Nejeden Kanaďan přede mnou označil Nelson za hippie město, které je prý unikátní v rámci celé země. Nevím sice přesně, co dělá z města hippie město, ani jak hippie lidi odlišit od jiných "alternativně" vypadajicich lidi, ale faktem je, že v lecčems se Nelson liší od ostatních měst v okolí. To také žene nahoru ceny nemovitostí ve městě a je otázkou, jak se to do budoucna na složení obyvatel projeví. Nelson má výstavní hlavní třídu plnou zejména obchůdků s ručně dělaným a "bio" zbožím všeho druhu. Vedle toho několik knihkupectví, antikvariátů, prodejen s hudbou, oblečením, outdoorovym zbožím a samozřejmě různé obcerstvovny. Ve městě je též několik pěkných parků a každý nabízí trochu jiný druh vyžití. Oblíbenou kratochvili je zde jóga. Na ulicích skutečně potkáte zvýšenou koncentraci lidí v "etno" oblečení, s dredy a dalšími atributy "alternativního" životního stylu. Někdy je zde těžké rozeznat "hippie" od bezdomovce. Přítomno je v Nelsonu obojí.
Mými hostiteli byli po tři dny José a Erin. Přesto (ale spíše proto), že s CS teprv začínají, bylo přebývání v jejich bytě úžasným zážitkem. V době mé návštěvy sdíleli byt ještě s Irkou Susan, která zrovna hledala ve městě dlouhodobější podnájem. Zejména díky úžasné otevřenosti a pohostinnosti mých hostitelů jsme si tak nějak dobře sedli. Společně jsme vyrazili na menší výšlap, vařili jsme a pekli si dobroty navzájem a dokonce vyjeli pádlovat v kanoi na jezero. Pondělku jsem využil k sólo výšlapu na krásné vyhlídky nad městem. Díky Josemu a Erin ve mně Nelson dlouho zůstane jako krásná vzpomínka.
Jediné, co selhalo (ale možná jsem to byl já, kdo selhal), byla veřejná doprava, která mě měla za lidové (skoro až charitativní) 4 dolary odvézt do Nakuspu, mé další destinace. Telefonická rezervace místa v buse (ano, to zde skutečně existuje) se mi bohužel nepodařila a znát čas odjezdu a vědět, kde se nachází zastávka bohužel nestačilo. Zastávek nejspíše bylo více a autobus si to kolem mě profrčel v opačném směru s lidmi na palubě. Takže hurá v pět odpoledne na další autostop. Bylo to s chlupem a bylo to na čtyřikrát, ale do Nakuspu jsem se nakonec za světla dostal. A zadarmo.
Nakusp
Toto město nejspíše nefiguruje v mnoha cestovnich itinerářích. Je na samém severu oblasti Kootenays a nenabízí mnoho vyžití. Pár kilometrů dále na východ jsou horké prameny, v blízkosti města je několik turistických cest. Centrum města se omezuje na pár bloků a promenádu u jezera. Pro mě byl ale Nakusp poslední šancí užít si divoké hory před cestou do teplé a úrodné oblasti Okanagan. Ubytoval jsem se v místním kempu a ráno vyrazil pro rady do Visitor's Centre. Rozhodl jsem se nakonec zdolat metu nejvyšší, vrchol Mount Kuskanax. Jak už to tady ale bývá, bez přibližovadla je nebohý turista odsouzen k počáteční cestě po silnicích a lesních cestách v délce několika kilometrů. Dostat se na začátek samotného výstupu bylo tedy samo o sobě poměrně namáhavé. Odměnou byla krásná strmá pěšinka, která se zanedlouho vyhoupla nad hustý les a otevřely se z ní pěkné výhledy do kraje. Když se cesta zlomila na hřeben, ještě zdaleka ne blízko vrcholu, začaly se objevovat zbytky sněhu. Zbytky se začaly zvětšovat a zanedlouho jsem musel usoudit, že na toto nejsem vybaven. Bez většího smutku jsem tedy zvolil ústup. Po cestě zpět se na mě usmálo štěstí v podobě hodného řidiče, který mě hodil zpět do kempu. Podvečerní procházka po nábřeží zakončila vcelku vydařený den.
