Okanagan podruhé - Naramata (červenec 2016)

Naramata

Komplet foto z Naramaty a okolí zde: https://goo.gl/photos/KqxdBm5MDjBfPmQX6

Během posledních dnů v Cawstonu jsme přemýšleli, kam se vydáme dál a zda to bude za prací, či za poznáváním. Nakonec jsme se rozhodli vyrazit do místa, kde bylo lze očekávat obojí, do malebně položené Naramaty na východním břehu Okanagan Lake. Cesta z Cawstonu začala velmi nadějně. Po sbalení všech saků paků jsme se vydali na highway 3 a ještě než jsem stačil načmárat ceduli se jménem naší destinace, Míša stopla truck, ve kterém seděl stařičký cowboy s rysy původního severoamerickeho obyvatelstva. Měli jsme kliku, protože měl, stejně jako my, namířeno do Pentictonu ležícího asi 15 kilometrů od Naramaty. Podruhé, ale v opačném směru, jsem si projel cestu, kterou jsem před měsícem přicestoval do Keremeosu. Za občasného hovoru jsme po nedlouhé a místy deštivé cestě dorazili do Pentictonu. Cílem byl oběd, návštěva turistických informací, outdoor shopu a při tom všem prohlídka města ležícího pro změnu na samém jižním okraji rozlehlého Okanagan Lake. Nejvydařenějším se nakonec stal oběd, který jsme si dali v pobočce pizzárny Little Caesar's, kde nabízejí velmi chutnou "hot 'n' ready" pizzu za šest dolarů. V turistickém centru jsme nezjistili nic, co bychom již nevěděli, kromě toho, že v Naramatě není žádný kemp. S tím jsme nepočítali. V outdoorovém shopu True Outdoors jsme nepořídili, protože bear spray, který si Míša přála zakoupit, byl aktuálně vyprodán. Zato jsme tam potkali skvělého prodavače JR, který nám dal několik tipů na výlety po BC a odkázal nás též na svůj blog, který provozuje se svou britskou přítelkyní Gemmou. Pro kohokoliv kdo se chystá na cestování a hikovani (nejen) po Kanadě moc pěkný zdroj informací psaný lidmi, kteří na daných místech opravdu byli:

www.offtracktravel.ca

Po cestě městem se nám naprostou náhodou povedlo narazit ještě na jeden milý podnik a totiž minipivovar Tin Whistle Brewery, tak jsme si na večer koupili jednoho chřestýše. Cestou na severovýchodní okraj města na nás začalo opět pršet, takže pochod na vhodné stopovaci místo byl docela nepříjemný. Nevěděli jsme, co nás čeká a nálada nebyla nejlepší, ale naštěstí jsme opět rychle zabodovali a hodný řidič a bývalý sadař nás odvezl přímo k hlavnímu parku a pláži v Naramatě, místu, kde se potkávají všichni ve městě pobývající Quebečané (a že jich zase bylo) s místními a s anglicky hovořícími rekreanty. Cestou jsme se dozvěděli, že 80% zemědělsky obdělávané plochy ve městě a okolí tvoří vinice, které v posledních letech stale více vytlačují sady a lákají prý do města bohatou klientelu a realitní spekulanty a trochu tak odosobňují místní komunitu.

Naše první dojmy z Naramaty také nebyly kdo ví jak přátelské. Město neprovozuje žádný veřejný kemp, zato investuje hodně energie do výroby cedulí se zákazem stanování  a nocovani. V lehké beznaději jsme se přes "centrum" vydali na severní konec města, kde jsme doufali, že najdeme nějaké trochu odlehlé místo bez strašlivé výstražné cedule. Veškerá plocha ve městě se však bohužel zdála zastavěná či osazena, takže jsme nakonec z nedostatku alternativ zakotvili na nepříliš vhodném místě sevřeném z jedné strany cestou a z druhé jezerem. Západ slunce nad protějším břehem byl moc hezký, ale nedokázal nás zbavit pocitu, že v tomto místě nejsme vůbec vítáni. Něco málo jsme uvařili, vypili pivo a za rostoucí tmy a klesající teploty jsme zalezli do spacáků. Na stan nebylo ani místo, ani vhodné podmínky. Vlnky Okanagan Lake nám celou noc šplouchaly v uších.

