako spousta dalších mladých lidí to tak dělají již několikátou sezónu v řadě. Díky vytrénované technice sběru si tak za léto můžou přijít na pěkné peníze. Ty jsou samozřejmě hlavním lákadlem, které žene lidi za prací do regionu. Trénink se vyplatí, protože sběraci jsou odměňováni za každý nasbíraný kbelík. Skutečnost, že všichni pocházeli ze stejné provincie, nebyla vůbec náhodou. Jakási šuškanda šířící se z mně stále neznámého důvodu zejména právě mezi quebecany způsobuje jejich každoroční migraci do BC, kde tuto jinak anglicky mluvící provincii proměňují ve výspu frankofonního světa. K mému nemalému překvapení někteří z nich mluvili anglicky jen s opravdu velkými obtížemi. Tak jsem se alespoň přiučil něco málo o jiné, tisíce kilometrů vzdálené části Kanady. Vedle výše zmíněných byli na místě ještě světoběžník Patrick a Caroline, oba též z provincie Quebec. Později se ukázala Charlesova přítelkyně Annabelle a Francouz Martin, což na převládajícím jazyce vzájemné komunikace pochopitelně mnoho nezměnilo. Jediný Patrik se snažil směřovat některé hovory do angličtiny, což bohužel často (naštěstí ne vždy) naráželo na neochotu ostatních činit totéž. I tak jsem Patrikovi nejen za to nesmírně vděčný. Je jedním z těch lidí, na které budu dlouho v dobrém vzpomínat.
Majiteli rodinného zemědělství byli manželé Guy a Debbie, hlavním styčným důstojníkem pro komunikaci s námi byl Guy. Původně to vypadalo, že sběr začne co nevidět, ale situace se bohužel postupně měnila v náš neprospěch. Guy neustále oddaloval začátek sběru, a když nás jednoho rána konečně vyhnal na třešně, ukázalo se, že ještě nejsou zralé. Nad jeho pěstitelskými kompetencemi se vznášel stále větší otazník. Jeden den nás poslal ke spřátelenému sadaři, ale po zbylé dny jsme se museli potloukat, jak se dalo. Keremeos leží na důležité silnici číslo 3, ale jinak je to vcelku ospalá díra bez větších zajímavostí. Nejčastějšími destinacemi se staly místní supermarket a knihovna, kde jedině bylo možné chytat free wifi. Jeden ze slunečných dní jsem využil k parádnímu výšlapu nad město a k sopečnému monumentu podobnému Pánské skále v Českém Středohoří. Počasí i okolní krajina byly polopouštní, ale výhledy parádní. Na fotkach je pěkně vidět, jak kultivace krajiny člověkem změnila vyprahlé údolí v jednu z největších pěstíren ovoce v celé Kanadě. Toho jsme využili při čekání na sběr třešní a občas jsme si zajistili jednodenní job u některého z místních pěstitelů. Tradičně se jednalo o pročesávání jabloní od tun přebytečných plodů, které bránily těm ostatním dorůst potřebné velikosti (anglicky thining; nepochybně existuje i český ekvivalent, který ale neznám, protože "expertem" na ovocné stromy jsem se stal až v Kanadě). Po týdnu odkladu a proměnlivého počasí jsme konečně začali se sběrem. Zpočátku jsem se samozřejmě trápil a pomyslnou soutěž v počtu naplněných kbelíků nemělo se zkušenými kolegy smysl hrát. Alespoň jsem se tedy snažil získat od nich cenné rady a triky do budoucna. Výhodou sběru na rodinné "organic" farmě byla možnost cpát do sebe třešně, které nemohly do kbeliku (třeba ty nešťastně prišlé o stopku), horem dolem. A byly to zatraceně chutné třešně. Za pár dní bylo ale hotovo a bylo třeba se přesunout do vedlejší vesnice (neporovnatelně větší díry než Keremeos) jménem Cawston do spřáteleného sadu. I tam původní termíny poněkud oddalovali, tak jsem si na tři dny našel práci na nedaleké vinici manželů Leeho a Cheryl. Byla to další skvělá zkušenost a možnost poznat místní obyvatele z blízka. Cheryl byla opravdové zlatíčko a o dopoledních pauzach vždy ke kávě donesla pekáč domácích cukrovinek.