Odvážný autostop
Cestu z Nakuspu jsem měl naplánovanou jasně. Po silnici číslo 6 dojet přes Fauquier, kde je přívoz přes jezero, do Vernonu, druhého největšího města v údolí Okanagan. Silnice má po cestě minimum odbocek, takže to teoreticky mělo jít hladce. Po ránu jsem se vydal za město hledat vhodné místo a s připraveným nápisem VERNON jsem opět začal pokoušet své štěstí a sympatie řidičů. Po chvíli bylo jasné, že tato silnice nepatří mezi nejfrekventovanejsi. Počasí si bylo nejisté a asi po hodině začalo kapat. Chvíli jsem ještě stál na místě, po dalších pár minutách už to nebylo možné. Spustil se regulérní privalovy déšť a v mžiku tekly ze silnice proudy vody. Pokusil jsem se krosnu i sebe schovat pod stromy u cesty, ale i to bylo po chvíli málo, prostě jsem tam musel stát a čekat, až se to prezene. Po pár desítkách minut déšť ustal a vysvitlo slunce. Vzpamatoval jsem se, obhledl škody (spodek krosny byl opět zasazen) a pokračoval ve stopování. Rekord z Cranbrooku o par minut odolal - vzal mě chlapík z Edgewoodu, osady kousek za jezerem, resp. privozem. V 25 let starém autě vezl svého asi dvouletého synka a na korbě kromě mé krosny krabici s mrtvým psem. Na kamaradova psa prý zaútočil kuguar (místní lesní puma) a pes byl smrtelně zraněn. Ridicuv kámoš to ale prý tak nenechal a prerostlou kočku zabil sekerou. Tolik příběh, který jsem si vyslechl cestou k privozu. Chlapik mě vyhodil na odbočce na Edgewood na silnici č. 6 asi 100 km od Vernonu.
Netrvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil svou chybu. Kolem mě projedou jen ta auta, která se dostanou přes jezero. Přívoz jezdí jednou za půl hodiny a spolu s námi na něm byla asi tři auta. Zbytek dopravy tvoří obyvatelé Edgewoodu, kterých zas tolik není a nejspíše podnikají převážně jen krátké cesty po okolí. Situace se zdála trochu zoufalá. Bylo poměrně brzké odpoledne, ale s ohledem na hustotu provozu jsem byl statisticky odsouzen k velmi dlouhému čekání. Začal jsem spradat plány, kde preckam noc, kde vezmu vodu a k čemu mi to beztak bude. Edgewood byl vzdálen dalších 10 km a nejbližší vesnice na silnici č. 6 asi 60 km. Ale jak už to tak někdy bývá, měl jsem kliku. Rekord z Cranbrooku opět asi o 15 minut odolal a vysvobodil mě sympaťák Darcy se svým obřím truckem. Byl jsem opět zachráněn.
Darcy byl zrovna v procesu stěhování sebe, své rodiny a dobytka z Rock Creeku do Edgewoodu. Chlapík původem z Alberty prodal před několika lety tamní ranč a přestěhoval se na jih BC. Po dalších letech a požáru, který mu zničil část pastvin, se rozhodl hledat novou lokalitu pro chov dobytka a výchovu dětí a tuto nalezl právě v Edgewoodu,kde zakoupil nový ranč a prevezl na něj patnáct krav. Zastihl jsem ho na jedné z jeho cest zpět do Rock Creek, kde na něj ještě čekala jeho rodina. Darcy se podělil o spoustu informací o chovu dobytka, práci na ropných vrtech, kanadském školství a vůbec. Já jsem mu řekl, proč si myslím, že je správné a smysluplné, když lidé cestují. Společně jsme se stavili v Cherrylandu, kde kdysi holandská rodina provozuje farmu a vyrobnu vynikajících sýrů holandského typu. Využil jsem také možnosti vynechat návštěvu Vernou a nechal se odvézt až do Lake Country, kde jsem tušil větší šanci při hledání sezónní práce. Darcy, na kterého budu rád vzpomínat, mě vyložil u dálnice a já se po osmé večerní dobral do kempu na jižním okraji jezera Wood Lake. Tím jsem se ocitl v docela jiné Kanadě, než na jakou jsem si do té doby uvykl.