Po noci, kterou jsme přežili bez následků, jsme se brzy ráno vydali do místního obchodu a na pláž, která skýtala perfektní příležitosti pro piknik. Dali jsme si snídani a vydali jsme se na obhlídku města s cílem poptat se po práci a trochu poznat nové místo. Den byl na výlet jako stvořený. Navštívili jsme pár sadů a několik vinic, na  některých místech jsme zanechali svá telefonní čísla a dostali pár příslibů, že se nám někdo ozve. Přitom jsme prošli téměř celé město a k tomu úchvatný přírodní park s mohutným vodopádem rozkládající se na jeho okraji. Okusili jsme také kus KVR, další bývalé železniční tratě přebudované v parádní sotolinovou bezmotorovou rekreační cestu. Navečer se nám po dlouhých peripetiích podařilo zajistit si ubytování na dvě noci v místním kempu. V Naramatě sice oficiální veřejný kemp nenajdete, ale je tam jeden soukromý a opravdu pěkný kemp, který aktuálně provozují pouze dva lidé ze své dobré vůle. Právě proto, že jsou na vše sami dva, mají stanovena určitá pravidla, která jim umožňují provoz zvládat. Jedním z pravidel je, že neubytovávají na dobu kratší než týden, v našem případě udělali vyjímku. Budiž jim za to poděkováno. Zde jsme s chutí zakotvili na dvě noci.

Dalšího dne jsme využili místní prádelny, kuchyňky a wifi, zaskočili do místní knihovny a zkrátka si užívali hezký den, o který jsme se dělili jen sami se sebou. Také naše obchůzka přinesla své ovoce. Ozvala se nám Lauren z Elephant Island Winery s nabídkou na sběr meruněk a příslibem práce na vinici na další týden. Nabídku jsme s radostí přijali a hned další den ráno se vydali na smluvené místo sbírat meruňky. Po práci jsme si postavili stan v sadu mezi granátovými jablíčy. Po dobu práce jsme zde opět mohli bydlet zadarmo a využívat sprchu, sporák a lednici.

Jestliže jsem měl pocit, že v předchozích sadech jsem potkal hodně Quebečanů, nebylo to nic proti Naramatě. V Elephant Island nebyl kromě nás jediný člověk odjinud než z Quebecku a různí chlapci a dívky tam po dobu našeho pobytu přicházeli a odcházeli až jsme se v tom zcela ztratili. Mnozí ani pro EI nepracovali, jen na místě přespávali, pařili a flákali se. V tomto quebeckém ležení vládl největší chaos a nepořádek, jaký jsem zde zatím viděl. Míra nechutnosti venkovního kuchyňského koutku byla opravdu vysoká a Nina, která měla sběrače třešní na starosti, naprosto nestíhala kontrolovat, kdo sbírá třešně a kdo jen využívá kemp. Poslední den jsme dokonce byli svědky toho, jak Nina naháněla lidi, kterým se nechtělo pracovat, protože mělo podle předpovědi počasí pršet. S některými z nich jsme se bavili. Prezentovali se jako lidé, kteří nechtěli žít podle žádných pravidel a se závazky a dobrovolně se celé léto toulali po BC, jedli jídlo z charitativních výdejen pro nemajetné, pili, hulili, muzicírovali a snad si to též užívali. Celá letní quebecká migrace by nepochybně stála za hlubší rozbor, ale o ten se se svými omezenými znalostmi problematiky pokoušet nemohu. My jsme vše, co se v ležení dělo, pozorovali tak trochu z povzdalí, nejen kvůli jazykové bariéře, ale také protože jsem tentokrát nesbíral třešně, ale po meruňkách jsem pár dní pracoval na vinici. Míša bohužel tentokrát ostrouhala. Bez pracovního povolení jsme zde nepochodili.