Poté následoval týdenní sběr v jednom z největších organic sadů široko daleko. Docela jsem si to začal užívat. Ranním rituálem se stal budíček ve čtyři ráno, příprava hutné a energeticky hodnotné ovesné kaše v předsíni stanu, rychlá ranní hygiena a hurá do pracovního oblečení a v pět hodin už sypat třešně do kybliku. Takto jsem za pravidelného testování kvality sbíraného ovoce dokázal pracovat bez přestávky šest až sedm hodin. Nejčastěji se končilo kolem dvanácté hodiny a po zbytek dne byla flákárna. V Cawstonu je ještě méně vyžití než v Keremeosu, takže největším rozptylem byla zpravidla výprava do pár kilometrů vzdáleného supermarketu a příprava večeře. Čas plynul a začal se blížit příjezd Míši do Kanady. Po zvažování všech možných alternativ jsem díky Patrikovu chytrému nápadu oslovil našeho zaměstnavatele s dotazem, zda nepotřebuje na následující dny dva pracovníky do balírny třešní. K našemu štěstí jsem se trefil do stále probíhající hlavní sezóny a tedy i do poptávky po pracovnících na balicí lince. Nevěděl jsem sice přesně, co nás čeká, ale měl jsem radost, že jsem nám oběma zajistil na pár dní práci a výdělek s možností stále bydlet bezplatně ve vlastním stanu přímo v sadu v blízkosti balírny.
Míša přijíždí
Míša dorazila po dlouhé cestě z Londýna přes Vancouver autobusem až do Keremeosu v úterý 28.6. v půl šesté ráno. Od mexické sběračky jsem si vypůjčil kolo značky Peugeot a ranním zapadákovem jsem se vydal své milé v ústrety. Vstávání mi již problém nečinilo. Autobus společnosti Greyhound dorazil načas, stejně jako já, a tak jsme se s Míšou po šesti týdnech odloučení setkali na hlavní třídě v Keremeosu. Plni dojmů a zážitků jsme pak pěšky za družného hovoru došli do sadu v Cawstonu, kde jsem Míšu uvedl a hned jsem se vydal na desetihodinovou šichtu do balírny. V balírně jsme byli pověřeni úkolem sledovat třešně jedoucí po pásu a vyřazovat všechny, které měly nějaký kaz, protože ty se špatně prodávají. Zato se z nich dá dělat džus. Zpočátku jsem myslel, že tento typ práce dlouho nevydržím, ale nakonec jsme si oba zvykli a v balirně vydrželi pracovat celý týden, čímž jsme si přišli na poměrně slušné peníze. Hlavní posádkou na balící lince a v přilehlé ubikaci byla partička asi deseti Jamajčanů, které náš zaměstnavatel - sám byl Indem, který do Kanady přišel před pětatřiceti lety - najimal za minimální mzdu na celou sezónu. Jelikož jsme s nimi sdíleli kuchyň, koupelnu a další společné prostory, bylo důležité udržovat dobré vztahy. Zpočátku to bylo trochu náročné, ale poté, co odjeli ostatní sběrači a zůstali jsme jen my dva, ledy začaly trochu tát, a s některými jsme se pustili do přátelského hovoru - o Jamajce, práci v Kanadě apod. Nakonec se nám podařilo získat i dlouho utajované heslo na místní wifi, což byl v naší situaci samozřejmě úlovek nejvyšší hodnoty. Jak se hlavní sezóna a v regionu chýlila ke konci, délka směn se postupně krátila, což byl jasný signál k opuštění Similkameen Valley - dobrý měsíc po mém příjezdu do Keremeosu. Nechali jsme si tedy napsat šek a vyrazili na sever zpět do údolí Okanagan, kde sberačská sezóna jiz byla v plném proudu.
Výběr fotek z polopouštního a ovocnářského Similkameen Valley zde: https://goo.gl/photos/nwBgy5aMf4P2RWss9
Žádné komentáře:
Okomentovat