Na skok v Okanagan Valley
Kemp v Lake Country byl již na přelomu května a června slušně obsazen. Většinu osazenstva tvořili samozřejmě lidé s karavany, z nichž některé nabyvaly pro mě zcela nepochopitelných rozměrů. Míst určených pro stany bylo v kempu šest. Nebylo to špatné, ale po opuštěném lesním kempu v Nakuspu docela šok, zkrátka dovolenkova destinace. Ke kempu rovnou patřila i půjčovna lodí a malá pláž. Ano, pláž, a dokonce už se dalo i koupat. Denní teploty splhaly ke třicítce. Údolí Okanagan je nejteplejší oblastí celé Kanady. Táhne se od jihu od hranic s USA u města Osoyoos na sever kamsi nad Vernon. Údolím se táhne několik dlouhých jezer a není tedy divu, že oblast se v létě stává cílem tisíců turistů z Kanady a USA. Vedle turistického ruchu je pak hlavním nejen ekonomickým přínosem oblasti také nepreberna nabídka místního ovoce a vína. Kam se podíváte, rozkládají se nekonečné řady sadů a vinic. Z tohoto důvodu míří ve stejném období do oblasti kromě turistů další tisíce sezónních pracovníků v zemědělství. Se stejným motivem jsem se do Okanagan Valley vydal i já. Den strávený v Lake Country a Oyamě jsem věnoval obchuzkam za účelem obhlednuti pracovního trhu. Bylo vedro a bylo to umorne, ale něco málo jsem zjistil. Mj. to, že pokud chci začít sbírat ovoce co nejdříve, musím více na jih.
Večer ve stanu jsem se rozhodl, že ráno se sbalim a vyrazim dále na jih. Již z domova jsem měl vyhlednuty jeden sad ve městě Keremeos. Po velmi náročném zjišťování, jak jezdí místní autobusová doprava, jsem se ráno sebral a vyrazil na zastávku. Vše se mi podařilo nastudovat správně a za pouhé dva a půl dolaru jsem projel oblastí až na samotný okraj jejího největšího města Kelowna. Odsud mě další autobus svezl do Peachlandu, který vypadá trochu jako města na francouzském či italském pobřeží, a pak, vážení cestující, je to na vás. Byl jsem zkrátka donucen opět se uchýlit ke stopování, protože žádný autobus odsud dál nepokracoval. Vybral jsem si tedy vhodné místo na kraji města a v umornem vedru šel opět na věc. Provoz byl na silnici značný, ale drahá auta dávala tušit, že jednoduché to nebude. Korunu tomu asi po hodině nasadili dva chlapci, kteří si bez servitek stoupli přede mě a po asi deseti minutach jim kdosi zastavil. Chvíli na to se ale štěstí usmálo i na mě. Chlapík, který hodně mluvil o vydělávání peněz, ale kterému jsem málo rozuměl, byl hodný a dovezl mě až za Pentincton na výborné místo na další stopování. Odrzle chlapce jsem cestou viděl stopovat kdesi na obchvatu Pentictonu uprostřed neprehlednych křižovatek s mnoha pruhy.
Pak už to šlo jen hladce. Po chvíli mi zastavila Angie z Okanagan Falls, původem Argentinka, která před politickým pronásledováním inteligence odešla před mnoha lety do Kanady. Za další křižovatkou mě nabral sympaťák, jehož jméno jsem bohužel neudržel, každopádně milovník českého piva a mountain bikingu, takže jsem jen litoval, že nejel až do Keremeosu. Tam mě naštěstí dovezl další dobrák, který toho ale moc nenamluvil. Asi jako já. Nechal jsem se vysadit na kraji města a hurá na vyhlednutou adresu. Když jsem došel k bráně, byla u ní nadějně vyhlížející tabule oznamující předpokládaný začátek sběru třešní. Ani jsem se nenadal a z ulice se priritil majitel sadu ve svem trucku. Jen se zeptal, zda jsem tu na sběr, a když jsem řekl, že ano, hned mě uvedl do svého království. Ukázal mi, kde je sprcha, záchod, umyvadlo, místo na stanování a kde sedí již prišedší sberaci. Podekoval jsem a šel jsem pozdravit za stolem sedící čtyři postavy mluvící zvláštní řečí. Tak začalo mé nejen třešňové dobrodružství v údolí řeky Similkameen.
Výběr fotek z této etapy putování po Britské Kolumbii zde: https://goo.gl/photos/tZnKbYXHtm5NckeV9
Žádné komentáře:
Okomentovat