Naramata nám pravidelně ukazovala dvě tváře. Tu přívětivou, když jsme se bavili s místními, když jsem měl milé a ochotné spolupracovníky nebo když jsme za pěkného počasí trávili čas na pláži a v parku. Také se mi během jednoho týdne podařilo čtyřikrát najít na zemi pohozené peníze. Žádné závratné částky (i když desetidolarova bankovka opravdu překvapila), ale přesto pozoruhodný úkaz. Jiné události až tak pěkné nebyly. Například prvotní pocity z uzavřenosti komunity před lidmi zvenčí, jisté nabubřelosti, kterou kolem sebe (možná ale jen zdánlivě) šířily luxusně vypadající interiéry viničních "tasting rooms", kde jsme se ucházeli o práci, a také skutečnost, že jsme na poslední chvíli zjistli, že Míša nemůže pracovat, přestože jsme původní sdělení pochopili jinak. Ke všemu tomu jsme o páteční noci, kterou jsme trávili ve vsi, doslova přišli o střechu nad hlavou. Když jsem se potmě za svitu baterky vracel k našemu stanu, chvíli jsem nevěřil vlastním očím. Náš stan byl v místě vchodu rozsápán na kusy. Kolem se válely zbytky igelitu, obalů od jídla a kusy stanové plachty. Brzy mi došlo, co se pravděpodobně stalo. Místní psisko, které mělo do sadu volný přístup, bylo nejspíše přilákano vůní pozůstatků jídla, které jsem dle svého letitého zvyku uchovaval v igelitce v předsíňce stanu. Ve zdejší přírodě bych nikdy nic takového neudělal, nedošlo mi ale bohužel, že nebezpečí může mít i méně děsivé podoby než je medvěd grizzly. Bohužel psa (podle místních to prý mohl být i kojot, kdo ví) při jeho hlouposti nenapadlo nic lepšího než drápama rozsápat nejen vrchní plachtu stanu nad vstupem, ale též vnitřní prostor stanu, přestože igelitku bylo možné vytáhnout jedním pohybem zpod plachty. Ale říkejte to zvířeti. Můj milovaný Jurek MIDI 2.5 utrpěl rány, které nebylo při nejlepší možné vůli zacelit. Poměrně rychle jsme si uvědomili, že budeme potřebovat nový stan.

Hned v sobotu ráno jsme se vydali místním autobusem do Pentictonu, čemuž však předcházela ještě ranní průtrž mračen při které jsme v proudech vody, které se nám děravou plachtou lily do stanu, v rychlosti museli sbalit všechny naše věci a provizorně je přenést do místní bordel místnosti. Zážitek to byl docela stresující. Ani po cestě na autobus nepřestalo pršet a do Pentictonu jsme dorazili mokří a hladoví, ale zato s jasným cílem. V Tim Horton's jsme nastudovali nabídku jediného outdoor shopu ve městě a již vysušení jsme se vydali na nákup. Náš starý známý JR s námi soucítil a ochotně nám ukázal, jaké stany měli zrovna na skladě. Však jsme se také chystali mu udělat pěknou tržbu. Nebyla to však velká sláva a jeden, v který jsem vkládal velké naděje (laťka nastavená Jurkem byla docela vysoko), byl pouze na pobočce v Kelowně. Když už vybíráte stan na cestu kolem světa, radši nechcete riskovat, dohodli jsme se tedy s JRem, že nám vyhlednutý stan nechá do středy dopravit na pobočku v Pentictonu. Tento dobrý člověk nám ještě k tomu zapůjčil celtu, díky které jsme náš potrhaný stan mohli učinit opět na pár dní obyvatelným. Poté jsme se vydali do centra za dalšími nákupy a na místní nejen farmářské trhy, které byly nacpané jak nakupujícími, tak prodávajícími a jejich zpravidla "local, fresh and organic" zbožím za nehorázné ceny. Kromě toho nás svou vůní lákaly nesčetné food trucky a svou hudbou též pouliční umělci. Na trhu jsem se setkal i se starým známým Guyem a jeho manželkou Debbie, kteří zde pravidelně prodávali svou zeleninu a třešně. Bylo to velmi přátelské setkání a dokonce jsme dostali krabičku cherry rajcatek v tržní hodnotě pěti dolarů.

Následující dny jsem pracoval na vinici a Míša dělala vše pro to, aby se zabavila. Námi vybraný stan se nakonec o jeden den zdržel na cestě, ale ve čtvrtek po práci jsme si pro něj konečně mohli dojet. Nečekaná investice nás sice příliš nepotěšila, ale na nový stan jsem si vydělal za tři dny práce na vinici, což není tak strašné a doma v Čechách by se mi to určitě nikdy nepodařilo.  Sbohem Jurek MIDI 2.5, vítej do rodiny MSR Elixir 2. Nic již nebránilo tomu, abychom se v pátek ráno vydali na trek, který jsem nám na následující tři dny naplánoval.